NC – (NE)DOTČENÁ ALBÁNIE – Wildside

týden DEVATENÁCTÝ

(NE)DOTČENÁ ALBÁNIE

Den 126 | 22. 5. 2024

V noci u nás zaparkovalo auto, ale až ráno jsme zjistili, že to jsou Češi. Po dlouhý době jsme si s někým povídali naším jazykem, byl to až zvláštní pocit.

Předali jsme si tipy, co navštívit a krátce pokecali o cestování. Pokud to teď, Dančo a Míro čtete, tak vás zdravíme! Byli jste jedni z prvních, kteří se zeptali, jestli nepíšeme nějakej blog.

I když bychom si dokázali povídat dlouho, tak nás začalo tlačit teplo a dlouhá cesta k albánskýmu pobřeží. Byli jsme natěšení na ty krásný azurový pláže, ale realita je vždy trochu jiná než na fotkách.

Je všude vidět, že za chvíli začne sezóna. Dodělává se okolí hotelů, bary i stánky. A přitom se na plážích válej krávy a je od nich všude nasráno. Chvilku jsme seděli na opuštěnejch lehátkách, ale pak nás vyhnal pracovník se slovy 5 € nebo nashle.

Pokračujeme dál a stavíme u bunkru na ponorku. Ne přímo u něj, protože je pod velkým kopcem, ale kam nemůžeme my, tak dolítne náš dron. Děláme pár fotek, snídáme a jedeme zkusit další pláž.

Jak to tak bývá, tak se zatáhlo, začal foukat vítr a z koupačky u fajn pláže, kterou jsme po celým dni ježdění našli, bylo prd. Na spaní jsme si teda zajeli na kopec do závětří a zbytek dne už jen odpočívali a plánovali zítřek.

Den 127 | 23. 5. 2024

Míříme do hor, takže jsme rádi, že se schováme před spalujícím sluncem už ráno.

Prakticky z nulový výšky nad mořem jsme mířili až do tisícovky. Zhruba v polovině výjezdu jsme zastavili u bunkrů, aby si odpočinul hlavně náš Piškot. Cestou k bunkru míjíme zbytky protiletadlový baterie a konečně nacházíme i samotnej vstup do podzemí. Z venku vypadal jako maličkej bunkr, ale končil v hluboký tmě hor. Světlo z telefonu bohužel nestačilo.

U auta jsme se potkali s klukem, kterej měl na starosti celý stádo koz. Šel s nima přes ty obrovský kopce. Bylo na něm vidět, jak má klid na duši. Aby ne, když je celý dny se zvířatama v takovejch krásnejch horách.

Vyjedeme poslední kilometry až k Llogarskýmu průsmyku, kterej je položenej v 1027 metrech nad mořem. Využijeme toho, že jsme se sem dovezli autem a jdeme se projít po vrcholcích hor.

Kam se tady člověk hne, tak potká bunkry, který tu nechal vystavět trochu paranoidní diktátor Hodža ve 20. století. Prý jich je tu přes 700 tisíc. Prozkoumáváme každej bunkr, co potkáme a do toho si užíváme ty nádherný výhledy na skalní masivy.

Nádherně to všude kvete, tak Martě natrhám barevný kvítí a jedeme k moři. Měli jsme trochu obavy z cesty dolů, abychom zase neuvařili brzdy, ale zkušeně jsme to celý odbrzdili motorem.

Byli jsme překvapeni, že to u moře bylo tak hezky opuštěný. Až na pár obytek tu nikdo nebyl, takže jsme si užívali nádhernej západ slunce skoro o samotě.

Den 128 | 24. 5. 2024

Dnešní den je spešl, protože je narozeninovej! Kdybychom ale věděli, jak se bude vyvíjet, možná bychom ho přesunuli na někdy jindy.

Jako první dárek jsem měl domluvenou návštěvu v albánským barbershopu. To byla ovšem chyba, protože jsem odešel ostříhanej tak napůl. Levou stranu jsem měl pořád dlouhou, ale pravou ostříhanou na krátko. Všiml jsem si toho, až když jsem si ty nastajlovaný vlasy umyl. Přísahám, že se od teď budu radši stříhat nůžkama na papír.

Abychom si zlepšili náladu, tak jsme skočili na osvěžující frappé. Paní tenhle druh kávy asi neznala, takže jsme dostali na první pohled frappé, ale bohužel teplý.

Na všem jsme se samozřejmě nasmáli, ale tu pravou radost nám udělal až čerstvej burek z pekárny.

Marťa to myslela dobře, když říkala, abychom na narozeniny zůstali u pláže a měli klid. Já jsem ale bohužel potřeboval popojet někam dál. Celý celičký odpoledne jsme hledali místo, kde zastavíme.

Ujeli jsme asi 100 km, projeli několik míst, kde by se dalo spát, ale ani jedno se nám nelíbilo. Přijde nám, že celý území je tady velkej soukromej pozemek a vždy máme pocit, že stojíme někomu na zahradě. Když už je teda aspoň možnost zastavit.

Až k večeru jsme našli dobrý místo na spaní. Slepá ulice, která končila u pláže. Marťa mi předala narozeninovej dort a dala tašku plnou dobrýho jídla. Kdybych nebyl blbec a netlačil nás, abychom odjeli z pláže, tak by to měla asi jednodušší. Prý budu mít narozeniny i zítra.

Den 129 | 25. 5. 2024

Po včerejšku jsme si dopřáli totální odpočinek. I Kraken toho měl za včerejší ježdění plný zuby, takže dnešek celej prospal.

Na pláži jsou dva bunkry, který sloužej už jen jako úložnej prostor pro lehátka. Je tu i pár restaurací, tak jsme si do jedný došli na jídlo. Celý pobřeží je dost ovlivněný Itálií, a tak jsme neváhali a dali si skvělou pizzu a těstoviny.

Trochu se snažíme naplánovat další trasu, abychom zase nebloudili ošklivejma městama a vesničkama, kde se nedá zastavit.

Den 130 | 26. 5. 2024

Přejíždíme na mys Rodon. Cestou na tenhle výběžek vedou opravdu přísný serpentýny a skoro jednosměrná silnice, která to taky neulehčuje. Několikrát se vyhýbáme jen o pár centimetrů s ostatníma autama.

Trochu přemýšlíme nad tím, jak tu mohou řídit tolik luxusních aut. Možná tu něco jako střední třída vůbec neexistuje. Zatímco tu dělají rukama na poli, tak tu projíždí mercedesy za hodně tisíc euro. Často mají anglický SPZky, nebo je vidět, že to jsou auta z USA trhu. Kdo ví, jestli někomu na druhý straně Evropy, či světa nechybí v garáži.

Nedalo se nevšimnout, že tu mají na plotech nebo u domů plyšový medvídky, nebo jiný zvířátka. Prý mají chránit dům.

Zastavili jsme kousek před koncem mysu. Chtěli jsme se podívat i na samotnej konec, ale dočetli jsme se, že tam někdo nelegálně vybírá vstupný a jsou tam hladový zvířata. Nic co bychom chtěli vidět a podporovat, takže zbytek dne trávíme výhledem na poslední albánskej záliv a kus Černý Hory.

Den 131 | 27. 5. 2024

Ještě než jsme odjeli z mysu, tak jsme se zakecali se starším párem z Holandska. Povídali jsme si o Albánii a shodli jsme se na tom, že tu za pár let okolo pobřeží už nebude taková divokost, jako je tu teď, nebo jaká byla před deseti lety.

Středozemí a hory jsou stále divoký, ale je vidět, že chtějí vyždímat co nejvíc z turismu.

Cestou na poslední spací flek v Albánii jsme si odpočinuli u krásný mešity, kterou zrovna dostavovali. U cesty jsme potkali i velkou a malou želvu. Bohužel se musely brodit odpadkama, který tu jsou prakticky všude.

Na oběd stavíme v laguně Patok. Je tu plno rybích restaurací, ale my jsme si udělali zeleninovej gyros s čerstvým sýrem. Prošli jsme i lagunu a krom hromady odpadků jsme objevili i krásný výhledy a jeden opuštěnej domeček.

Cesty nás občas vedou šílenejma cestama, ale tentokrát jsme to raději otočili. Přejet přes dřevěnej most, kterej se houpe i pod jedním člověkem by asi nebyla dobrá volba.

Ke konci dne jsme vyjeli nad město Lezhe, kde bylo parkoviště u hradu. Kromě stáda koz a pastevců tu nikdo nebyl. Obešli jsme hrad a sledovali jak se postupně rozsvěcuje město pod náma. Poslední západ slunce v Albánii se s náma rozloučil doslova růžovou oblohou.

Den 132 | 28. 5. 2024

Utrácíme poslední albánský leky za kafčo a míříme na hranice s Černou Horou. U čáry se k nám seběhli cikáni a žebrali o peníze. Malýmu klukovi jsme dali našich posledních 50 leků a dospělí na nás pak byli nasraní, že jsme to dali dítěti. Nikdy se nezavděčíš všem.

Průjezd byl hladkej, jen jsme si chvíli počkali ve frontě. Jako první jsme zajeli do města Bar, kde jsme chtěli okouknout krásnou brutalistickou stavbu. Bylo to obchodní centrum a vypadalo, jako kdyby spadlo z vesmíru. Hexagonový tvary byly všude, mají připomínat včelí plástve. Uvnitř budovy se nachází sámoška a je realizovaná tak, že i uličky s regálama jsou do kruhů, respektive hexagonů.

V nedaleký pekárně jsme si koupili pitu so syrom a vychutnávali si v parčíku u jazykovky. Krakena si šlo pohladit několik různě starejch dětí. Všichni byli z Ruska.

S jedním jsme se zapovídali, mohlo mu být tak 12 let a říkal, jak se stěhovali z Moskvy do Uzbekistánu a pak sem do Černý Hory. Bohužel nejen Ukrajinci utíkají před ruským režimem. Bylo vidět, že má dost prožito.

Než jsme odjeli z Baru, tak jsme ještě nakrmili velkou tlupu štěňat. Pouličních psů je tu zase ranec. Utekli jsme před sluncem do hor, kde jsme našli kostelík s pitnou vodou. Před setměním se nám ukázalo stádo koz. Bylo vidět, jak si chtějí dát listy fíkovníku, na který nedosáhnou, tak jsem jim je šel ohnout a všem jsem pomohl zahnat mlsnou.

Buďte s námi na cestách!