myšlenky před cestou
vzdáváme se všeho
Když jsme si poprvé řekli, že prodáme dům a půjdeme cestovat, tak ani jeden z nás nevěřil, že ten den opravdu přijde.
Než ten den ale přišel, musela se stát doslova miliarda věcí. Ať už malejch, jako se zbavit potřebnejch i nepotřebnejch věcí, až po ty velký, jako najít si práci na dálku, prodat dům svépomocí, najít si auto, ve kterým budeme bydlet a zároveň prodat to, ve kterým jsme cestovali do teď.
Upřímně si to už ani nechci vybavovat, protože co se mohlo posrat, to se posralo a štěstí, který jsme měli na tohle celý připravený jsme museli rozdělovat po malinkejch hrstkách na všechno, co se dělo. Myslím, že je pro většinu lidí nepředstavitelný zbavit se všech věcí okolo sebe a celej život si zabalit do pár skříněk v obytný dodávce.
Když jsme seděli v kuchyni u stolu a dávali jsme inzerát na náš dům, tak i pro nás to bylo nepředstavitelný. Už delší dobu jsme se zbavovali věcí, protože jsme nechtěli mít tolik blbostí okolo sebe. Když jsme po pár měsících prohlídek podepsali rezervační smlouvu, tak teprve začal ten správnej kolotoč otázek.
Bude nám stačit dosavadní dodávka? Koupíme novou? Máme na ni vůbec peníze? A stihneme ji pořádně připravit na dlouhou cestu? Vejdeme se do ní? Zvládne to všechno s náma i Kraken? Co uděláme s osobníma věcma? Kam s nádobím? Stihne se prodat stará dodávka, Volvo i motorka? Když ne, kam s tím? Kam správně zainvestovat peníze z domu?
Myslím, že až za delší dobu, když už budeme na cestě, nám teprve dojde, že jsme si na všechny tyhle otázky dokázali odpovědět a vyřešit je. A to ani nepočítám otázky ostatních.
Kdy se vrátíte? Co budete dělat, až se vrátíte? Kam půjdete bydlet? Jak se uživíte?
Taky jsme si pokládali tyhle otázky, ale touha být opravdu svobodní nás lehce držela nad hladinou. Každopádně jsem rád, že jsme zaslechli i věty jako:
Těšíte se? Kam máte namířeno? Chcete si k nám dát nějaký věci? Chcete s něčím před cestou pomoct?
Na poslední dva a půl měsíce, kdy už venku začalo mrznout a my měli vyklizenej dům, jsme se přestěhovali jen do naší kuchyně spojené s obývákem. Tou dobou jsme se vrátili po měsíčním cestování po Bosně, kde jsme načerpali potřebnou energii na dořešení všeho posledního. Shodli jsme se, že kdyby se ten výlet nestal, asi bychom se oba houpali za trám v garáži.
Náš kuchyňo-obývák jsme si přizpůsobili k obrazu svému a nic nám tam nechybělo. Měli jsme si, kde uvařit, měli jsme teplo i úložnej prostor a postel z rozloženýho gauče. Pomalu jsme si tak zvykali na menší prostor, ale pořád ta kuchyň měla asi 35 m2. Dny ubíhaly a my se pomalu zbavovali posledních věcí.
Zhruba dva měsíce před odjezdem, jsme našli náš nový domov na kolech, který byl sice dle našich představ, ale potřeboval ještě dozařídit, vylepšit na dlouhou cestu a taky pořádně vyservisovat. Prvních pár dní jsme čekali, než ho budeme moct odvézt do servisu, a tak jsme si měřili, plánovali a předělávali.
Ze servisu se nám vrátilo po třech týdnech, a to už si asi každý spočítá, kolik nám spíš nezbývalo času na zařízení všeho ostatního. Do toho všeho mráz a jak mám sakra vyzkoušet sprchu nebo vyměnit kohout s mikrospínačem, když je zamrznutý čerpadlo a voda v hadicích.
Všemu jsem se snažil předejít, ale při dalších dnech v -15 stupních už to zkrátka nefungovalo, tak jsme jen doufali, že na cestě vše půjde. Lednice snad taky bude fungovat, zatím je v ní celkem zima a nejde to poznat.
Seznam věcí, který potřebujeme zařídit na dodávce, se pomalu zmenšuje. Stejně jako seznamy, co udělat na domě před předáním, co si zabalit s sebou, jakou byrokracii zařídit před odjezdem, co vše zařídit pejskovi a jaký doktory navštívit.
Počítáme posledních pár dní do odjezdu a i když jsme si mysleli, jak se vlastně rádi zbavíme domu, na kterým bychom strávili opravama a rekonstrukcí celej život, tak nám je moc líto zbavit se tak hezkýho místa. V den předání si procházíme každej kout domu i zahrady a děkujeme za všechny dobrý i zlý chvíle, který nám domeček za ty tři roky přichystal. Bylo to celý jedno velký dobrodružství.
Jsme opilí nostalgií, když v tom nám asi 15 minut před příjezdem nových majitelů vběhne sousedův pes na dvorek a za bránou se vysere. Soused nezapomíná ani prohodit přátelskou větu "Došly prachy, co?". Kéž by věděl. Možná kdyby to chtěl vědět. Ale to asi abychom to loučení s nimi neměli tak těžký. Budou nám chybět, asi jako ten hnusnej mráz v zimě. Ale odpouštíme jim.
Ještě ten samý den nejedeme pryč, protože je pozdní odpoledne a dojeli bychom tak do Alp, kde nechceme testovat, zda funguje topení. Tak jedeme ke kamarádům, kteří nám nabídli přespání. Po hezky stráveném večeru usínáme a už se nemůžeme dočkat zítřejšího rána.
A tak se vzdáváme všeho. Jistoty, střechy nad hlavou, stabilního příjmu, rozjetých byznysů, koníčků, velký postele a mrazáku, ve kterým měl Kraken zásobu masa na měsíc. A taky bližšího kontaktu s rodinou a kamarády, ale věřím, že to zvládneme i online.
Měníme to za náročnější žití v malý obytný dodávce, která nám ale poskytne svobodu být kdekoliv a kdykoliv budeme chtít.
Ať už se to všechno děje. Tolik jsme toho obětovali a ten den je konečně tady.
