týden DVACATÝ PRVNÍ
balkánská odyssea
Den 140 | 5. 6. 2024
Asi těžko uvěřit tomu, že nás v pět ráno probudil pták klepáním na střechu, ale byli jsme mu moc vděční. Přišli bychom jinak o tu nádheru, kterou si pro nás durmitorská krajina připravila.
Byl to asi nejhezčí východ slunce na naší cestě. Slunce se opřelo do špiček zasněžených hor a odráželo se v kapkách rosy. Užili jsme si tu chvíli na maximum, ale pak nás tři stupně opět zahnaly do teplejch peřin.


Vstali jsme podruhý, udělali si snídani a vyjeli jsme z hor dál k řece Tara a jejímu kaňonu. Hned po příjezdu nás překvapil velkolepej most, kterej přes řeku vede. Mostu za druhý světový války rozbořili jeden oblouk, ale už se po něm zase dál vesele jezdí.
Sjeli jsme dolů k vodě a prošli se po břehu. Řeka v tom místě byla hluboká několik metrů. Voda je křišťálově čistá, ale i tak není vidět na dno. Vypadá to, že za dalších milion let tady bude kaňon o několik metrů hlubší. Trochu to láká nafouknout packraft, ale zatím si to spíš natrénujeme na klidný vodě.
Národní park se táhne od hor až k řece, takže odjíždíme spát někam mimo. První přijatelný místo jsme našli až u města Pljevlja, kde je nádherný jezero. Byl to dlouhej den, takže větší průzkum necháváme až na zítřek.

