Den osmý | 6. 8. 2022
Ráno se konečně dočkáme, vstaneme v 5:30 a vyjíždíme směr přístav. Trajekt z Tallinu do Helsinek má vyjíždět v 8:00, je to náš první trajekt s dodávkou, takže si dopřejeme klid a přijedeme s předstihem v 6:15. Ukázalo se, že to nebyl špatný nápad. Ve frontě stojíme chvíli a už v 6:40 se otevírá check-in (check-board nebo jak se to říká, když se cestuje trajektem?). Trajekt odjíždí přesně v 8:00.
Pro místní obyvatele je trajekt běžnou součástí dopravy. Spousta Finů se vrací domů z levných nákupů, protože Estonsko je výrazně levnější zemí. Je tu také spousta lidí, kteří jedou s malými batůžky na výlet do Helsinek.
Krakenek to zvládá naprosto skvěle. Je stejně natěšenej a zbrklej jako normálně. Vypadá to, že snad ani nevnímá, že se pohybujeme po vodě. Ono to moc cítit ani nejde. Když si to tu projde, očuchá, venku očůrá sloupy (což je dovoleno, stejně tam pořád šplouchá voda, za chvíli to moře omyje), sedneme si a Kraken si dokonce lehne a jakože pohodinda.
Na trajektu potkáváme Karla. Seznamujeme se s ním trochu neobyčejně. Všude samí cizinci, španělský pár se nás ptá, zda si můžou pohladit Krakena. A najednou slyšíme češtinu: “Nekouše, jo?”. Nikdy nevíte, kdo vám rozumí.
Jednou jsme se v narvané Sixtinské kapli ve Vatikáně prodírali turisty a u toho slyšeli pěkně nevybíravě a dlouze nadávat Češku. Vůbec jsme ji neviděli, protože jsme fakt byli namačkáni v davu, ale slyšeli jsme jasně její nekončící příval nadávek. Až mi to po chvíli nedalo a do davu jsem česky nahlas promluvila: "Na takovýmhle místě byste asi nemusela tolik nadávat, ne?". Načež se mi dostalo (asi očekávané) odpovědi: "Co ti je do toho? A kde jseš, ty krávo? Počkej, až se k tobě dostanu". Dopadlo to tak, že mě Michal musel přesvědčit, že jí fakt nemusím dělat morální kázání, že by to asi dopadlo jinak a mám radši pokračovat v tlačenici davem.
S Karlem se zapovídáme. Zjistíme, že jede do Finska a nejlevněji to vychází tak, že přiletěl do Tallinu a trajektem s batůžkem teď jede do Helsinek. Když už byl v Tallinu, procestoval si pobaltské státy autobusem, což je tu prý dobře dostupná doprava. Zveme ho k nám, on nás k sobě do ZOO a loučíme se. Dál se vydává pěšky.
Také se nám při plavbě oběma zasekne telefon. Michalovi se po připlutí znova rozchodí, já ho mám zaseklý další čtyři dny, dokud se nevybije baterka. Beru to jako znamení, aspoň budu opravdu off a užívat si jen tady a teď.
Helsinky jsou nádherné na první pokoukanou, my je ale míjíme spíš v autě. Velká města, byť krásná, nejsou moc pro nás a hlavně s Krakenem se stejně všude motáme a málokam nás pustí. Stavíme se ale podívat na železné varhany a projdeme se po přilehlém parku. Je tu krásný přístav. Celé nám to proprší, ale i tak si uvědomujeme, jak se tady musí krásně žít. Ten déšť tu je asi úplně běžná věc, potkáváme spoustu běžců v krátkém triku, kteří vypadají, že si deště ani nevšimli.
Večer přijíždíme k jezeru, které jen tak na blind zkusíme jako první odbočku ze silnice. A hned je to krásné místo - jezero i s převlíkárnou, molem a dokonce toi-toikou. V okolí jen příroda. Tady by to šlo. A strávíme tu první noc v našem vysněném Finsku.
Den devátý | 7. 8. 2022
Ráno se vykoupeme v jezeře, voda se teplotně ještě docela dá, takže vezmeme naše bio mýdlo, se kterým se můžeme mýt i v jezeře a jdeme na to. Já si jakžtakž umeju i vlasy a nemusím mít dneska jenom culík.
Michal si všimne rybářských lodiček, usoudí, že tady by to šlo a poprvé vytahuje prut a rybaří. Pro rybaření ve Finsku si musíte zakoupit povolenku, která jde koupit online a za minutu už můžete nahazovat. Navíc nabízí různé možnosti a ceny jsou skvělé. Michal si koupil týdenní, která ho vyšla asi na 500 Kč. A rybařit může po celém Finsku v jakékoli vodě? Což je asi cena jako u nás za jedno dopoledne na sportovním rybníku, kde stejně nic nechytíte.
Poté vyrážíme směr park NP Koli. Po cestě se stavíme na oběd v Hesburgeru v bistru, kde máme hrozně dobré jídlo, jen si už nepamatujeme jaké, ale hezká zastávka - doporučujeme. 🙂
Také jedeme doplnit zásoby do obchodu a Michal jde s jasným cílem - koupit si oblíbenou brusinkovou omáčku. Objevujeme něco mezi omáčkou a marmeládou a Michal to asi odteď bude jíst k masu, na chleba k snídani jako marmeládu nebo jen tak prstem. 🙂 Také zkoušíme místní pivo Kahlua, což znamená v překladu medvěd.
Odpoledne nacházíme krásný, krásný, ale opravdu krásný přístav u městečka Muskalahti, vedle les a také normální splachovací záchody a v umyvadle teče teplá voda? To je víc, než máme doma. Jsme nadšení a nadšení. V přístavu jsme skoro sami, Michal jde rybařit na nádherné molo, my se jdeme s Krakenem projit do překrásného lesa a večer koukáme na úžasný západ slunce. Na mole je tekoucí hadice, což já zmrzlík uvítám a jdu do plavek, abych si zase jednou pořádně umyla vlasy, v těch studených jezírkách tomu moc nedám. 🙂
Michal rybaří dlouho do večera, nevadí mu vítr ani déšť a užívá si to. Rybaří metodou vláčení (rybáři odpustí, že to popisuji jak tatar), takže nahodí návnadu gumovou rybičku, se kterou se snaží napodobit skutečnou rybičku a přilákat tak dravou rybu. Chytil několik okounů a štiku. Přemluví mě, ať si to zkusím. Nejprve mi to nejde ani nahodit, mrskám to před sebe. Pak se přestanu bát, nahodím a než se Michal stihne vzpamatovat, že se mi to podařilo, jásá podruhé, protože hned při prvním kloudným nahození mám reakci. A dokonce chytám svou první rybu - okouna. Rybám poděkujeme, pomazlíme je a vrátíme je do vody.
Místní si ve vezírku odnáší několik ryb. Tuto situaci uvidíme v dalších dnech ještě mnohokrát. Rybaří tu snad každý a protože se tu o přírodu také skvěle starají a nic nepřehánějí, mají i dostatek ryb, které si často berou domů a s úctou je zpracují.
Den desátý | 8. 8. 2022
Dneska je můj velký den - poprvé řídím dodávku s manuálem a k tomu ve Finsku, což je spíše bonus, protože tu mají široké silnice s malým provozem. A když už někde je provoz, chovají se tu řidiči V POHODĚ. Původně jsem chtěla napsat ohleduplně, ale pak jsem si říkala, že by spíš mělo být běžné neohrožovat někoho, že ho budu předjíždět do kopce před zatáčkou jen proto, že jede 90, kde se má jet 90. Což se mi bohužel u nás v ČR stává naprosto běžně. Vždycky poprosím, aby takoví řidiči dojeli v pořádku. Taky bych si ale přála, aby přestali jezdit jako debilové.
Zpátky do pohodového Finska. Představte si zemi, kde při maximální rychlosti 90 km/h, jedete 90 vy, auto za vámi i další auto za vámi. Každé auto má dobrý rozestup a každý si váží svého života. Pokud někdo chce předjet, počká si, až bude dlouhá rovinka, kde krásně uvidí a může si to dovolit a nikoho neohrozí. A takhle to ve Finsku, aspoň z našich zkušeností, opravdu funguje. Takže vlastně to je nejlepší místo, kde jsem mohla poprvé řídit našeho Tesáčka. Neobešlo se to bez slz, ale spíš protože jsem zvyklá z minulosti na paniku a řev za volantem. Jinak bylo vše bez problému a Míša se mohl aspoň chvíli kochat.
Dnešní cíl je Národní park Koli a jeho vrchol - kopec Ukko Koli, kde je překrásný výhled na okolní jezerní krajinu. Prý v parku bývá hodně turistů a podle narvaného parkoviště to tak také vypadalo. Trochu nás to vyleká, protože jsme si zatím užívali dost pohodičku a mačkat se s někým u vyhlídky se nám moc nechtělo. Tak uvidíme.
Když vyjdeme na první záchytný bod, kde je kavárna, venkovní stánek a malá výstava, nestíháme se divit. U dvou stolů je obsazeno a sem tam kolemjdoucí. To samé, když jdeme na vrcholek národního parku, opět sem tam někdo. Ta jejich hustota zalidnění je skvělá. V tak velkém národním parku se i takové davy rozptýlí a chvílemi máte pocit, že jste tu snad sami.
Dojdeme na výhled, kolem krásná jezera a ostrůvky. Tady prý vznikají fotky do různých katalogů o Finsku - nedivíme se. Sedneme si s klukama na kámen a koukáme na tu krásu. Nedá nám to a všímáme si ostatních - přijdou, vyfotí si krajinu, případně sebe navzájem a odejdou a ani se pořádně nepodívají. Občas někdo k tomu natočí video. Ale vyhlídka už vlastně neplní svou hlavní funkci - tedy výhledy, foto ateliér by byl asi bližší název.
Víte, jaký má důvod to rychlé focení Japonců? Prý celý rok hodně pracují, mají málo dovolené nebo volných večerů a když už to volno mají, naplánují si toho co nejvíce. Pak cestují, rychle fotí a rychle zase odlétají. A fotky si pak prohlíží v letadle. To jen tak k zamyšlení, jestli je to něco, co bychom chtěli napodobovat. Japonsko je milý, pracovitý národ, ale méně prožívání okamžiku bych se od něj zrovna neučila.
Pak se v Národním parku rozhlédneme a uvidíme dvě paní opodál, jak také sedí na skále a spokojeně sledují tu nádheru, usmějeme se na sebe a svět je zase v rovnováze.
Den jedenáctý | 9. 8. 2022
Ráno se probudíme v přístavu, kde jdou paní prát koberce. Máme pocit, že jsme se vrátili v čase, jsme z toho u vytržení. Paní se s námi dají do řeči, můžeme je tak sledovat u práce a nebýt za stalkery. 🙂 Říkají, že je tu velmi drahé praní koberců už historicky a tak už dávno je zvykem jezdit čistit koberce k jezerům. Proto se tu pak vystavili “umývárky”, které jsou na to uzpůsobené, stejně jako mandl.
Jde jim to krásně od ruky, ale my už vyrážíme za dnešním cílem, což jsou “Silent people” (Tiší lidé). Po cestě hledáme, kde bychom se najedli, ale jak tu ve Finsku není tolik lidí, není ani tolik benzinek, natož bister. Když po dlouhé době jedno nacházíme, je zavřené. To nevadí, stavíme, uvaříme si sami a zapůjčíme si posezení u bistra a užíváme si venkovní oběd o samotě.
Pak už dorážíme k Silent people, což je umělecké dílo tanečníka a choreografa, který se jmenuje Reijo Kely. Dílo jsou vlastně jednoduše vytvořené postavy ze dřeva, vlasy mají z drnů trávy a jsou různě oblečené. Postav je obrovské množství a jsou v životní velikosti. Je to pole plné tichých lidí. Autor dílo představoval různě po světě a nakonec ho trvale ukotvil tady v blízkosti města, odkud pochází. Nachází se asi 30 km severně od Suomussalmi.
Místo má opravdu atmosféru, užíváme si společnost tichých lidí, několika z nich narovnáme oblečení a jednomu vrátíme drnové vlasy, které asi ztratil při bujarém večírku. Není to typická památka, na kterou jsme zvyklí, ale o to více ji doporučujeme.
