část první
Benelux a maličké Lucembursko
Den 1 | 7. 5. 2023
Vyjíždíme na další cestu, tentokrát směr Benelux. Takže chceme objevit hlavně Belgii, Lucembursko a Nizozemí. Většina lidí se nás ptala, proč jedeme zrovna sem. Já nevím. Chceme jednoduše poznat, jaký to tam je.
Den 2 | 8. 5. 2023
Při průjezdu v Německu si trochu postojíme v zácpě na tříproudé dálnici. Jak tu neslaví státní svátek, tak všichni frčí do práce a do toho se seká tráva kolem dálnice, tak aspoň zažijeme vyhlášené německé dálnice s neomezenou rychlostí trochu jinak.
Poslední věc, co chceme v Německu stihnout, je nákup. Stejně asi jako půlka města, jen přijždíme k Lidlu, vidíme narvané parkoviště a několik aut kroužit kolem. Vzdáváme to dřív, než to zkusíme, a jedeme do protějšího obchodu Norma. Uvnitř ale nenajdeme ani kousek pečiva, což je to jediné, co jsme chtěli. Tak aspoň objevíme levnou Lindt čokoládu, mňam.
LUCEMBURSKO
Odpoledne se dostáváme do Lucemburska. Přírodní hranici s Německem tvoří řeka Mosela, takže přes ni přejedeme a jsme v nejbohatším státě na obyvatele v Evropě.
Lucembursko je maličké, má rozlohu jen 2 586 km2, což je zhruba jako polovina Olomouckého nebo Moravskoslezského kraje. Počet obyvatel má 634 000. Vzhledem k tomu, že je to tak bohatý stát s hezkou mzdou, tak sem denně dojíždí za prací až 200 000 lidí. Což je zhruba třetina všech obyvatel Lucemburska? To je docela děsivé číslo, tak se trochu obáváme dopravy.
Když ale vjíždíme do Lucemburska, vidíme, že my jsme v pohodě. Vzhledem k tomu, že je asi 17 hodin, tak vidíme zácpy v protisměru mířící do Německa. Uvidíme, až odtud pojedeme do Belgie, jestli i z Belgie sem dojíždí mnoho lidí za prací.
Protože jsme měli teď náročné dny a jsme unavení (a taky protivní), což teda být nechceme, tak se rozhodneme dneska už nic velkého nedělat a hledáme místo na spaní.
Přijíždíme k vyhlídce u vinic, kde je ale hodně aut, s pejskem se nám tu teď nechce blbnout a jedeme na další místo doporučené z Park4Night, trochu zapadlé mezi vinicemi. Vidíme vyjeté koleje od aut u venkovního stolečku vedle silnice. V tom zastaví projíždějící auto, řidič se tváří dost arogantně, vytáhne telefon a natáčí si nás.
Michal vystoupí a jde se ho slušně zeptat, co se děje. Pán se rozjede, točí dál a odjíždí. Aha, super, tak to jsme se toho dozvěděli. Víme, že v Lucembursku je spaní na divoko zakázáno, když ale jen spíte v autě a "nekempujete", tak by to mělo být v pořádku.
Protože nám situaci nevysvětlí a nevíme, o co tedy jde, raději zase odjedeme. Michal při couvání nabourá do velkého kamene (aha, tak že bychom tu nesměli být a byla to karma?), přejíždíme zpátky na vyhlídku k lidem, kde aspoň víme, že se parkovat určitě dá.
Večer se procházíme vinicemi, Krakenek je na volno a užíváme si pořádnou pohodu a svobodu. Michal utrhne pampelišku, jakože júú, ale než se naděju, foukne mi ji do obličeje. Aha, Michal, trhám jich několik, foukám, házím a snažím se, aby mu ve vlasech pár chmýříček taky uvízlo. No, nedaří se, vždycky fouká tam, kam potřebuje Michal. Ale užíváme si srandy habakuk, Kraken kolem nás běhá a skáče na nás, pomáhá tu mně, tu Michalovi. Pak si sedneme na zem mezi pamprlice a povídáme si a odpočíváme.
Ptám se Michala, jestli je něco, co by chtěl na téhle cestě zažít, nebo vidět, něco ochutnat, sportovat. Zamyslí se a říká, že by si přál to, co se děje právě teď - sedět v cizí zemi na cizí zemi a povídat si. A tak si povídáme a máme se fajn.
Večer si ještě začneme číst knížku Agnes a Zakázaná hora od Veroniky Hurdové. Já už se do ní pouštím podruhé, Michal bude mít premiéru. Střídáme se ve čtení a užíváme si nejen náš příběh, ale i ten Agnesin.
Den 3 | 9. 5. 2023
Probouzíme se u vinice, Michal vyzkouší dron a udělá pár super fotek. Pak už vyrážíme na dnešní výlet - směr k městu Mullerthal a k nedalekým vodopádům. Je trošku bahýnko, protože většinu dne prší, tak si volíme kratší cestu lesem, ale vodopády vedle skal jsou překrásné. Krakenek blbne a my se nestačíme divit, co příroda umí vykouzlit.
Kromě vodopádů nás ale zaujme i pár, který sem přišel asi natočit celovečerní film. Natáčí sérií videí a fotí sérii fotek nejprve jednoho z páru, pak se vystřídají a scénář není očividně nic moc, protože se opakuje. Nedá nám to a sledujeme ten film, oni se bohužel přes něj ani nestihnou rozhlídnout kolem.
My si aspoň uvědomujeme, jak si už umíme užít chvíli a nasát přírodu a její klid, když potřebujeme, a to ať se kolem děje cokoli. I přesto ale toužíme po samotě a po méně turistů, jedeme nakoupit a najít klidné místo.
Po cestě vede řeka jako hranice mezi Německem a Lucemburskem, takže chvíli jsme v Německu, chvíli v Lucembursku a přejíždíme křížem krážem ze státu do státu. Stavíme do obchůdku v Německu, který nás mile překvapí, má podobné ceny, jako jsme zvyklí v Česku.
Při odjezdu z parkoviště od obchodu nemůžeme odjet, někdo zastavil přímo před vjezdem. No, tak co, prohlížíme si okolí a čekáme, až si nakoupí a odjede. Pošťák za námi, to tu asi zná více, anebo spěchá více. Usměje se na nás, zaběhne do obchodu a už vede slečnu, která přeparkuje auto a můžeme jet. Zase zpět do Lucemburska.
Jedeme k hradu Vianden, kde se narodil Jan Lucemburský. Vzal si za ženu Élišku, ale ne tu ze mlejna (anebo možná taky), každopádně to byla známá Eliška Přemyslovna a spolu měli Karla IV., jednoho z nejznámějších Čechů naší historie.
Náhodně tu nacházíme krásné místo s výhledem na hrad. Pořád prší. Oba večer pracujeme. Michal jde večer na záchod, a protože nemáme záchod, tak chodíme do lesa, ať se děje cokoli. A tak se Michal vrací zpátky s příběhem, kterej by tenhle web asi neunesl. Aspoň zatím. Jednou ale napíšu sérii trapasů nás obou, kterým se prostě nevyhnete.
Den 4 | 10. 5. 2023
Ráno nás vytahuje sluníčko z postele. Michal cvaká pár fotek na dron a prohlížíme si cedule, jak Američané osvobodili Lucembursko v roce 1945 (12. února) od okupujících Němců. Přemýšlíme, jak to mohlo u nás v ČR vypadat, kdyby tenkrát Rusové neřekli Američanům, ať počkají a nejdou Prahu osvobodit, protože tam oni budou první. Byli, no, ale svoboda pak moc nebyla. Zase.
Náš výlet pak pokračuje za našimi potřebami, dobít notebooky na práci v McDonaldu a Tesáčkovi doplnit naftu na benzince. Mají tu překvapivě nízkou cenu za naftu - 1,376 eur (u nás tou dobou cca 1,45 eur). A zároveň úplně na všech benzinkách v zemi je cena totožná.
Už po několikáté tu narážíme na společné záchodky pro muže a ženy. I přestože mi to je sympatický, tak na to nejsem zvyklá. Zjišťuji, jak mi přijde divný slyšet čůrat (v lepším případě) jinýho chlapa než Michala. A co teprve, když on má slyšet mě?
Den 4. v Belgii | 10. 5. 2023
BELGIE
Pak už dojedeme do Belgie. Jsou tu krásné a zajímavé domy, k tomu krásná příroda a žádná auta (jakto?). Furt čekáme tu změnu. V Belgii je hustota zalidnění dokonce 376 obyvatel/km2, ale přijde nám to spíše naopak.
Když vidíme, že konečně vysvítá sluníčko, Michal odbočuje z dálnice a hledá klidné místo na procházku. Místo je tak klidné, že já se dokonce odvážím venku osprchovat. Vytahuji lahev a ve 2 litrech vody s proděravěným víčkem se sprchuji i myji hlavu a jsem zas jako nová.
Míša droní a také se chystáme na naši klasiku - vyčesat Krakena. Češeme několikrát za den a vůbec to není znát. Letos jsme mu to pěkně rozházeli tím, jak byl v zimě v teple na jihu Evropy, v dubnu se vrátil do ČR, kde pak sněžilo.
Spíme u krásného městečka Spontin, kde nacházíme elektřinu zadarmo na domečku. 2 dny nemusíme řešit, kdy a kde budeme pracovat. Tolik radosti nám to udělá. A přitom taková blbost, že jo?
Krakenek tam potkává svou první holku na téhle cestě, se kterou se trochu skámoší. Je snad ještě víc hrr a nadšená než on, takže je Kraken z toho nejprve překvapenej, ale pak si přijdou na chuť.
