Den šestý | 4. 8. 2022
Další zastávku plánujeme v zatopené věznici, která už na internetu působí jako těžce turistická senzace. Ale zatopená věznice, kde to vypadá, že místo skokánků do vody, lezete po bývalé věznici? To zní tak neotřele, že se to rozhodneme zkusit i přes novinové nadpisy typu "Ráj potápěčů v bývalém gulagu".
Když přijíždíme, nemůžeme tomu uvěřit - kolem bývalé věznice je postavená nová "věznice", zeď vysoká dobrých 6 metrů obehnaná kolem dokola. Když přijedete, musíte zaplatit už i za parkování, je tam natřískáno a nám navíc hned začalo být trochu úzko. Michal zastaví auto, podívá se na mě a říká: "Chceš tam?" a já odpovím: "Ani náhodou. A ty?". A tak to otáčíme a jedeme pryč, nepotřebujeme být všude, když to tak necítíme. A tady je něco špatně a na nás to dýchá ze všech stran.
Aquapark ze zatopené věznice asi nebude to pravé uctění památky.
Má tu být velký lom, přece nebude celý obehnaný tou vysokou (a děsivou) zdí. Jedeme podél zdi a hledáme sjezd. A přece - je tu, po pár set metrech jedeme prašnou cestou s obrovskými kameny a po chvíli vidíme krásnou průzračnou vodu. Hledáme místo na parkování a jdeme zkusit vodu. Voda je tu opravdu čistá a osvěžující. Krásné místo na koupání i strávení noci.
Večer se sem po práci jedou vykoupat a pobavit místní obyvatelé z nedaleké vesničky Rummu. Neunikne nám, že opět drtivá většina mluví rusky. Vlastně jeden jediný pár mluvil estonsky. Později dorazí parta asi 10 lidí, hodí před naši dodávku rádio, gril a jedou bomby. Trochu nás to zarazí. Jasně, oni jsou tu doma, ale místa je tu všude dost, přijde nám, že klidně mohli být i 10 metrů od nás. Ale oni to prostě neřeší. Je po práci, jedou si sem užít a je jim jedno, jestli se pobavíme s nimi nebo nám jen udělají trochu divadla.
Po chvíli za námi přijde jeden z nich a nabízí nám pivo, ať si dáme s nimi. Neodmítneme. A poněkolikáté si vynadáme za to, že jsme zapomněli na cestu vzít české pivo, abychom mu měli také co nabídnout. Nakonec se s ním dost zapovídáme.
Poví nám tolik autentických příběhů, které v žádným průvodci nenajdete.
Bohužel jsem zapomněla jeho jméno, říkejme mu třeba Priit, což je nejpopulárnější mužské jméno v Estonsku.
Priit je Estoňan, který vyrůstal se svou maminkou v hlavním městě Estonska Tallinu. V roce 1996 se museli přestěhovat sem do vesničky Rummu. I když okupace Ruskem skončila už v roce 1991, v Rummu zůstala většina obyvatel ruská. Dle jeho slov se jim tu líbilo teplé počasí, a tak tu zůstali. Vyprávěl (dnes s úsměvem), jak krušné časy po přestěhování zažíval. A to jenom protože je Estonec. Na území Estonska. Uff. Prý když se domů dostal nepomlácený, byl to šťastný den.
Rozhlédnu se kolem na jeho přátelé - všichni do jednoho jsou to Rusové. Doufám, že dnešní děti už tu nic takového nezažívají a zažívat nebudou ani děti budoucí.
Pak vypráví o zatopeném lomu Rummu, u kterého jsme. Je to lom, kam chodili pracovat vězňové z nedalekých věznic. Není to ale obyčejná věznice, kterou si možná dnes představíme. Lom i vězení vybudovali Rusové v době jejich okupace v Estonsku. Okupace byla od roku 1940 až do roku 1991.
Věznice byla pracovním táborem, kam Rusové umísťovali pro ně nevhodné obyvatelstvo.
Často to byli vzdělaní, angažovaní lidé, kteří se režimu "nehodili". Tento termín známe i v našem českém měřítku. Bohužel. Při nelidských podmínkách pracovali v lomu a bohužel jich mnoho umíralo. Vedle zatopené věznice je za vysokou zdí hora - další atrakce hojně navštěvována turisty. Na tuto horu odnášeli mrtvoly "vězňů", kteří této hrozné době podlehli. V hoře je tedy pohřbeno mnoho těl. Priit vypráví, že je tam opravdu špatná aura a že mu přijde neuvěřitelné, že se tam někdo jde podívat - a ještě za to platí. Místní se tomu místu vyhýbají velikým obloukem.
Takže i takhle může vypadat turistická atrakce. Jsme rádi, že nás z nějakého důvodu odradila - třeba jsme tu špatnou energii vycítili, a proto se nám tam nechtělo. Kdo ví.
Ale jsme rádi, že Rummu poznáváme z téhle lokální stránky. V zatopeném lomu je prý nejčistší voda z celého Estonska. Také se sem jezdí na dovolené. Třeba do kempu ležícího naproti přes lom. Kde mimochodem v noci jede tak hlasitá party, že to jsme dlouho neslyšeli a nezachrání nás ani špunty. Zvykáme si, že to ve všech pobaltských státech žije. Místo nadávání na to, že není možné spát, vylézáme ven a tancujeme - na písku i na stole. Unavení pak uléháme a spokojeně usínáme.
Den sedmý | 5. 8. 2022
Ráno se budíme do překrásné přírody, opět využíváme stůl - já na něm dělám ráno jógu, pak ho ještě využijeme jako odkapávač a máme zase jednou čisté nádobí (díky, Míšo). Pereme i oblečení (děkujeme, Míšo), natahujeme šňůru mezi stromy (díky, díky) a užíváme si dopolední osamocený lom. Občas sice zafouká tak, že musíme jít oblečení znovu přeprat (opět díky, Míšo:), ale opravdu to tu stojí za to.
