NC – KONEČNĚ VALENCIE A KOTNÍK – Wildside

týden třicátý devátý

KONEČNĚ TA VALENCIE
A TAKY KOTNÍK

Den 267 | 10. 10. 2024

Snad si dneska vyzvedneme dodávku ze servisu. Odhlásit z hostelu se musíme ale dřív, než zjistíme, zda je auto opravené. Nedá se nic dělat, musíme to risknout. Nic jiného nám ostatně ani nezbyde.

Ze servisu nám včera psali, že se to dnes pokusí stihnout. My jim psali, že je to super a že zítra teda dorazíme. Na to už nic nenapsali. A tak jdeme. Zase trochu s nějakou nejistotou. Ale jazyková bariéra je trochu komplikovanější. Oni nemluví vůbec anglicky. My zas skoro vůbec španělsky.

Domlouvat podrobnosti je skoro nereálné. Překladač nám hází takové rozdíly, že oni řeknou, že vstřiky pošlou do jiného města a nám to přeloží jakože to posílají do jiného státu. Tak se uvidí. Takže prostě jdeme.

Dnešní cesta z průmyslové zóny do centra Teruelu přes hlavní silnice je příjemnější. Stihli jsme něco sníst a když člověk ví, kam jde, vypadá cesta kratší. Na chvíli je ale taky o dost víc na hraně.

Jdeme asi kilometrový úsek po hlavní silnici pod mostem, jinudy jít nejde. Kraken něco ucítí, skočí na zíďku to očichat, ale na skok zpět má jen pár centimetrů. Seskočí zrovna ve chvíli, kdy kluky míjí rychlé auto, Krakenovi to nevyjde a doskočí hlavou těsně před auto. Michal ho tak tak instinktivně v poslední vteřině stáhne do krajnice. Jsou to nervy.

Dál už jsme ve městě, kde jsou naštěstí chodníky. Okolo třetí jsme v centru a čekáme. Všichni i s našimi zavazadly se vyskládáme na lavičku a snažíme se zabavit vším možným i nemožným. Odpověď ze servisu stále žádná.

Asi v 17:30 to už nevydržíme a jdeme k servisu. Říkáme si, že tu kdyžtak přespíme venku vedle dílny. V dodávce uvnitř servisu nám v pondělí spát nedovolili, ale třeba by to teď nějak vzali.

Když tam dorazíme, naše auto stojí venku. To je dobrá známka! Ale má otevřenou kapotu a oba mechanici tam stojí a dumají. Moc se s námi nebaví. To jsme si zvykli. Jsou asi milí, ale na nás je zbytečné mluvit španělsky. Kor když jim tu koukáme pod práci.

Snažíme se jim dát prostor, ale v šest večer už to nevydržíme a jdeme zjistit, jestli dnes naše auto bude. My v něm totiž bydlíme, tak se to docela hodí vědět. Domluvíme se, že sice ještě něco dělají, ale mělo by to dnes být!

V sedm pak dostáváme naše auto a jsme nejšťastnější a nejvděčnější. Nečekaná oprava za šílených 33 000 Kč je mimo náš rozpočet, ale stejně je člověk rád, že je vše v pořádku.

Šťastně nasedáme, jedeme nakoupit a odpočívat. Čeká nás mytí lednice, vyhazování plesnivýho jídla a takový srandy. Ale jsme doma!!

Dny 268 | 11. 10. 2024

První den v naší dodávce je úplně za odměnu. Užíváme si každou činnost. Dlouho jsme tak rádi nemyli nádobí nebo nesušili koupelnu po sprše.

Kraken to má dost podobně. Večer si skočil do postele a konečně spokojeně oddychoval. Dneska vyskočil nadšeně z auta a tak radostně jít na procházku jsme ho pár dní neviděli. Zkrátka nevěděl, co se děje. A teď je zas doma v dodávce, kde to zná a je v klidu.

Pracujeme, co to dá a na co stačí místní internetové pokrytí. Dost pomáhá mít telefon na střeše auta, jen na něm pak nemůžete být, no. Ale pro notebook super.

Odpoledne přijíždí Češi, se kterými jsme se zkontaktovali přes Facebook a kteří se taky pohybují už nějaký měsíc po Španělsku a bydlí v dodávce. A do toho mají roční fenečku, která pochází z Albánie a adoptovali ji v Řecku.

Když dorazí, vypadá to na přátelství na první pohled. Fenka Albi vezme Krakenovu kousací hru, ona ho zas učí chvaty, co vypadají jak z bojového umění. Oba jsou spokojení a moc hezky na sebe reagují. A my si s Čechy povídáme odpoledne i večer u piva a vody.

Dny 269 | 12. 10. 2024

Dneska jsme měli v plánu odjet z Teruelu. Ani se mi nechce věřit, že to znovu píšu. Je to už asi popátý, co se to nestalo. Nestane se to ani dnes.

Ve Španělsku je dnes státní svátek - Národní den Španělska nebo také Den hispánských národů. Oslavují výročí Kryštofa Columba, který objevil Ameriku 12. 10. v roce 1492. Vlastně ne úplně Ameriku, ale okolní ostrovy, ale počítá se to takto.

Takže jsou zavřené obchody a vzhledem k tomu, že nás teď čeká několik desítek kilometrů přes hory, kde supermarkety nejsou, nesehnali bychom maso pro Krakena. K tomu celý den prší, tak je rozhodnutí o to jednodušší.

Zůstáváme na místě, využijeme klidný prostor na práci. A máme tady navíc pořád český sousedy a Kraken má psí kamarádku, tak si aspoň ještě ve chvílích bez deště nebo menšího deště super vyblbnou. To je také potřeba si užít. Přece jen prima kamarádku nepotká pejsek každý den.

Dny 270 | 13. 10. 2024

Vyjíždíme z Teruelu. Nevěříme ani, že ten den přišel. Nakonec jsme tu strávili 13 dní, což je bezesporu náš absolutní rekord. Druhé místo asi obsadí náš oblíbený Buňol, kolem kterého jsme se motali asi 5 dní. Jsme tím cestováním holt trochu rozmazlení.

Jedeme do menšího kaňonu, kde je zničehonic pařák. Úplná změna podnebí, a to jsme ujeli asi 50 km. Dva dny dozadu v noci mrzlo a tady je to na koupání a k tomu dusno. Je to ale hezké místo.

Akorát je tu moc lidí a pejsků a nejde zastavit aspoň přijatelně v rovině, což je na spaní v autě nutný. Tak se rozhodneme, že pofrčíme ještě dál směrem k městu Segorbe, kde zítra plánujeme vykoupit potraviny.

Po cestě vidíme hezké parkoviště u přehrady, otáčíme se. Tady by to šlo.

Večer máme za odměnu. Je krásný počasí. V noci to klesne na 15 stupňů a nám je skoro teplo! Taková paráda. Jestli tu budeme jednou bydlet, tak aspoň víme, kterým směrem budeme ujíždět teplu mimo Valencii.

Ale jinak je to tu, konečně jsme dojeli do autonomního společenství Valencie! Tady jsme se v zimě 2023 zamilovali na první pohled. A v zimě 2024 na druhej. Tak uvidíme, jak to bude na letošní podzim.

Dny 271 | 14. 10. 2024

Po klidné noci vyrážíme směr město. Od doby, co jsme se museli narychlo přestěhovat na hostel, kde jsme krájeli okurku kartičkou IKEA, jsme neměli teplé ani nějak pořádné či výživově hodnotné jídlo.

Vyrážíme tedy vykoupit potraviny. Ještěže tu je Míša a bude mě krotit. První věc, co hází do košíku, jsou pendreky, které si nekoupil asi půl roku. Aha, tak i on měl trochu hlad. Nakonec kromě pendreků a brambůrek, bereme i normální a zdravý jídlo.

Na to, že jsme teď moc neobjevovali, tak jsme i tak dost unavení a máme potřebu si někam zalézt do přírody. A mít klid. A maximálně pracovat za notebookem. Jedeme teda do polí mimo město. Než ale dáme Krakenovi najíst, jsme oba poštípaní skoro od hlavy až k patě.

Tak to ne, nasedat a jede se dál. Dál mezi serpentýnama daleko od měst objevujeme na kopci cestu k vysílači, kde to vypadá, že by to hodně šlo.

Večer sedím a pracuji, když slyším, jak někdo tahá venku za vodítko. Pak víc a víc, jak když chce zaťukat na auto. My jsme všichni uvnitř a hosty v devět večer v pustině nečekáme. Zní to tak divně, že i Michal nechce vyskakovat z auta. Napadne ho ale rozsvítit světla auta a v tom je uvidíme.

Lišky. Nejprve se před autem v klidu projde dospělá liška. Pak ještě malé liščátko, už mají hustější srst, asi příprava na zimu. Tak nám lišky přišly dát dobrou noc. Doslova.

Dny 272 | 15. 10. 2024

Při procházce si zvrtnu kotník, tak že v něm pěkně nahlas rupne a já pár minut sedím na zemi a brečím bolestí. Michal mě chce zvednout, ať si na to zkusím stoupnout, bolí to tak, že mu říkám, ať mě dá na chvíli pokoj.

Pak si ještě vyslechnu rady, že to mám rozchodit a tak. Asi by si o vyvrtnutém kotníku měl něco přečíst. Ne vše je dobrý rozchodit. Někdy nám tělo naopak říká, že je potřeba trochu odpočívat. Anebo bejt aspoň opatrnější. A to já dneska bohužel nebyla.

Další hodiny to bolí tak, že ležím s nohou nahoře a pořád brečím. Zvrtnutý kotník jsem už párkrát měla, teď se ale bojím, že to bude ta horší verze. Chlazená coca cola mi kotník trochu do večera otupí a rozhodneme se řešení co s kotníkem nechat na zítra.

Dny 273 | 16. 10. 2024

Vyjíždíme od vysílače. Furt zvažujeme, zda jet na pohotovost. Dost nás od toho odrazuje to, že jediná nemocnice v okolí má na Google hodnocení 1,7 a strašná recenze. Vzdálenější nemocnice má hvězdy 3, z Čech jsme zvyklí na to, že i špatná nemocnice je vlastně docela dobrá. Jenže zdravotní (ostatně i sociální) péče je v Česku na velmi vysoké úrovni.

Když přejdeme tenhle fakt, tak mě ani neláká se domlouvat ve španělštině. Jo, v rodné zemi je zkrátka vše jednodušší. Pak si řekneme, že je tak 1% pravděpodobnost, že je kotník zlomenej. Natržené i natažené vazy se léčí stejně a vyléčíme je s obinadlem a mastičkou. Takže místo nemocnice jedeme do lékárny.

Bolest v kotníku sice neustupuje, ale když se to po pár dnech nezlepší, stavit se tam můžeme i později. Spát jedeme na klidné parkoviště na přehradě, kde jsme prakticky sami.

Buďte s námi na cestách!