Oropesa del Mar
od pondělí do středy
Parkujeme na parkovišti, ze kterého vidíme na moře a kde leží několik krásnejch chatiček, který vypadají jak stvořený pro rybáře nebo pro klid a pohodičku u moře. Ani se mi nechce věřit, že tady ve Španělsku u moře zůstal takovej kousek ráje. Druhej den zjistíme, že to bohužel není tak růžové, ale ten dojem tu je růžovej dost.

Já asi po sto letech sportuji. Noha mě furt bolí a kilometr je tak maximum, co ujdu v kuse. Ale vzpomněli jsme si, že máme kolo! Nechápu, že nás to nenapadlo dřív. Michal mi sundá kolo a já zjistím, že mě to na něm vůbec nebolí a projedu si městečko a jeho okolí. A je to paráda. Ta možnost pohybu a objevování je velkej zázrak. Jsem vděčná, jak jsme zdraví. Kotník je chujovinka a bude brzy dobrej.

Po dvou dnech odjíždíme a jedeme do Castellónu, kde je vyhlášená churrerie. Za chvíli si nás tu paní bude pamatovat. Ti, co si stěží zvládnout španělsky objednat a jejich pejsek rozhodně nechce sedět na kafi, když je tu tak miliarda psích vzkazů, co si musí přečíst. Skočíme tam, protože si myslíme, že jsme dneska 300. den na cestě a taky protože španělské churros a španělské café con leche je výborné.

Nakonec zjistíme, že jsme měli výročí už včera, ale sladkou svačinku si užijeme i tak. Tak bydlení a svobodu v dodávce oslavíme někdy příště. Koneckonců spolu jsme už cca 10,5 let a doteď jsme si neurčili, kdy máme výročí.

Tak se aspoň nemusíme stresovat, že na to zapomeneme (hrozilo by to víc Michalovi, co si budem). A důvod k oslavě může mít člověk každej den. A ty taky. Třeba i na dnešku se dá najít něco, co za to stálo. Super kafe? Vylezlo sluníčko? Nebo se fakt povedla bábovka?

Ty vole, jak my bychom si dali bábovku!