ŠPANĚLSKO A OPICE NA GIBRALTARU
Den 12 | 26. 1. 2023
Ráno se probouzíme na velkém skoro prázdném parkovišti jen s krásnou retro obytnou dodávkou. Vyčistíme si zuby s krásným výhledem na hory. Teda to je jeden pohled, který vidíme.
Druhý pohled je na všude poházené odpadky v krásné přírodě. A nejedná se jen o sem tam něco, jsou tu regulérně stovky plechovek a plastovejch lahví. Já furt doufala, že to občas někomu za jízdy vypadne v zatáčce omylem. Ale očividně jsem hodně naivní.
Kozí farma v Malaze
Noční mrazy pořád nepolevují ani tady ve Španělsku, takže vyrážíme ještě na 2 noci na farmu kousek od Malagy. Na farmu a na zvířátka se těšíme neuvěřitelné. Akorát máme klasické obavy s pejskem, máme československého temperamentního vlčáka. Nevíme, co nás na farmě čeká, jestli budou mít zvířata ohrady nebo budou chodit na volno, všude je to různě.
Před poslední zatáčkou na farmu Michal vysloví nahlas přání, aby měli fenky a náš Kraken si našel nový španělský kámošky. Příjíždíme, běhají tu dva pejsci na volno a voilá - jsou to obě holky. Není ale fenka jako fenka, India je dominantní australská ovčanda, čůrá jako kluk a má celou farmu pod palcem. Uvidíme.
Druhá fenka Isabelka vypadá jako německá ovčanda a je to čtyřměsíční hravý štěně. Farma je v kopci, kromě dvou fenek tu je dalších asi 20 psů, někteří v kotci, jiní na dvorku na řetězu. Chvílemi je mi z toho trochu ouzko, ale nic o tom nevím, nesoudím. Je tu i spousta dalších zvířat, oslík, kravička, kůň a asi 100 koziček - některé jsou narozené pár dní zpátky, jiné už jsou na farmě jako doma.
Dny 13-14 | 27.-28. 1. 2023
Dopoledne otevřu dveře od domu a na dvorku běhá asi 8 psů. Oukej, jdeme Krakenovi pro náhubek a zkoušíme ho s nimi postupně skamarádit. Trochu očistec (hlavně pro Michala, kterej to vše koriguje), ale přinese to první ovoce. A všichni se snaží spolu vycházet.
Odpoledne se jdeme projít po místních polích a připojuje se k nám i Isabelka. Je to boží, Krakenek se cítí jako dospělej cestovatel, jde první a tváří se důležitě. Belinka všechno prozkoumává a Kraken se pomalu uvolňuje a začíná dovádět stejně jako Belinka. Po chvíli si hrajou jako štěňata oblíbenou kousací hru.
My s Michalem žasneme, jak je to tu všude krásný, samé výhledy a příroda, kam jen dohlédneš. Procházíme sady s olivami, potkáváme místní, kteří zastřihují větve olivovníku nebo uklízí na zahradě. Všichni na nás mávnou a usmívají se.
Zpátky do zimy v dodávce
Odjíždíme z kozí farmy, Michal nachází krásné místo se skvělým výhledem, kolem jsou jen sady s olivovníky. Věřím Michalovi, nekontroluji, jestli nemá v noci mrznout, snad se za ty dva týdny už poučil, že nemůžeme jezdit někam vejš, bo je zima i u moře v nížině.
No, tak nic. Dojedeme, a je tu zima jako prase, 600 m n.m. je sice super na výhledy, ale na tuhle zimu ani ne. A nerozjede se bufík. Takže netopíme, to chceš.
Hledáme všechny návody na fórech, facebooku i v youtube videích.
Michal dvě hodiny rozkládá a zase sestavuje bufík. Já se snažím být milá, nápomocná a koukat, jestli jde najít ještě airbnb, nebo fakt tu budeme spát, když se tu nedá být už v osm večer.
O půl jedenácté se Michalovi podaří bufík rozjet. Ani nedejcháme a koukáme při spínání na každou součástku, jak se hýbe a co se bude dít. Topíme! Bohužel jen půl hodinu, protože se bufík tolikrát snažil rozjet, už vyplácal všechnu energii, co baterka měla. Tak snaha byla, tak šup, vyčůrat a usnout, dokud nemrzne.
Dny 15-16 | 29.-30. 1. 2023
V noci se budíme zimou, drkotáme zuby i s kulichy. Ráno si říkáme, že noc byla nic moc, ale dalo se to. Pak Michal odhrnuje závěs u postele a koukáme na namrzlé okýnko - zevnitř. Teploměr ukazuje -2 stupně v 9 hodin ráno! Pohoda. Namrzlá jsou i všechna přední okna.
Tak už jsme asi otužilí. Zvykli jsme si. Ale i tak radši jedeme pryč z hor, další směr jih a nížiny s cílem trochu rozmrznout.
Poprvé pereme v místní prádelně, kam chodí i řada místních - hlavně s deky, koberci atd. Prádlo dáváme i do sušičky, jsme z toho unešení. Máme čisté prádlo, které je hned suché a skoro vyžehlené. To je lepší než doma. 🙂
Projíždíme asi nějakou bohatou čtvrtí, kde jsou mezinárodní školy, myslím, že tu chodí děti do školy ve stejných oblečkách. Z parkoviště z Park4Night nás vyžene přítomnost mnoha karavanů. Najdeme ale parkoviště před školou, které je sice z kopce, ale stromy si ho berou zpátky, a tak tu jsou řádné hrboly od jejich kořenů a na pár pokusů se nám podaří najít relativní rovinu na spaní. Těšíme se, že nám ráno nezamrznou okénka.
Další den dojedeme do města Manilva. Parkujeme na velkém parkovišti na kraji města. Na jednu stranu to vypadá jako krásné zelené parkoviště a kousek do města. A hlavně na veřejný záchod v knihovně, který je pro nás vždycky výhra. Na stranu druhou, když vylezeme z auta, zjistíme, že je to takové psí hřiště. Místní sem očividně chodí venčit a se sbíráním se neobtěžují. Je to doslova překážková dráha mezi bobkama.
Příjemnější záležitost je krásný obchůdek, takový orient, kde si kupujeme vonné tyčinky a mini lapač snů pro štěstí, který si dáváme do auta za zrcátko.
Den 17 | 31. 1. 2023
Blížíme se k turistickému městu Marbella. Projíždíme čtvrtí, kde se nachází několik krásnejch vilek. Před celou čtvrtí je závora a celá lokalita je hlídaná.
Možná v tom má co do činění tzv. okupas, kteří jsou ve Španělsku nechvalně proslulí. Jedná se o to, že místní zákony dávají právo člověku na střechu nad hlavou. A pokud někdo vlastní dva domy a někdo žádný a obsadí někomu jeho "druhé bydlení" a je tam několik měsíců, tak pak vlastně původní majitel nemusí dostat dům už nikdy zpátky. Není to prý až tak drastické, ale pár příkladů takto prohraných soudů reálně existuje.
Na večer míříme na místo u pláže kousek od Gibraltaru. Potkáváme Julii z Německa s 9měsíční fenkou Yunou. Kraken se hned zakouká. Na to, jak většinou dělá dospělého, tak si ho Yuna rychle získá a hraje si s ní jako malej, honí se, okusují a blbnou do zblbnutí.
Den 18 | 1. 2. 2023
První pokus na Gibraltar
Jedeme na Gibraltar, tak trochu na blind. Počítáme, že dojedeme a nějakej spací flek snad najdeme. Rychle zjišťujeme, že to jsme dost nepřipravení a je to dost naivní představa na mini Gibraltaru.
S touhle naší představou je boj najít místo, kde vůbec dokážeme zaparkovat. Natož abychom se došli někam v klidu vyčůrat, aniž by nás muselo vidět půlka obyvatel města. Po klidném poloprázdném Španělsku je to teda sakra šok. Ani ne tak kulturní, ale ta hustota obyvatel je šílená.
Gibraltar je město Anglie, také nazýváno jako britské zámořské teritorium. Anglická a holandská vojska ho dobyla v roce 1704 v rámci války o španělské dědictví a od roku 1713 oficiálně patří Velké Británii. Takže jedeme do jiného státu a čeká nás klasická hraniční kontrola.
Město je hustě osídleno, má asi 33 000 obyvatel na rozloze 6,8 m2. To znamená, že je tu hustota zalidnění 3 968 ob./km2. Pro srovnání v Česku je hustota zalidnění asi 130 ob./km2 a i tam je na mě trochu moc lidí. Tohle je holá šílenost.
Takže hledáme místo na stání, až dojedeme na samej kone Gibraltarského výběžku, což není tak těžké, protože to jsou asi 3 km. Je tu místo nazvané Europe point, kde se dá zaparkovat, když párkrát obkroužíme parkoviště dokola a počkáme, až někdo odjede. Ale tu asi úspěch. Ale na to malé území si tu s tím poradili dobře, mají vše stavěné do výšky anebo naopak do podzemí. Tam asi bude většina parkovišť pro rezidenty.
Nachází se tu maják s překrásným výhledem na moře. Zároveň to je i nejjižnější místo Gibraltaru a jedno z nejjižnějších míst Pyrenejského poloostrova. Za dobrého počasí je tu vidět ždibec Afriky. Přes Gibraltarský průliv je to jen 14,3 kilometrů na jiný kontinent.
Z toho všeho je jasné, že Gibraltar je strategické místo a že se o něj vedla řada bojů. Což dokládá i místní vojenská baterie, která tu je dodneška i s veřejným muzeem. To se ho zas snažily dobýt mocnosti Osy, protože pro Británii měl významnou roli. Snad už to bude připomínat jen historie.
Den 19 | 2. 2. 2023
Dneska míříme na Gibraltar podruhé. Místo na spaní jsme tam najít nedokázali, a tak jsme z něj museli včera odjet, což znamenalo vystát dlouho kolonu aut na hranice. Dneska ji stojíme znovu, jen směrem dovnitř.
Plánujeme najít vrcholek Rock Gibraltaru, ale zatím marně. Místní Gibraltaranky nám ukazují opačný směr, tak se otáčíme a jdeme zpět na parkoviště, kde potkáme sympaťáky Els a Yolana z Belgie.
Pár měsíců cestují autem, dnes 2. února slaví v Belgii Den palačinek, takže zastavili a vytahují vařič z auta. Smějeme se a říkáme, že budeme muset odejít, protože Kraken by jim nedal pokoj. Ostatně stejně jako Michal. Els se směje. Neví, že to Michal myslí vážně. Předáme si čísla a těšíme se, že se třeba někdy uvidíme.
Podruhé vyrážíme hledat vrchol známé hory na Gibraltaru. Po cestě potkáváme divoké opičky. Gibraltar je totiž jediné místo v Evropě, kde ve volné přírodě žije makak bezocasý. Na opičky je ale potřeba si dávat pozor, jsou dost zvyklé na lidi a taky dost ofrklé. Na netu můžete najít řadu videí, jak kradou odložený batoh nebo jídlo.
Kráčíme dál, musíme projít černým tunelem, kde jezdí auta, ale není chodník a je to hnus. Do toho moje úzkosti z úzkejch prostor, takže celej tunel hystericky brečím. A na konci zjistíme, že to cesta k Rock Gibraltaru ani není. Nevadí, tak tu horu objedeme kolem dokola. Já jásám, protože nemusím jít znovu tunelem. To by stejně bylo horší než těch 12 km, co je před námi.
Obejdeme celou horu, a tím pádem i celej Gibraltar kolem dokola, dostáváme se do centra a v Marks and Spenceru kupujeme origo cookiesku z Británie. A taky samolepku na auto.
Při výjezdu z Gibraltaru opět stojíme frontu na hranice. Tentokrát stojíme kolonu už asi ze třetiny celého území. Snažíme se tvářit, že jsme dnes neušli 20 km a nejsme totálně grogy. Pouštíme si písničky, odreagováváme se v nekončící pomalé koloně a jsme úplně pobláznění.
Michal je nejvíc statečnej a bezpečně odřídí zpátky do Španělska, kde kousek od pláže stavíme na fleku s kanálem. To znamená jediné - bude sprcha, zima, nezima, dnes musíme. Poprvé se sprchujeme v dodávce v improvizované sprše se studenou vodou. Já vřískám, abych to chladno přehlušila. Michal se mi směje, ještě neví, co ho čeká. 🙂
