Den dvanáctý | 10. 8. 2022
Probudíme se ráno do přírody na krásném poloostrově v Laponsku, užíváme si šplouchání vody, zpěv ptáků i klid přírody. Tady i kadibudka vypadá jak malý domeček pro skřítky. Je tu ohniště a přístřešek pro kolemjdoucí. Mohla bych o tom místě vyprávět dlouho a taky bych tu mohla být dlouho. Takže je možná dobře, že nás vyruší obrovský “bydlík”, který na místo přijede, je velký jak kamion a jeho obyvatelé vytahají ven gril a snad půlku kuchyně a jdou chytat ryby.
O soukromí jsme přišli, ale už stejně potřebujeme jet. Jedeme do Santovy vesničky v Rovaniemi. Santu tam v srpnu prý nepotkáme, ale na jeho kancelář jsem stejně zvědavá.
Pohybujeme se teď po Laponsku, které tvoří asi 30 % území celého Finska. Ale žije tu jen 3 % všech obyvatel Finska. Takže jste tu opravdu jak v jiném světě. Prostě všude lesy, lesy, jezera, sobíci a jezera. O to víc nás překvapí, když už asi potřetí míjíme obrovskou ceduli, která nás láka na kafe a mumki (kobliho-koláček) jen za 1 euro. Já bych to asi ignorovala, ale Michal říká, že tam musíme jet a prý to není jen kvůli levnýmu kafi.
Nakonec se ukáže, že to je obchod v Kuusamo s laponskými věcmi od nožů přes marmelády až po mikiny. Dáme si kafe za 1 euro a Michal si koupí mikinu za 35 eur. Tak jsme ušetřili. :)) Ale abychom byli fér, jsou tu opravdu kvalitní věci vyráběné z toho, co místní příroda dovoluje - paroží, zaimplementované do všeho různého, třeba do lžičky nebo na klíče, také tu jsou kožešiny a spousta surovin. A ta mikina, kterou si Michal koupil, je krásná, kvalitní a vždycky, když si ji vezme, vrátíme se na chvíli zpátky. 🙂
Dojedeme do Santovy vesničky Rovaniemi, vystoupíme z auta a jsme v pohádce. Cítila jsem se tu jak malé dítě. A to ani nemusel být sníh všude kolem, stejně to tu bylo kouzelné a celé to dýchalo Vánocemi. Nutno dodat, že v létě měl Santa zrovna dovolenou, bylo skoro vše zavřené. Ale na sobíky jsme mrkli přes ohradu, budovu, ve které má Santa kancelář, jsme viděli zvenčí a dělící čára, která nám říká, že jsme za severním polárním kruhem, tu je pořád. V zimě to musí být jiná jízda, ale i v létě pokud budete kolem, to určitě stojí za zastávku. Ono, jestli budete kolem, tak Rovaniemi je se svými 63 000 obyvateli největší město celého Laponska, takže asi dost hrozí, že ho neminete. 🙂
Na dnešní noc jsme přijeli k dalšímu jezeru, hráli jsme karty, a pak Michal říká, že se musí jít projít. Jdeme teda na procházku, a pak na konci jednoho poloostrova (zase:) mě Michal požádá o ruku, říkám ano a společně i s Krakenem se radujeme. Jsme zasnoubení. 🙂 Pokud chcete slyšet delší verzi, mrkněte na článek, který jsem o tom psala. 🙂
Den třináctý | 11. 8. 2022
Tento den jako jediný den ve Skandinávii psal Michal zápisky do našeho bločku. Takže si dovolím nic navíc nepřidávat a nechat to autentické. 
Ráno po zasnubovacím večeru jsme si dali ranní koupel v jezeře (bylo to studený jak prase) a šli se nasnídat. Po snídani jsme na srub se záchodama napsali jména a datum zásnub. Pak jsme vyjeli do Rovaniemi koupit nůž na památku. Spřátelili jsme se s milou prodavačkou a jako dárek nám vyryla na nůž jméno. Pak jsme vyjeli hledat cestu na dnešní výšlap. Po cestě jsme znovu potkali soby.
Zastavili jsme na parkovišti a vydali se směr nahoru. Po dřevěných schodech až do nebe. Na vrcholku byl domeček, do kterého jsme se podepsali i s Krakenem uhlím z ohně. Byla tam i rozhledna. Vyhlídka se jmenuje Eeron. Po cestě dolů jsme našli kamínek, který si vezeme domů. Taky jsme potkali obří borovici. Marťa si spálila ruku, když chytala Krakena, aby nespadl z prudkých schodů na rozhlednu.
Večer jsme znovu spali v přístavu (Sirkkakoski). Byl krásnej západ slunce.
Krásnej den!
Den čtrnáctý | 12. 8. 2022
Probouzíme se v přístavu, Michal jde rybařit, zítra přejíždíme do Švédska, a tak mu končí povolenka. My s Krakenem jdeme na procházku na malou písečnou pláž v přístavu.
Pak přejíždíme k řece, protože si chce Michal ještě chytnout štiku. Nacházíme krásný místo - oplocený, což je pro nás s Krakenem a zvěří všude okolo trochu zázrak, odvede za nás půl práce s hlídáním. Na místě je ohniště, boudička na posezení a samozřejmě suchej záchod.
Michal jde rybařit a já se jdu umýt - vodou z flašky, ale v klidu. Pak ke mně přiletí motýl, posadí se mi na ruku a nehne se ode mě na dlouhé, krásné minuty. Krmím ho drobečkama a motýlkovi se ode mě nechce a mně od něj taky ne. Takový neobyčejně obyčejný zázraky přírody.
Michalovi se daří v rybaření a postupně chytá tři krásné štiky - s mírami 60, 60 a dokonce 70 cm. Vytahování ryb z řeky byl pořádný adrenalin pro všechny čtyři (Michal, já, Kraken i štika). Nakonec se vše podařilo, Michal se šťastně se štikou vyfotil, s citem jí vyndal návnadu, opět ji pomazlil, dal ji pusu a nechal ji si plavat po svým. Moudře mi až po tom, co dorybařil, řekl, že při tom vyndávání návnady, kdy jsem mu asistovala, je důležitý to neposrat, protože štika je dravec a má takovej stisk, že by ho mohla stisknout a ukousnout mu prsty. Já jsem nic posrat nemohla, já jen podávala pean, ale bylo docela rozumný, že mě vůbec nenapadlo, že 70 cm dlouhá štika není to samý jako kapr u nás a aspoň jsem nepanikařila.
Na večer jsme si rozhodli udělat oheň. Na spoustě místech v lese jsme tu našli přípravu na oheň a dokonce dřevo a sekerku na rozdělání ohně pro trampy, kteří se tu rozhodnou přespat. Skvělý a jak to funguje. Někde v kadibudce byly třeba toaletní papíry a obrovské pytle pilin na zasypání. A funguje to. Když to funguje vzájemně - myslí se na potřeby lidí, tahá je to do přírody a zároveň lidi se v přírodě umí chovat.
Zajeli jsme teda pro buřtíky do obchodu, kde měli lautr vše - od jídla přes kosmetiku až po sekeru. Přitom to působilo jako taková malá večerka. Ale jak je tu málo obyvatel a kamkoli je to daleko, tak jakmile se někde soustředí alespoň pár lidí, dává smysl jim nabídnout vše, co k životu potřebují.
Večer jsme opékali buřty a užívali si idylky. Bohužel nás při ní vyrušil pán, který neuměl anglicky (první člověk, kterého jsme tu potkali a opravdu jsme se nedomluvili), takže nevíme na tuty, co nám říkal. Ale pochopili jsme, že tu nemáme spát.
Tak jsme uhasili oheň a jeli o dům (nebo spíš o les) dál. Dojeli jsme na hranice se Švédskem do vesničky Pello, kde jsme našli parkoviště u lesa. Vytáhli jsme longboard a šli se projít/projet po vesničce. Bylo chladno. Přece jen jsme na severním polárním kruhu. Ještě pořád!
Den patnáctý | 13. 8. 2022
Ráno se probouzíme naposledy ve Finsku na tomto roadtripu. Vytahujeme longboard, protože tohle parkoviště v lesích si o to doopravdy říká. Michal udělá překážkovou dráhu z lahví a učíme se zatáčet na menším a menším prostoru.
Pak už jedeme tankovat poslední levnější naftu, protože ve Švédsku je nejdražší v Evropě. Vzhledem k tomu že ve Finsku stojí v přepočtu 53 Kč na litr, máme se na co těšit! Také jsme chtěli doplnit vodu, ale v těch pohraničních městečkách byla všude zpoplatněná, tak to necháváme na jindy. Myslím, že ve Skandinávii žízní neumřeme.
Ještě zjišťujeme, jak to tu mají s alkoholem. Ve Finsku mají přísnější politiku ohledně alkoholu. Pokud chcete koupit něco tvrdšího (nebo cokoli jiného než pivo), musíte do specializovaného obchodu alkoholu. V běžném supermarketu se smí prodávat nápoje jen do 4,8 promile. Údajně je to kvůli tomu, že při dlouhých zimních dnech, kdy mají jen pár hodin denně světlo, upadají lidé více do depresí. A více inklinují k alkoholu. Tak vytvořili takový zákon a alkohol je proto tak drahý. My domů pořizujeme brusinkové víno a moruškový likér (který vypijeme až skoro o dva roky později:).
Ještě stavíme na dalším bodě severního polárního kruhu, kde jdu sbírat maliny, protože je tu ovoce i zelenina dost drahá. Stojí mi to za to, i když maliny rostou očividně v hnízdě komárů (nebo jak se říká domečku komárů?). Každopádně jich tam je doslova tisíce. Poštípaná, ale s malinami jsem spokojená. Jako správní turisté ještě kupujeme trika se sobíkem a malé neteři Anežce sobíkové hrkátko.
Teď už míříme do Švédska. O kolik bude jiné a v čem bude stejné jako Finsko?
