Jsme rok na cestě. Je to přesně rok, kdy jsme ráno vyjeli z Česka vstříc všemu, co nás čekalo. Těšili jsme se na dobrodružství a zážitky, doufali jsme v teplejší počasí a slunce. Nemohli jsme se dočkat svobody a bydlení v dodávce a hlavně bytí venku na tom světě.

A dostali jsme všechno z toho a taky vlastně mnohem víc. Někdy o mnoho víc, než jsme chtěli a dokázali unést. Ale to je všechno cesta a proces. A občas se prostě nemáme dobře. Ale když chceme a chytíme se za nos, poznáme pak ty chvíle, kdy se dobře máme a za které můžeme být vděční.

Koneckonců nikdo jiný to za nás neudělá. Nikdo jiný nebude vděčný za to, jak se máme my. Stejně jako nikdo jiný za nás nevytvoří ty situace takový, abychom za ně mohli být vděční. Stejně jsme to my, kdo máme život ve svých rukou. Proto jestli s něčím nejste spokojení, prostě běžte a začněte to měnit. Většina věcí nejde změnit hned, ale časem ano.

My jsme si taky dlouhou předlouho snili o životě v dodávce a cestování po světě. A trvalo to nakonec roky, než se to podařilo. Ale teď to žijem. A rozhodně nikdy nebudeme litovat jedinýho dne.

Ani toho týdne, kdy v kuse pršelo a my už neměli co na sebe a všude v autě to smrdělo a pomalu začínalo plesnivět. Ani toho, kdy jsem si zvrtla jednu nohu já, nebo Kraken druhou, nebo když Michal už viděl skoro všechny svatý a my byli někde v prdeli na samotě. Litovat nebudu ani těch probrečených dní, kdy to bylo sakra těžký.

Nakonec nejvíc na světě je to, pokud člověk žije v co největší upřímnosti sám k sobě. A pokud se snažíte žít tak nejlépe, jak dovedete, tak je to totálně dost. A žít dost, to už je něco.

I když bych si přála, aby ten další rok na nás nachystal o něco málo méně výzev a byl o fousek klidnější, tak je to jedno. Ono to tam už je připravený. A na nás je, abychom proměnili co nejvíc šancí, ale v první řadě, abychom si to uměli užít, jak nejlépe dovedem!