Den dvacátýpátý | 23. 8. 2022
Německo. Ať děláme, co děláme, nějak si to tu nemůžeme zamilovat. To se nám moc nestává. Ať už se jedná o hlasitý, veselý nebo tišší národ - všude necháme kousek srdce. Tady po diskusi s Michalem docházíme k tomu, že nám chutnají preclíky a líbí se nám skladování pečiva v obchodech (nelze na něj sáhnout, musí se lopatkou vysunout, a pak nabrat, takže nejde pečivo přebírat a je pak čisté).
V žádným případě nechci nic zjednodušovat. Na cestách jsme potkali spoustu super lidí z Německa, kteří byli milí srdeční, zábavní a rozdali by se. Procentuálně jich ale asi bylo méně než v našem milovaném Španělsku nebo Řecku.
Když chcete jet z Česka autem do zahraničí, tak často musíte přes Německo. Možná i protože jsou jejich dálnice skvělé. Jsou ve výborném stavu, zároveň jsou zdarma. A k tomu je na nich často neomezená rychlost. Pokud není neomezená, jsou tam uvedené cedule s maximální rychlostí.
Né že bychom my s naší dodávkou neomezenou rychlost využívali. Je totiž dost vidět na spotřebě, jestli se skoro 3,5 tunovým autem jedete 100 nebo 140 km/h. Ale myslím si, že díky neomezené rychlosti a několika pruzích na vozovce, je provoz možná trochu paradoxně dost plynulý a relativně bez nehod. Alespoň podle statistik Němců se nehodovost po zavedení neomezené rychlosti nezměnila. Takže se Německem dá hladce projet.
Bohužel náš Krakenek má zase trápeníčko a při každým rozjezdu plaká, pod sedačkama prolejzá dopředu a dělá doslova psí kusy. Asi už je to na něj dlouhé. Běžně to cestování miluje, ale musíme si hlídat počet hodin strávených v autě, aby s tím byl oká. Teď bohužel už potřebujeme dojet dom, Michal se chystá kamarádovi na rozlučku se svobodou, tak se nemůžeme už zdržovat a musíme to vydržet - my i Kraken.
Takže pokaždé mu stavíme, jdeme se s ním pořádně vyvenčit, napít, pomazlit, někdy si zablbneme, nejvíc asi potřebuje být s námi. Jednou se jeho plakání a drápání dopředu dostane do takových otáček, že já ho vší silou držím a vysvětluji, že už budeme stavět. Jedeme po dálnici v Německu a fakt nejde zastavit na písknutí. Ale Krakenek se vůbec nechce uklidnit, nahlas plaká a má paniku. Máme strach, že buď se pozvrací, pokaká anebo ho hrozně bolí srdíčko.
Když už nic nezabírá, Michal začne dělat zvuky, jako když odbočuje bliknama. To je totiž pro něj vždycky signál, že se bude brzy stavět. Běžně to je náročné při každém blikání tišit jeho nadšení, tentokrát nám to ale pomůže, protože očekává, že bude zastávka. A konečně se trochu zklidní. Takže blikny!
Ve zdraví se dostaneme na místo, kde jde zastavit. Pouštíme Krakena, čůrat nepotřebuje, kakat taky ne a pít taky nechce. Tak se trochu projdeme, pomazlíme a jedeme. Další krize zažehnána, teď jen dojet z Německa do Česka.
Den dvacátýšestý | 24. 8. 2022