NC – JE NÁM Z LIDÍ ZLE

týden DVACATÝ DRUHÝ

je nám z lidí zle

Den 147 | 12. 6. 2024

Jelikož jsou fakt horký dny, tak se snažíme přejíždět brzo ráno. Ano, snažíme. Ve většině případů si to hezky naplánujeme a pak je stejně vše jinak a pečeme se uprostřed města v ten nejhorší čas.

Dneska nám to ale vyšlo a ještě dopoledne parkujeme pod ořešákama u klášteru Studenica. Je to nádherná památka zapsaná na seznamu UNESCO. Vstup je zdarma, jen pejsci dovnitř nesmí.

Necháváme Krakena ve stínu a vyrážíme na obhlídku. Klášter je to vskutku impozantní. Malby na stěnách i na stropech nebo vytesaný zdobení do kamenů kláštera nám vyráží dech. I dnes tu stále bydlí mniši, kteří se o celej areál starají.

U kláštera jsme se rozhodli zůstat, protože je tu celý den stín a nádherná pohoda. Občas tu proběhne pár opuštěných psů, tak jim dáváme trochu jídla.

Den 148 | 13. 6. 2024

Od kláštera vyjíždíme zase brzo ráno a u hospody čepujeme vodu z pramenu. Najednou se u nás objevuje hrozně vychrtlá fenka. Dáváme ji opatrně najíst a posíláme ji k hospodě, aby si vyžumrala jídlo i ostatní dny. Moc ji přejeme, aby to zvládla.

Cestou na hranice Kosova jen mlčíme a nedokážeme pochopit, jak to lidi můžou udělat. S dovolením si tu odložím větu od našeho kamaráda Enriqueho, se kterým jsme si o tom v noci psali.

“Compassion for animals is intimately linked to goodness of character, and I certainly affirm that, who is cruel to animals, cannot be a good man.”

"Soucit se zvířaty je úzce spjat s laskavým charakterem a já rozhodně prohlašuji, že kdo je krutý ke zvířatům, nemůže být dobrým člověkem."

Za poslední srbský dináry umejváme Piškota a jedeme k hranicím. Ty má ale jen Kosovo, protože Srbsko tenhle stát neuznává. Na čáře to žije takovým zvláštním životem. Kraken opět strhává veškerou pozornost na sebe jak od kosovských pohraničářů, tak od jednotek KFOR, který v Kosovu dohlíží na pořádek. Platíme 15€ za pojištění, protože tady neplatí zelená karta a jedeme.

Po pár kilometrech na obřích retarderech utrhneme odpadní nádrž. Přidělávám ji kurtou, která nám drží kola, ale po pár kilometrech to opět padá. Finální verzi uchycení řešíme až na parkovišti ve stínu a doufáme, že to vydrží co nejdéle.

Zastavujeme kousek od Mitrovic a potkáváme pána, kterej nám prozrazuje, jak hlídal na mostě, který odděluje srbskou a albánskou část města. Dřív to tu bylo divoký, ale dnes se prý lidi snaží žít v míru. "Jediný, co to tu ničí, je politika," říká pán, jehož jméno jsem zapomněl.

Přejíždíme na kopec nad městem, kde se tyčí obrovská betonová stavba na počest albánských i srbských partyzánů. Parkujeme vedle nedostavěný sportovní haly.

Navečer se za náma zastavuje rodinka s extrémně ukecaným chlapem, kterej poslal manželku s dětma dom a povídal si s náma. Byl tak ukecanej, že jsme ho museli poslat zpátky domů, nebo by tu s náma snad i přespal.

Den 149 | 14. 6. 2024

Ranní prozkoumávání nedostavěný haly nás bavilo, ale bylo na čase se vydat do hlavního města Kosova.

V Prištině toho není moc co objevovat. Zastavujeme na parkovišti v centru a jdeme si oblídnout Newborn monument, který poukazuje na to, že je to jedna z nejmladších zemí na světě. Pokračujeme k památníku Billa Clintona, který pomohl Kosovu ve válce proti Srbsku. Schválně píšu válce, protože osvobození mi nepřijde jako dobře zvolený slovo. Schválně si běžte na wikipedii přečíst, jak to vlastně celé bylo.

Nejvíc se těšíme na budovu národní knihovny, která je postavená v brutalistickém stylu. Vypadá přesně jak na fotkách, jen zblízka by si zasloužila víc péče. Na hodně místech se “klícka” rozpadá a omítka pod ní taky. Každopádně milovníci socialistických budov si tu přijdou na své, knihovna není jediná taková stavba, která tu stojí.

Na noc jedeme k medvědí záchranný stanici, kde je dovoleno kempit. Za menší poplatek se i s Krakenem vydáváme do areálu, kde mají medvědi krásný výběhy. Ve většině případů jsou zachráněný ze zajetí. Kraken i my se přes plot potkáváme s nádherným zvířetem.

Na parkovišti se zase potkáváme s pejskama, který jsou opět hladoví. Trošku přemýšlíme, jak je to možný, když tu jsou v záchranný stanici tak moc “dog friendly”, ale asi to je jen na oko.

Den 150 | 15. 6. 2024

Snídáme v medvědí stanici. Tip jsme dostali od místního, kterej tu chodí s rodičema každej víkend na brunch. Na stůl dostáváme vejce, zeleninu, tradiční sýr i ajvar. Pak si všímáme zelené vody v psích miskách u prodeje lístků a říkáme si, že pravá záchranná stanice by měla být trochu víc opravdová. Marťu už musím skoro držet, aby jim to tam nešla pěkně vytmavit.

U auta potkáváme ještě jedno malý štěndo, který se asi zatoulalo z hlavní silnice. Děláme vše možný, aby se ostatních pejsků neleklo a vzalo si od nás trochu mlíčka a namočeného chleba. Jídla tu pejsci dostávají tak málo, že si ho umí totiž pěkně hlídat. Dáváme nakonec postupně najíst všem čtyřem pejskům a valíme na poslední spací flek v Kosovu.

U města Gnjilane nacházíme místo u vody. Je tu i pár místních, který se chladí ve vlastnoručně udělaný přehradě. Mají tu spoustu odpadků, asi jako všude v Kosovu. Nechápeme, že jim to nevadí. Jsou schopní dojet na místo, nechat tam odpadky od chipsů, limonád a všeho možnýho a druhej den si do toho lehnout jakoby nic.

Potkáváme opět smečku totálně vyhladovělejch psů a dáváme jim poslední zásoby jídla.

Jsme tak naštvaní na lidi. Přemýšlím o tom, že kdybych si nemusel jít sednout za to, že nechám utrápit člověka hlady, kterej vyhodí psa na ulici, tak bych to i udělal. Ale není to problém jen těchto států. Několikrát jsem slyšel o psech v Česku, který někdo nechal přivázaný v lese na provaze. Dokonce náš kamarád takhle jednoho našel a měli ho pak doma přes 15 let.

Den 151 | 16. 6. 2024

Pravděpodobně nám toho nemá Kosovo moc co nabídnout. Věříme, že se jednou vzchopí a bude fungovat tak, jak se navenek tváří. Bohužel o tom trochu pochybujeme, když míjíme pomník teroristický organizace UÇK, která “osvobodila” tuhle zemi. Nechť tu jsou jednotky KFOR napořád a nemusí se další Kosovo odehrát třeba v Makedonii, kam akorát míříme.

Opět zápasíme s teplem. Je skoro nereálný najít stín ve Skopje. Nakonec se schováváme u parku univerzity, ale 35 ve stínu nás i tak vyhání dál.

Přejíždíme ke kaňonu Matka. Prý jedno z nejhezčích míst v Makedonii. Je tu hafo lidí, ale místo je to opravdu krásný. Přečkáváme poslední horký hodiny a chladíme se v křišťálově ledový řece, která putuje z hor a protéka i hlavním městem.

Na noc se vydáváme na kopec u města Tetovo. Několikrát musíme zastavit a nechat zchladit auto, protože nezvládá horko a strmý stoupání.

Nahoře se seznamujeme s Francouzem Anatolem a jeho pejskem Titem. Tito byl mimochodem prezident Jugoslávie. Povídáme si a psi si radostně běhaj. Předáváme si kontakt a slibujeme si, že se ještě uvidíme.

V noci okolo nás projížděj tak 15letý kluci v autě a vyjou, protože viděli Krakena. Při několikátým projetí okolo toho začínám mít trochu plný zuby, tak vystupuju a nutím je, aby si ho pohladili, když už ho zdravili tím vytím. Chtějí si ho pořád fotit, ale dělám s nima deal, že si ho musí pohladit a až potom si vyslouží fotku.

S jejich strachem ze psů to je docela prdel. Každopádně si získali náš respekt, protože se nakonec odvážili všichni. To asi bude zítra vyprávění o tom, jak se mazlili s vlkem.

Den 152 | 17. 6. 2024

Na kopečku, kam jsme včera dojeli, je opuštěnej kostel a starý trosky hradu. Teď v něm žijou jen krávy a divoký koně. Marťa sbírá odvahu a jde se s koníkama seznámit. Vycítili dobrýho člověka, protože k ní pár koní přišlo a nechalo se pohladit. Na tohle kouzelný ráno asi nikdy nezapomeneme.

Povinnosti volají a my zařizujeme v rozpáleným městě jídlo, SIMku s internetem a jídlo pro Krakena. Vše se nejprve zdá jako nereálný, ale po pár neúspěšných pokusech to nakonec vše zařizujeme v jednom obchoďáku.

Je opět extrémní vedro. Stavujeme se na jídlo v albánským bistru, protože jsme v albánský části Makedonie. Kuchař nám vypráví o tom, jak jejich národ hodně cestuje do Švýcarska, Německa nebo Itálie za lepším životem.

Ptáme se ho, proč se tady tolik bojí psů. Odpovídá, že to prostě mají v krvi. Hodně Albánců tady prý pořádá psí zápasy za velký peníze. Naše pochopení pro tenhle národ se vzdaluje zase dál. Albánci se každopádně tady v Severní Makedonii chovají víc albánsky než ve svý vlastní zemi.

Hodně se nás ptají, jak se nám v jejich zemi líbí. Často odpovídáme, že se nám líbí jejich kultura, nádherná příroda a skvělý jídlo. Ale snažíme se i trochu naznačit, že tu přírodu mají plnou odpadků a města plný hladovejch psů. Třeba se chytnou za nos.

Vyjíždíme do 1200 m n. m. k Mavrovskému jezeru. Je tu hned o poznání větší chládek, takže tu alespoň dvě noci zůstanem.

Den 153 | 18. 6. 2024

Cyrilici se nejvíc učíme ze značek a cedulí. Ta u našeho spacího fleku upozorňuje na to, že tu chodí medvědi.

Snažíme se být co nejvíc ve stínu, ale přes poledne je to skoro nereálný.

K večeru jdeme na krátkou procházku, kterou zakončujeme koupačkou ve vodě. Jedu pak projet packraft a zkouším chytit nějakou rybu v hlubinách Mavrovského jezera. Opět bez úlovku, ale zážitek si odnáším nádhernej.

týden DVACATÝ DRUHÝ

je nám z lidí zle

Buďte s námi na cestách!