Dnešní den patří městu Ourense na doporučení kamaráda, který odtud pochází a se kterým jsme se potkali na Sardínii. Svět je zkrátka malej. Město je proslulé svými horkými termálními prameny, kterých tu hned po Maďarsku je prý nejvíce. V centru města jsou postaveny starověké prádelny, kam přitéká horká voda a kam se chodilo po mnoha let ručně prát. Dnes už je to spíš rarita.
Podél břehu řeky Minho, která městem protéká, najdete hned několik termálních pramenů. Spousta jich je zcela zdarma. Přitom jsou vybaveny záchodky, převlíkárnou a dokonce tu dělá dozor i většinu dne plavčík. Jiné jsou placené, ale jen za mírný poplatek dostanete víc termálů a méně lidí.
Slyšeli jsme na to od někoho i kritiku, v recenzích na Google se také dočtete o špinavých záchodcích, nebo že je vstup do některých termálů zakázán dětem do 10 let. Takže to chce trochu omrknout předem. Ale za nás rozhodně převládají pozitiva. Placené i neplacené stojí za to, každý podle svého gusta.
My jsme se po termálech a centru města, kde bylo dost lidí, přesunuli zase na jedno zcela opuštěné místo. Ty milujeme. Jsou občas mrazivá, občas smutná, ale genia loci teda mají. Tentokrát šlo o Cirkus Los Muchachos. Neuvěřitelnej příběh se špatným koncem, kterej dnes připomíná jen opuštěný cirkus a domy v okolí. Jestli něco bych v tomhle městě nevynechala, tak je to rozhodně toto.
Příběh začaly psát děti bez domova, kterých se ujal pan Silva, po polovině 20. století. Založili a postupně budovali své "Město mládeže", kde zprvu jediným dospělým obyvatelem byl právě pan Silva.
Děti se musely něčím živit, aby mohly ve svém společenství dál fungovat. Společně se dohodly, že založí cirkus a budou si vydělávat vystoupeními. A tak v roce 1963 vznikla první cirkusová škola ve Španělsku, kde se mohly učit děti z jakéhokoli státu bez ohledu na jejich náboženství.
Škola pak měla nebývalé úspěchy, jezdila vystupovat po celém světě. Dokonce se podívala i do New Yorku. Víc o příběhu si můžete přečíst na španělské wikipedii Circo de los Muchachos (jde přeložit do češtiny).
Bohužel jsme se i tady dozvěděli špatný konec příběhu. Po zavření cirkusu podali jeho bývalí členové v roce 2004 trestní oznámení na jejich zakladatele. Kromě zpronevěry a finančních podvodů se oznámení bohužel týkalo fyzického i sexuálního napadení a zneužívání.
Ve světle toho je dobře, že se cirkusová škola zavřela. Dnes jsou tu opuštěné budovy i cirkusová hala, která je zapečetěná řetězem a několika zámky.
Procházíme to celé okolo, hledáme skulinku - chceme dovnitř! Nacházíme malý otvor u země, kam tak tak naše zadečky prolezou. A jsme tam. Obdivujeme to a jsme u vytržení. Jediný, co nechápu, proč někdo nemůže dělat jen dobrou věc a tečka. Radši jsem, když příběhy mají happyend. Snad dneska všechny děti z cirkusu mají spokojený život.
Pak už z městečka odjíždíme a jedeme do podhradí hradu Castello de Monterrei. Večer ho jdeme omrknout i s pejskem. Vše je tu přístupné a zdarma. Dá se v pohodě parkovat kdekoli - ostatně my na tom parkovišti plánujeme i spát.
Na hradě se pohybujeme volně, potkáváme tu rodinku s fotografem, co si asi dělají fotky do rodinného alba. Večer tu dokonce otevírá bar. Nádherné výhledy ze všech stran a do toho zajímavé stavby. Musíme takových menších hradů navštěvovat více.
Den 240 | 13. 9. 2024
Po klidném ránu v podhradí se vydáváme někam přemístit, ať tu neblokujeme místo dnešním návštěvníkům. Po cestě ochutnáváme hroznové víno - bílé i červené, které roste u silnice. Výborné.
Jdeme na kafe a churros nebo zmrzlinu. V kavárně ale zjišťujeme, že churros dneska nedělají a kopeček zmrzky za 2 eura se zas moc nezdá nám, tak zůstaneme jen u kafe. Po cestě k autu ale na něco stoupneme a křupne to. Když se rozhlídneme, vidíme doslova zázrak. Alespoň pro mě. Krásné lískové oříšky, světe div se, nečervivé. A booože, jak ty jsou výborný! Ještěže nás sem to churros zavedlo.
Rozvíjím teorii o tom, že takhle svět funguje. Přestaň dělat věci na sílu a lpět na nich, zahoď vlastní představu, že k nim existuje jediná cesta. A ono pak vše přijde. Není to ale samo. Musíš i tak zvednout zadek a něco pro to udělat, někdy hodně. Ale pak to přijde.
Odpoledne pak přijedeme na hřiště, kde budeme nocovat. Je tu několik stromů s vlašskými ořechy akorát k sesbírání. Za poslední měsíc jsme zkoušeli tak 20krát, jestli už nebudou. Přijdu ke stromu a jen roztáhnu ruce a říkám: "Michale, vidíš to?" Michal se směje a kroutí hlavou. Tak asi další znamení, že tlačit řeku na sílu, fakt nemá cenu. Vše je, jak má být.
Dnes už asi filosofování stačilo. My se těšíme ze všech našich posbíraných darů a vděčně pracujeme. Stojíme uvnitř vnitrobloku mezi malými bytovkami, a přitom tu je klid. Těšíme se na klidnou noc.
Dny 241-242 | 14.-15. 9. 2024
Míříme dál do vnitrozemí Španělska. V noci už několik dní padají teploty k 5 stupňům. To se nám na Španělsko a září nezdá úplně super. Nebo spíš začínáme přemýšlet, co budeme dalších 6 chladnějších měsíců dělat. Zatím se rozhodneme trochu popojet směrem k městu a snad i teplu.
Po cestě potkáváme ohromný kouř od ohně. Je vidět snad dalších 20 kilometrů. Pak objevuji novinku na mapách, na kterých jde pozorovat požáry za poslední 2 dny. Situace, kterou zjistím, je dost znepokojivá. V Portugalsku je takových požárů aktuálně desítky.
Jedním z důvodů, proč se jim požáry špatně hasí, jsou eukalyptové lesy, které tu v minulém století ve velkém vysázeli. Eukalypty jsou rychle rostoucí stromy, které jsou velmi ziskové, co se týče spotřeby dřeva. Bohužel hoří prý rychle téměř jako papír, takže když chytne něco v okolí, zkáza je na světě. Snad s tím Portugalsko dokáže zatočit.
My už přijíždíme na naše útočiště na další dva dny, je jím zaprášené parkoviště. Ne že by nebylo uklizené, jen je všude prach. Už to začalo - vyprahlé Španělsko.
Parkujeme znova pod ořešákem. Druhý den pracujeme a chodíme na procházky s Krakenem, třeba k řece, kde se Kraken osmělí do vody. Nebo do města Castrogonzalo, kde jsou zajímavé a krásné grafitti - třeba Mexičan na červíkách. Neboo?
Den 243 | 16. 9. 2024
Ráno užíváme parku a dopoledne odjíždíme. Musíme se trochu hnout, protože 4 stupně v noci jsou i tady stále. Tak snad jinde bude tepleji.
Parkujeme na vyhlídce na město Cuéllar. Bohužel dneska fouká, ve Španělsku umí samo o sobě foukat dost a kor když jste na vyhlídce. Jsme tu jak na větrné hůrce, ale s výhledem na celé město. Lomcuje to s autem tak, že si můžeme aspoň vyzkoušet, jaké by to bylo asi dělat kafe na lodi. Větrné noci v autě už známe, nebývají zrovna moc naplněny spánkem.
Večer tedy přejíždíme na parkoviště do města Cuéllar, kde to určitě bude lepší. A jsme víc než příjemní překvapeni. Parkujeme kousek od hradu a kolem jsou vysoké hradby. Je to tu krásné, ne moc osvětlené, a přitom romantické. Tichá noc.
Den 244 | 17. 9. 2024
Budíme se v podhradí Castillo de Cuéllar. Za dne je to tu stejně krásné jako v noci. Zjišťujeme, že na hradu je asi škola, protože se naše parkoviště zaplnilo autama lidí kolem 18 let, kteří vyjdou ven z hradu jen na kouřovou pauzu, a pak odpoledne všichni naráz odjedou. Taková škola nebo praxe na hradu, to musí být paráda.
My pracujeme a procházkujeme. Při jedné procházce objevíme židovskou ulici, která má mezi klasickou dlažbou vždy dlaždičku sedmiramenného svícnu - symbolu judaismu.
Michal ještě obepisuje barbery, aby ho někdo zítra ostříhal. Prý už sehnal odvahu po minulém stříhání, kdy ho údajně nejlepší barber ve městě ostříhal zleva a zprava jako jiného člověka. Na druhý pokus mu termín na zítra vychází.
Dny 245 | 18. 9. 2024
Michal jde k barberovi. Naposledy když byl na stříhání, tak to byl jeden z nejnáročnějších dní, kdy se pokazilo vše, co mohlo, zajeli jsme si desítky kilometrů a asi až na sedmý pokus našli místo, kde jsme mohli zůstat přes noc. A jak dopadl Míšův účes jsem už psala. Nějakou podpultovou fotku snad časem najdu.
Nedáváme tomu ale důraz, v Albánii bylo pár věcí zkrátka složitějších. Když ale po pár metrech, co vyjedeme z parkoviště, zjistíme, že jsme píchli, zvažujeme, že bychom si dávat pozor asi trochu měli.
Jak řešíme opravy auta, ještě sepíšeme do celého článku, protože i když se nic vážného nikdy nestalo (ťuky ťuk) pár oprav v různých státech jsme už řešit museli. Ve zkratce se to řeší stejně jako doma. Co zvládneme, opravíme sami. Co nedává cenu, abychom řešili sami, na to hledáme odborníka v okolí.
Kolo by Michal vyměnit zvládl, ale protože dokázal najít, kde uchází, zjistil, že tam máme píchnutý hřebík a že by se pneumatika dala ještě zachránit. Na to ale náčiní nemá. A tak googlíme a frčíme pomalu, a přitom rychle k nejbližšímu automechanikovi.
Je po dvanácté, blíží se španělská odpolední siesta, kdy mají obchody zavřeno zhruba 3 hodiny, snad to stihneme. Autoservisák, i když je od Peugeota, nám vysvětluje, že tohle nedělá a rukama nohama se domluvíme, kam s tím máme zajet. Snažíme se po cestě kolo dofouknout, ale bohužel kompresor je mimo provoz.
A tak jedeme naší pomalo-rychlou jízdou, kdy nás bolí každý hrbol. Nakonec nás auto doveze do pneuservisu, kterej má za 30 minut zavírat. Ale máme obrovský štěstí v neštěstí. Chlápci jsou tu tři, Michal jim vysvětlí naši situaci, přičemž jeden si akorát utře ruce, že teď jedno kolo dodělal a zrovna má volné ruce.
Nevěříme svému štěstí, ale opravdu za další půl hoďku je kolo opraveno. Zaplatíme 20 EUR (500 Kč), poděkujeme navíc českýma pivama, které s sebou vozíme přesně pro takové příležitosti, když chceme někomu udělat radost. A už zase jedem. Na to, jak to ještě před chvílí vypadalo, docela pohoda. Po čase se člověk naučí nepanikařit a nezlobit se, protože stejně nakonec vše musí vyřešit.
Odpoledne dorážíme do našeho dnešního cíle k městu Segovia. Máme tu vyhlídnuté dvě památky. Jedním je akvadukt v centru města, který pochází pravděpodobně zhruba z 1. století našeho letopočtu. Akvadukt postavili bez spojovacího materiálu, pouze pomocí fyziky, uf.
Druhou zajímavostí je hrad Alcázar, kterej je nádhernej a vypadá jak z pohádky. Přirovnávají ho prý k hradu z Disneyho. My si uděláme procházku centrem pod akvaduktem a večer parkujeme na poli, ze kterého máme překrásný výhled na Disneyho hrad.