NC – 48. týden – Wildside

týden čtyřicátý OSMÝ

..

Den 330 | 12. 12. 2024

Na novém místě jako první vytahujeme náš ruční kávovar ROK espresso, ke kterému není potřeba elektřina a stejně udělá dobrou kávu jak z kavárny, často bych řekla dokonce lepší. Dřív se nám to zdálo jako zbytečnost - řešit nějaké vybavení na cestě - ale když se do dodávky přestěhujete, už je potřeba si to udělat pěkný. A když milujete kávu, tak je to super věc čím začít.

Míša už je zkušeným baristou a dělá jedno café con leche (španělské kafe s mlíkem) s překrásným laté artem za druhým. A já? Jak se tak říká - já mu to přece dovolím. Není to tak těžká úloha, co si budem. 🙂 A pak to teda hlasitě a upřímně oceňuji. Až se s vámi u naší dodávky potkáme, nezapomeňte si o espresso nebo capuccino říct. Míša ho nejen dobře umí, ale také mu dělá radost dělat radost.

Kromě kavárny vytahujeme i kolo, se kterým tady můžeme jezdit, kam chceme. Nejenže tu je dost rovina, ale ještě jsou tu dost často vyznačený pruhy pro cyklisty, takže se nebojíte, kdo vás v zatáčce přehlídne.

Společně pak procházíme místní oblast a nacházíme jeden poklad za druhým. Jako třeba ohromný park s dětskými hřišti, venkovní posilovnou, dokonce s malým fotbalovým hřištěm a basketbalovými koši. Záchodky a fontánka s pitnou vodou je samozřejmostí. A co víc, je tu i náš oblíbený ping-pong. Vypadá to, že tu pár dní pobudeme.

Den 331 | 13. 12. 2024

O tom, že tu máme pár dní zůstat, je asi přesvědčená i naše dodávka Piškotek, protože se rozhodne nenastartovat. Normálně by o tolik nešlo, potíž je v tom, že se jí do toho nechce zrovna, když máme být za dvě hodiny na prohlídce bytu kousek odtud. A asi tam bude trochu problém dojít pěšky.

Navíc to ani udělat nemůžeme, Kraken takovou dobu v autě sám nevydrží a s sebou na prohlídku bytu ho vzít nemůžeme. No a taky by se docela rád najedl, ostatně jako my. Zásoby už se dávno ztenčili. Když máte zásoby v dodávce, kde bydlíte a máte vybavení na celej rok a rezervní konzervy pro pejska, tak se vám tam vejde jídla tak na 3 dny pohodlně, 4. a 5. den už pomalu okusujete stůl. A dál je to už jen o samotných těstovinách. To bych asi Krakenkovi nevysvětlila.

Startovací kabely jsme použili zatím jednou, když jsme se snažili pomoct jedněm klukům, bohužel místo pomoci začaly kabely hořet. Naštěstí to nenecháváme náhodě a už jsme si pořídili nové. Snad to dneska bude úspěšnější. Míša se běží zeptat pána, co tu vozí suť, jestli by nás nemohl nastartovat. Rukama nohama nám ale vysvětlí, že se k baterii nedostane a nemůže nám pomoci.

Co teď? Doteď jsme si libovali v tom, jaký je tu klídeček a nejezdí tu skoro auta. Akorát se ukáže, že v takovým klídečku potkat a zastavit auto, co vám pomůže nastartovat, není tak lehký úkol.

Až po pár minutách přece jen jede auto kolem, Michal bere startovací kabely do ruky a vbíhá do silnice zastavovat auto a připravuje se prosit. Dřív než cokoli dalšího udělá, pán zastaví, vyleze z auta, usmívá se a dělá, jakoby to byla největší samozřejmost na světě, že nám tu dneska jede pomoct. Máme to ale štěstí v neštěstí.

Moc se nám to ale nedaří, Michal spěchá, protože nechce pána moc dlouho zdržovat, tak mu to párkrát spadne. Jeho taťka by určitě řekl, že kdyby dělal na mostě, tak je bez vercajku. A pak to zas nejde nasadit, protože je tam přístup jak k penězům - říká Michal v češtině, ale fakt nevíme, jak tuhle hlášku pánovi přeložit do angličtiny.

Ptáme se ho tedy, jestli ho moc nezdržujeme a jestli někam nespěchá. On se jen usmívá, říká že v pohodě, že přece “easy life”. Hláška, co přeložit umím, tedy lehký/snadný život.

Uvolňujeme se tedy a nakonec se uvolní i ty kabely a podaří se. Pán se nás ještě ptá, jestli se nám to stává často a jestli nechceme raději pořídit novou baterku a rovnou zjišťuje, zda víme kam zajet. Miluju milí lidi.

Po nastartování vděčně děkujeme. A pak už frčíme, po cestě si koupíme rychle něco k snědku, abychom stihli prohlídku bytu v Miramaru. Ke vchodu dorazíme ještě asi 5 minut předem. Tak nevím, co jsme plašili, je to těžká pohoda.

O to menší pohoda to je nahoře v bytu. Byt je starej asi 60 let, což by nevadilo. Blbý ale je, že se na něm od té doby nic neudělalo. Elektrické zásuvky vypadají, že toho mají teda hodně za sebou. Navíc je přestřižený kabel k elektřině, takže ani nezjistíme, jestli to náhodou celé nevyhoří, když se to zapojí. Ostatně některé zásuvky už očividně vyhořelé někdy byly. Tak už víme, proč pro nás byl ten byt cenově dosažitelný. To radši budeme bydlet další rok v autě.

Po několika měsících hledání bytu a ježdění po různých městech, regionech, provincií, dokonce i celých autonomních společenstvích, což je asi jako jedna naše republika, a další takhle neúspěšná prohlídka. Rozhodnu se pro radikální krok. Ani nad tím nepřemýšlím a píšu na všechny byty v okolí, kde se nám líbí. Píšu i na ty, na které finančně nedosáhneme. Píšu jim e-maily, na whats-appu i smsky. Ani se už Míši neptám, jestli se mu to líbí a napíšu prostě na všechny, co by dávaly smysl. Asi tak stovečka zpráv za večer padne, tak uvidíme.

Tak dlouho si na to myslíme, tak dlouho se rozhodujeme, že chceme mít basement ve Španělsku. Tak dlouho hledáme místo, kde se nám bude líbit a kde se budeme cítit dobře. Kde budeme mít dostatek klidu a přírody. Tohle je poprvé, co to tak cítíme. A dokonce jsme v tom oba v absolutní shodě. Něco na tom tady prostě musí být. A něco na nás tady musí čekat.

Druhý den se stává zázrak. Asi rozpohybuji místní realitky nebo vesmír či co já vím. Doteď jsem někdy na odpověď čekala klidně týdny a teď jsem druhej den zavalena zprávami a hovory. Stejně jako jsem je včera zavalila já.

A tak přichází další kolo, zkoumáme všechny možnosti a vybíráme, s čím to myslíme vážně. Nakonec se ukáže, že jsme to dělat ani nemuseli, protože kývneme na všechno a domluvíme si prohlídky všude.

Rozhodneme se, že si nemůžeme stavět žádný limity, že na to nebudeme mít nebo že na fotce to nemá balkon, který pro pejska potřebujeme. Musíme to vidět a zjistit. Třeba nám cuknou s cenou a třeba tam jen zapomněli balkon vyfotit. Jakýpak copak, štěstí se musí jít prostě hodně naproti.

Den 334-336 | 16. – 18. 12. 2024

Během tří dní máme několik dalších prohlídek. Zajedeme se podívat třeba na řadový domek v tak děsivý ulici, kde se bojíme projít ve dvou za bílýho dne. Ještěže máme toho našeho vlka.

Vidíme hodně starých bytů, ale to bychom si dali dokupy. Přece jen máme zkušenosti s 200 let starým domem bez topení se zamrzlým potrubím a dalšíma srandama, takže jakejkoli byt se nám zdá jako pohlazení po duši. Akorát často mají v bytě zabetonovaný balkon, ze kterého udělají z balkonu další místnost, což moc nechápu.

Já chci být co nejvíc venku a když už bychom měli mít střechu nad hlavou jinou než dodávkovou, tak ať se tam dá co nejvíc dýchat. Krakenek bude moct být na čerstvém vzduchu, kdykoli bude chtít a dost možná se na ten balkon přestěhujeme. Takže mít přístupný balkon, co nebude v přízemí, ať Krakena nenapadne chodit na procházky samotnýho, je pro nás jediná podmínka.

Poslední byt ale už za zmínku stojí, jdeme se na něj podívat spíš tak ze zvědavosti, protože je mimo naše možnosti. Jenže taky jedinej splňuje tuhle naši podmínku a k tomu v něm i někdo během posledních pár let bydlel.

Jaký je naše překvapení, když nám realiťačka tak mezi řečí řekne, že provizi za tento byt neplatíme my, ale prodávající a že i další poplatky, které po nás chtěli v jiných kandelářích, se tu najednou neplatí. A rázem je ta celková cena za byt úplně jiná.

Ve Španělsku to totiž není jako v Čechách, že cena v inzerátu se maximálně navýší o procenta z provize realitce, tady kupující platí daň z nákupu ve výši 10 % z nemovitosti a najednou se bavíte o úplně jiné ceně. K tomu různé povinné poplatky notáři, advokátovi, dokonce i překladatele musí cizinci ze zákona mít.

Někdy to vyskočí až o 20 % z ceny nemovitosti. Tady to ale vychází jen o 13 % a rázem na ten byt skoro máme. Co ale rozhodně máme, je plná hlava myšlenek. Tak třeba se nám to přece jen podaří a budeme v našem milovaném Španělsku.

Buďte s námi na cestách!