NC – 51. týden – Wildside

týden padesátý první

.

Den 351 | 2. 1. 2025

A máme to velký odjezd z našeho okolí, kde jsme se teď pohybovali asi 3 týdny, což je rekord všech našich rekordů. Sice jsme spali skoro každou noc trochu jinde, ale v podstatě se jednalo o kolmou ulici, nebo jsme se schovávali před větrem nebo zajeli k moři ukrýt se před chladem z hor.

Jedeme na parkoviště vedle chráněné oblasti a v noci si ji užíváme celou pro sebe. Jsou tu krásné procházky a zajímavá zvířátka. Taky párkrát proběhne nějakej pes na volno, co uteče svýmu páníčkovi. Opakující se pískání nebo hlasité volání psího jména jsou snad nejhorší zvuky, co znám. Jednou vidím běžet paní s jedním psem v náručí do auta, do kterého nasedne a začne honit svého druhého psa. Vypadá to, že jedna noc tu bude stačit. Jako já vím moc dobře, co to je mít náročnýho psa, co má svoji hlavu. Ale tak existuje třeba vodítko. Kdyby to věděli i lidi s těmito psami a pouštěli je jen tam, kde si to můžou dovolit, hned by bylo na světě víc klidu.

Den 352 | 3. 1. 2025

Tentokrát jedeme vyzkoušet rekreační areál, ze kterého se chodí do hor na nádherné treky. Už pár dní se snažíme najít místo, kde bychom mohli zkusit prodávat kafe. Po příjezd ale zjistíme, že tady to taky nebude. Parkoviště je celé z takového kopce, že tady bychom asi konvici na sporák postavit ani nemohli. Nacházíme místo i v rovině, které je sice bokem všech lidí, takže kafe se prodávat nebude, ale aspoň budeme mít klid. Stojí tu už jedno auto, po chvíli poznáváme Thomase z Německa a jeho německou ovčandu Taru. Thomas nám říká, že si Tara nesedne s každým pejskem, že fenky i pejsky občas nemusí, nakonec to ale jdeme vyzkoušet. Tara si Krakena párkrát pěkně srovná. A zhruba za pět minut už je po všem a je vidět, že to kámoši budou. Důvěra se prohlubuje a druhej den se už sebe nemůžou dočkat a blbnou jak pominutí. Kraken nás v noci vzbudí asi pětkrát, dvakrát škrábe tak, že se s ním jdu projít. Jediný, co ale chce, je jít jim asi vysklít auto a jít spát k Taře. Tak ale aspoň má kamarádku.

To se nedá ale říct o ostatních psech. Které - kdo by to byl řekl, běhají na volno, vrčí na Krakena, kterej je znova jedinej na vodítku. Jeden se Krakenovi zakousne do zadku. Michal má ale schopnosti Ninji a stihne Krakenovi zadek nazvednout a není to do krve.

Když ale druhej den přiběhne ke Krakenovi pět psů naráz, už musí Michal opravdu bojovat. Pak mu do debilů vynadá Britka, který trvá dalších několik minut, než ti psi s ní odejdou, protože světe div se, neposlouchají jí ani hovno. Nevadí, ještě nám stihne vynadat, že je to náš problém, protože my tu nebydlíme, kdežto ona tu vlastní dům. Gratulujeme. Vlastnění domu tě totiž očividně dělá člověkem vyšší třídy.

V našeím světě teda ne, my chceme jen klid, a tak se sbalíme a jedeme zas o pár lesů dál. Domlouváme se ale s Thomasem, že najdeme nějaké místo a sejdeme se tam. Pejsci se ještě potřebují pořádně poznat.

Den 353-355 | 4. – 6. 1. 2025

Najdeme krásné místečko v horách v jedné malé vesničce na posledním parkovišti. Což se ukáže jako jackpot. Chodíme furt s pejsky, kde můžeme, necháme je vyblbnout dosyta, oni se zas od sebe nemůžou odlepit. A to doslova, mají stjenou kousací hru, takže jsou oslintaný ze všech stran a jeden je na druhým furt přisátej.

Kraken voní jako úplně jinej pes, protože je všude opusinkovanej. Trochu těžší jsou noci, protože to by nebyl náš Kraken, aby chtěl pochopit, že Tara spí prostě ve vedlejším autě. Několikrát v noci se vzbudí a škrábe a škrábe, aby šel zjistit, jestli tam ta jeho láska ještě je. Jsme tu už asi čtvrtou noc a pořád se to nemění. My jsme nevyspalí, Kraken musí být ještě mnohem víc, protože toho za den tolik naběhá, ale stejně mu spát nejde. To je náš milovník.

Trochu se děsíme toho, co bude, až se rozloučíme. Ale je nám s nimi tak dobře, že si slíbíme, že se ještě určitě potkáme, tak snad to nebude pro Krakenka tak těžké. Já mám hodně práce, a protože tu je tolik co dělat, tak mám občas i volno na práci a jsem tam sama a užívám si tolik prostoru, co už dlouho neznám. Ale stejně jsem ráda, když se mi ti kluci vrátí.

Jeden den vyrazí i s pejskama do hospody na pivko, to je paráda, jako doma. Užijou si výlet, pejsci zábavu, jen Michal se vrátí s 10 eury zpátky, že mu to Thomas zaplatil.

Je tu i basketbalový a fotbalový hřiště. Nám sice nejvíc chybí ping pong, ale basket taky bereme. Jdeme si zkusit společně zahrát. Thomas ale pak vytáhne zázračnej míček, kterej jsme ještě nikdy neviděli, a tak to musíme vyzkoušet. Je to míček Indiaca a hraje se podobně jako plážový volejbal přes síť. Vypadá podobně jako míček na badminton, jen větší a místo pálek máte jen ruce - právě jako při volejbale. Síť nemáme, ale pinkáme si mezi sebou a je to totáně boží. Pro nás s Michalem možná po čase docela kolektivní hra - ve třech už se to počítá, ne? A navíc je super zábavná. Po pár pokusech se jakžtakž strefujeme a totálně si to užíváme. Thomas říká, že teda na první pokus dost hustý, že když to hrál s Němcema, tak si na poprvé takhle nezahráli. Bereme to jako ultra lichotku a do hry se zamilujeme ještě víc. Jen ten míček teď někde sehnat blíž než v Německu.

Den 356-357 | 7. – 8. 1. 2025

Rozhodneme se vrátit na stejné místo, protože podle našich posledních zkušeností, není tak moc míst, kde celý dny nelítají na volno pejsci, kteří neposlouchají a které s Krakenem moc potkat nechceme. Já teda určitě ne. Ještě teď mě bolí svaly z těch posledních setkání.

A tak si užijeme dva klidné dny na konci vesničky s docela dobrým počasím. Já mám klid na práci, Míša mele kávu do zblbnutí a renovuje nám autíčko. Když se jdeme jeden den projít a že si sedneme na pivo, vezme Michal těch 10 EUR, které minule s Thomasem nepoužil. Po cestě nás ale ze své zahrádky uvidí Poláci, se kterými jsme se dali pár dní dozadu do řeči, když venčili pejsky. Zvou nás dál a vypadá to, že to opravdu myslí vážně. A tak jdeme, na návštěvě mají další Poláky a než se stihneme otočit, už máme v ruce chlazené pivo. Já ho nepiju, ale to jim neřeknu, radši se zeptám Michala, jestli zvládne dvě. Španělská piva mají naštěstí jen 0,33, takže se to dá.

Užívají si tu odpoledne, sedí na okraji bazénu a povídají si s přáteli. To je paráda, snad se nám to taky takhle někde poštěstí. A docela si i rozumíme. Dřív jsem nerozuměla vůbec, ale co se člověk dá párkrát do řeči tu s Poláky, tu se Slováky, tu se Srby nebo Černohorci, zjistí nějaké podobnosti v těch slovanských jazycích a dá se to.

Když si pak povídají v polštině o tom, jak hledají byty, Michal dopíjí druhé pivo a neudrží se, aby nevyprskl smíchy. Zní to asi takhle: “A ona šuká v Benidormu? No, jasný, šuká. A on taky šuká, ale nešuká v Benidormu, šuká v Calpě. A proč šuká v Calpě?”

Žďuchám do něj dřív, než se to stane, protože jakmile to uslyším, tak tuším, že to pro něj bude těžký. A je to tak dlouhý povídání o hledání (šukání), že má i já co dělat. Ale tak co, vyprskne smíchy, oni to buď nechápou, nebo chápou a je jim to jedno.

Buďte s námi na cestách!