týden čtyřicátý OSMÝ

..

Den 330 | 12. 12. 2024

Vytahujeme kolo, protože můžeme jezdit, kam chceme. Míša už je zkušeným baristou a dělá jedno cafe con leche s překrásným late artem za druhým. A já? Já mu to přece dovolím. :)) A pak to hlasitě a upřímně oceňuji. Až se u naší dodávky potkáme, nezapomeňte si o cafe con leche, je to takový cappucino, ale možná ještě o něco lepší. A Míša je připravuje tuze rád, nejen že si pochutnáte, určitě uděláte radost i jemu. 🙂

Společně pak procházíme místní oblast a nacházíme jeden poklad za druhým. Jako třeba ohromný park, kde je několik dětských hřišť, venkovní posilovna, dokonce hřiště s fotbalovými branami a basketbalovými koši a k tomu spousta procházek okolo. Záchodky a fontánka s pitnou vodou je samozřejmostí. A co víc, je tu i náš oblíbený ping-pong. Vypadá to, že tu pár dní pobudeme.

Den 331 | 13. 12. 2024 

O tom, že tu máme pár dní zůstat, je asi přesvědčený i naše dodávka, protože se rozhodla nestartovat. Normálně by o tolik nešlo, potíž je v tom, že máme asi za dvě hodiny prohlídku bytu, kam asi bude trochu problém stihnout dojít za tu dobu. Navíc to ani udělat nemůžeme, Kraken by takovou dobu v autě sám nevydržel, s sebou na prohlídku bytu bychom ho asi také brát neměli. No a taky by se docela rád najedl, ostatně jako my. A zásoby už se dávno ztenčili. Když máte zásoby v dodávce, tak jsou tak na dva dny pohodlně, na čtyři dny už pomalu ukusujete stůl. Ale další dva dny znamenají jen suchých těstovin. To bych asi Krakenkovi nevysvětlila.

Míša se běží zeptat pána, co tu pracuje s velkým autem a vozí suť, jestli by nás nemohl nastartovat. Koupené startovací kabely po tom, co nám minule shořeli, když jsme se snažili my pomoct nějakejm klukům, už máme. Snad to dneska bude úspěšnější. Rukama nohama si ale vysvětlí, že prý se k baterii nedostane a nemůže nám pomoci.

Co teď? Doteď jsme si libovali v tom, jaký je tu klídeček a nejezdí tu skoro auta. Akorát v takovým klídečku potkat a zastavit auto, co vám pomůže nastartovat, není tak lehký úkol.

Po pár minutách přece jen jede auto kolem, Michal bere startovací kabely do ruky a vbíhá do silnice zastavovat auto a prosit. Dřív než cokoli udělá, pán zastaví, usmívá se a dělá, jakoby to byla ta největší samozřejmost si pomáhat. Máme to ale štěstí v neštěstí.

Moc se nám to nedaří, Míšovi to párkrát spadne (jeho taťka Milda by určitě řekl, že kdyby dělal na mostě, tak je bez vercajku:D). Nejde to, protože je tam přístup jak penězům (ach, ty český hlášky, co v životě nevím, jak přeložit do angličtiny). Ptáme se ho tedy, jestli ho moc nezdržujeme a zda někam nespěchá. On se jen usmívá, říká že v pohodě, že přece “easy life”. Hláška, co přeložit umím, tedy snadný život. Uvolňujeme se tedy a nakonec se uvolní i ty kabely a podaří se. Pán se nás ještě sám od sebe ptá, jestli se nám to stává často a jestli nechceme raději pořídit novou baterku a rovnou zjišťuje, zda víme kam zajet. Miluju milí lidi.

Den 331 | 13. 12. 2024 

Když pak zkrátíme návštěvu města asi na polovinu, abychom stihli prohlídku bytu v Miramaru, dorazíme ke vchodu ještě asi 5 minut předem. Takže těžká pohoda. O to menší pohoda to byla nahoře v bytu, byt starej asi 60 let a vypadal, že se na něm od té doby nic neudělalo. Elektrické zásuvky, které teda rozhodně nejsou ve Španělsku běžné. A aby toho nebylo málo, přestřižený kabel k elektřině, takže se ani nedalo zjistit, jestli to náhodou celé nevyhoří, když se zapojí. Ostatně jako jedna ze zásuvek v ložnici, která už očividně vyhořelá byla. Tak nic, už víme, proč ten byt byl pro nás cenově dosažitelný. Tak to radiš budeme bydlet další rok v autě.

Když se vrátíme po tak neúspěšné prohlídce bytu po několika měsících ježdění po různých městech, regionech, provincií, dokonce i celých autonomních společenstvích (asi jako naše jedna republika), se rozhodnu pro radikální krok. Ani nad tím nepřemýšlím a píšu na všechny byty v okolí, kde se nám líbí. Píšu i na ty, na které finančně nedosáhneme. Píšu jim e-maily, na whats-appu i smsky. Ani se už Míši neptám, jestli tam napsat můžu a napíšu prostě na všechny.

Tak dlouho si na to myslíme, tak dlouho se rozhodneme, že chceme mít základnu ve Španělsku. Tak dlouho hledáme místo, kde se nám bude líbit a kde se budeme cítit dobře. Kde budeme mít dostatek klidu a přírody. Tohle je poprvé, co to tak cítíme. A dokonce jsme v tom oba v absolutní shodě. Tak něco tady prostě musí být.

Druhý den se stává zázrak. Asi rozpohybuji místní realitky nebo vesmír či co já vím. Každopádně jsem druhej den zavalena zprávama a voláními, stejně jako jsem je včera zavalila já.

A tak přichází další kolo, zkoumeme všechny možnosti a ve výsledku jsme to dělat nemuseli, protože kývneme na všechno. Rozhodneme se, že si nemůžeme stavět nějaký hranice, že na to nebudeme mít nebo že to vypadá, že nemají balkon. Musíme to vidět a zjistit. Třeba nám cuknou s cenou a třeba tam jen zapomněli balkon vyfotit. Jakýpak copak, štěstí se musí jít hodně naproti.

Den 334-336 | 16. – 18. 12. 2024 

Během tří dní máme několik dalších prohlídek. Zajedeme se podívat na řadový domek v tak děsivý ulici, že se rozhodneme schůzku ještě před začátkem zrušit. Vidíme byt, který je sice taky asi 60 let starý, ale to bychom si dali dokupy (po naší zkušenosti s 200 let starým domem je jakejkoli byt pohlazení po duši). Akorát mají v bytě zabetonovaný balkon nebo jak se tomu říká. Zkrátka že z balkonu udělají další místnost, to tu mají docela často. Já to teda nechápu vůbec. Chci naopak být co nejvíc venku a když už budu v bytě, tak jediná možnost je mít balkon. Pro Krakenka to bude možnost být na čerstvém vzduchu, kdykoli bude chtít a dost možná bychom se tam přestěhovali všichni tři a klidně i v noci spali. Takže přístupný balkon (ani ne v přízemí a ani ne moc vysoko) je pro nás jediná podmínka.

Poslední byt ale už za zmínku stojí, jdeme se na něj podívatj spíš tak ze zvědavosti, protože je mimo naše možnosti. Jenže tak jedinej vypadá, že splňuje tuhle naši podmínku a k tomu v něm i někdo někdy bydlel. Jaký je naše překvapení, když nám paní tak mezi řečí řekne, že provizi za tento byt neplatíme my, ale prodávající a že i další poplatky, které po nás chtěli v jiných kandelářích, se tu najednou neplatí. A rázem je ta celková cena za byt úplně jiná.

Ve Španělsku to totiž není jako v Čechách, že cena v inzerátu se maximálně navýší o procenta z provize realitce, tady je třeba jen takový detail jako daň z nákupu, což činí 10 % z nemovitosti a najednou se bavíte o úplně jiné ceně.

Tak ale máme štěstí, tady to není ještě o 19 % dražší, ale asi jen o 13 % a rázem na tu nemovitost skoro máme. Co rozhodně máme, tak je věci, o kterých můžeme přemýšlet. Tak třeba se nám to přece jen podaří.

Buďte s námi na cestách!