TÝDEN TŘICÁTÝ SEDMÝ

Mráz, obří supi a červený kaňon

Den 253 | 26. 9. 2024

Po pár dní v tiché přírodě jen se zvuky zvířat vyrážíme do města Cuenca. Potřebujeme doplnit zásoby, vodu, ale i vyřešit toaletu a skoro po měsíci vyprat v prádelně.

Po bližším prozkoumání šílených recenzí všech prádelen ve městě je nakonec vše jinak. Zase pereme v ruce pár oblečení, protože už na sobě máme poslední spodní prádlo i ponožky, Michal i triko. Ale pořád se nám to zdá jako lepší varianta, než dát třeba 500 Kč za špatnou prádelnu, co buď špatně vypere, nebo to budeme ještě dva dny sušit.

Takhle se na náš malinkej sušáček akorát vejde nejzbytnější prádlo na pár dní. A co vlastně člověk víc potřebuje? Materiální věci se hrozně přeceňujou. Není mi líp jen protože mám odpoledne jiné triko než ráno. Je mi líp, protože mám vedle sebe skvělýho muže, radostnýho pejska a kolem spousty svobody.

Věšíme prádlo na konci města na sídlišti. Ani nám už nevadí, že na nás vidí všichni z paneláku, jak tu pereme, ždímeme prádlo na chodníku a sušíme ho na sušáku ze staženýho okýnka. Pořád se nám posunují hranice, co nám přijde trapný. Tohle jsou malý věci.

Michal na procházce pak objeví místo, kam bychom se mohli na noc zajet schovat před projíždějícími auty. Je to tu super. Do doby, než za námi přijdou kluci, co parkují za rohem, že jim nestartuje auto. Když tam přejedeme jim pomoct, oba si zapálí cigaretu a pozorují Michala, až to udělá, bez jakékoli snahy mu pomoct. Ani se nesnaží najít vlastní startovací kabely. Moje nervy.

A když se to nepodaří nastartovat, a dokonce začnou kabely nasazené na našem autě hořet, rozhoří se i naše panika. Nebo aspoň moje. Michal sahá na hořící kabel holou rukou, aby nezačalo hořet i naše auto. Nejen naše auto, ale i náš dům. Moje nervy.

Jeden kluk stojí a kouká, druhej to samý, dál se v pohodě opírá o auto a nehne to s ním ani o píď. Paráda. Naše auto je v pohodě, kabely jsou ale zničený. Kluci jdou hledat, jestli teda taky nemají startovací kabely. Pro nás naštěstí je nenacházejí. Asi bych musela zavřít obě oči, abych měla nervy na to to znova zkoušet.

Nemáme už jak pomoct. Kluci volají asi na pojišťovnu, po chvíli přijede odtahovka, nastartuje jim auto a kluci sami v pohodě odjíždějí. Počítá se i tohle za dobrej skutek? Snad se nám bude dneska dobře spát.

Den 254 | 27. 9. 2024

Dnes se vše točí kolem Míši pracovní schůzky - videohovoru. Takže hledáme místo, kde bude dostatečně kvalitní signál. Každý den nám občas padá, ať jsme v divočině nebo ve městě. Pro většinu lidí je wi-fi samozřejmost, v dodávce na to musíte myslet každý den.

Pokud teda wi-fi potřebujete. Někdy je dost prima nemít wi-fi a vlastně ani signál na telefonu. Člověk si tak trochu odfrkne, konečně může být sám se sebou, přírodou a svými nejbližšími.

Odpoledne po práci vyrážíme na víkend do divočiny. Ta naše se jmenuje Las Majadas, kde je les se skalními přírodně vytvořenými sochami a vyhlídkou. Dnes kotvíme na vyhlídce (mirador de Las Majadas). Jedno z nejkrásnějších míst, kde jsme kdy spali.

Jedinou nevýhodou je, že vyhlídka je asi v 1 600 m n. m. Takže asi jako byste spali na vrcholu Sněžky, takže očekáváme hodně chladnou noc.

Večer se jdeme ještě vyhřát na slunce a pořádně si užít vyhlídku. Podívaná, která se nám naskytne, předčí všechny představy. Kromě širých lánů, kopců, několika pásem stromů a skal, nám najednou nad hlavami začne kroužit nějaký dravec. A pak další a další.

Tím, jak jsme skoro v mracích, někteří dravci létají níž, než jsme my a vidíme z vršku jejich krásná křídla. Jsou to supi hnědí. A jsou obrovský. Ukazují nám krásnou show, naráz jich létá více jak deset a krouží kolem nás. Někteří tvoří dvojstupy a kopírují svůj let jak stíhačky na představení.

Občas létají tak blízko a jsou tak velicí, až mi najíždí fantasy scénář, jak se tři supi domlouvají, aby odnesli Krakena. Nedá se nic dělat, iracionalita zvítězí. Když letí jen pár metrů od nás, tak běžím ke Krakenovi a držím ho za obojek.

Ale je to teda jízda. Teda spíš let. To se nám asi jen tak znova nepoštěstí. Jestli vůbec.

Den 255 | 28. 9. 2024

Tak a je to tady. Už opravdu mrzne. Ještě s láskou můžem vzpomínat na noci, kdy to padalo ke 4 stupňům. Dneska bylo prostě -1, a to je září. Ale jsme v horách, tak co jiného čekat. Co jsme ale nečekali, že nám v noci dojde plyn a přestane jít topení.

No, tak se ráno léčíme čajíčkem a několika ponožkami. Ještěže Michal nedávno vymyslel systém, že máme naplněné dvě bomby - pro jistotu. Vyměňuje teda plynovou bombu, ať nám jede aspoň lednice, to se do teplých dní, když vyleze sluníčko, naopak hodí.

Pak už vyrážíme omrknout místní vyfoukané skály. Jsou tu dvě takové menší procházky, kde je možné skalní útvary omrknout. Jedny vypadají jak houby ze skal - Ciudad Encantada, ty jsou placené.

My nacházíme kousek odtud i neplacené parkoviště, také s překrásnými skalními útvary. Jmenuje se to Los Callejones de Las Majadas. Do některých skal se dá vlézt a jak jsou vyfoukané, vypadají jako jeskyně. Jiné připomínají hříbky nebo poháry. Každý by v tom viděl něco svého.

Místo doporučujeme jak na výlet, tak na přespání. Jsou tu dvě parkoviště. Jedno s několika osobními auty, druhé o kousíček dál s jediným karavanem. My si logicky vybrali to s jen s jedněmi sousedy. Myslím, že v noci tu měli úplné soukromí.

Protože se chceme vyhnout další mrazivé noci, tak les opouštíme. Sjedeme o pár set metrů níž do malého městečka na fotbalové hřišti. Brzy ale zjistíme, že to bylo málo. Už se západem slunce klesne teplota na 10 stupňů. V noci opět mrzne.

Den 256 | 29. 9. 2024

V noci sice mrzlo, ale dneska nám nedošel plyn, tak jsme si přitápěli asi na 12 stupňů, to už je na spaní v dodávce v pohodě. Sluníčko se ale ráno zdráhá, než venku ohřeje vzduch, a tak to balíme a jedeme o kousek dál. A hlavně níž.

Projíždíme historickým městem Albarracín, kde jsou známé starověké tunely pro přívod vody. Město je ale už dost turisticky oblíbené a už z dálky vidíme štrúdl zaparkovaných aut po obou stranách silnice, ještě než začne samotné město.

My jsme si pro objevování vodního akvaduktu vybrali nedaleké menší město Gea de Albaracín, kam už ne každý turista dorazí. I tady je ale spletitá síť tunelů, které tu vybudovali římští inženýři už v 1. století před naším letopočtem.

Zajedeme k jednomu z akvaduktů na procházku a kafe, zalíbí se nám tu natolik, že se tu rozhodneme přespat. Příroda tu vypadá jak polopoušť, v čemž nás utvrdí i cedule s informacemi, co dělat při přehřátí. V létě to musí být náročné. Teď ale na ty chladné noci ideální. A taky že jo, v noci venku 8 stupňů, takže zvládáme i bez topení!

Místní akvadukt, který vede mezi městy Albaraccín - Cella - Gea, je dlouhý neuvěřitelných 25 km. Umíte si vůbec představit, jakou technikou to tu před naším letopočtem museli stavět? A s jak přesnými výpočty, že to tu stojí doteď? Já jakože absolutně ne. Je to fascinující.

K tunelům se chodíme procházet, je to super zábava i pro Krakena. Jsme tu víceméně sami, takže si zaběhne do jednoho tunelu, šmejdí tam a můžeme ho nechat objevovat si po svém. A pak na něj zavolat a odněkud se vždycky vynoří. Rozhodně si troufne i do těch černočerných tunelů, kam my už radši nejdeme.

Dneska je taky slavnostní den, Míša má svátek. Ne že by dneska bylo někde v obchodě ve Španělsku otevřeno nebo že bych dokázala koupit něco předem. Jsme spolu 24 hodin denně, překvapení se nekoná.

Tak mu aspoň udělám dort z místního sýro-tvarohu, ovoce a sušenek a večeři prostřu slavnostně k venkovnímu stolu. Krásná příroda, západ slunce, hezká hudba, klid a my. Snad má Míša vše, co si přál.

Den 257 | 30. 9. 2024

Je pondělí a my nebyli víc jak měsíc v prádelně. To znamená jediné - vyrážíme do města. Zařizování všeho zvládneme v Teruelu - klidném, ale velkém městě. Je tu asi nejlepší a nejlevnější prádelna, kde jsme kdy byli. Oblíbená Mercadona, výlevka a vše na jedno místě. Kéž by to šlo vždy tak hladce jako dneska.

Pak už jedeme do červeného kaňonu s názvem Rambla de Barracina. Trochu nám dá zabrat do něj vjet, protože se zrovna rekonstruuje silnice a všude, kde by měly vést cesty, jsou barikády. Když dojedeme k třetí neprůjezdné cestě, začínáme trochu ztrácet naději.

Poslední možnost je to vzít tamtudy, kudy to berou bagry. Jdeme na to. A písek, nepísek, nakonec to projedeme bez většího škrábnutí. Jen s menším. A pak už dojíždíme do červeného kaňonu, široko daleko nikdo. Kromě jedné dodávky na konci cesty.

To by šlo. Jedny sousedy zvládneme. Jdeme zjistit, zda sousedi nemají pejska kluka. Pejska nemají, za to fenku ano. A taky to jsou Češi. Slyšeli jste už o té teorii Ladislava Zibury, že na čím divnějším a opuštěnějším místě kdekoli na planetě jste, tím pravděpodobněji tam narazíte na Čecha? No, něco na tom bude. 🙂

Den 258 | 1. 10. 2024

Probouzení se v kaňonu má něco do sebe. Je tu ticho, vidíte až na konec všeho a Kraken může být na volno. V poledne jako bonus dostaneme výbornej borůvkovej shake od sousedů.

Odpoledne vyrazíme na další procházku s pejskem a jdeme a jdeme a říkáme si, že ještě kousek dojdeme. Až na konec vyšplháme až na samotný vršek kaňonu. To by byla ještě docela pohoda, akorát že je venku pěkné dusno, tak jsem si vyrazila jen v žabkách a šatech. A povrch je tu moc i na leckterý offroadový auto.

Tak se občas podsmeknu, občas jedu spíš trochu po zadku než po nohou, ale nakonec to vyšlápnu hore i dole ve zdraví a se vším na svým místě. Ale asi by se to dalo označit za krajně nezodpovědné. Příště na skály a pískovo-štěrkovou cestu beru barefootový tenisky! Ostatně víc bot asi ani nevlastním.

Kromě procházek pracujeme a uděláme espresso sousedům z Česka. Na večer dorazí ještě tři další auta na spaní, tak je tu u nás na samotě v kaňonu trochu veselo. Trošku mi to eliminuje úhly, do kterých můžu chodit čůrat, aby mě nikdo neviděl. Ale tak co už. Nahoru na kaňon kvůli tomu znova nepůjdu. Leda zítra.

Den 259 | 2. 10. 2024

V kaňonu nemáme moc klid na práci, jak jsme potřebovali, tak furt zvažujeme, jestli už nejet. Ale je tu tak zajímavá příroda, že se to těžko opouští. Nakonec nás dnes vyžene přicházející déšť a obava, že se tu někde sesune část půdy.

Jsme ale rádi, potkali jsme tu Čechy, kteří tráví zimy ve Španělsku. Ale i když máme leccos společného, neznamená to, že si musíme rozumět. Já jsem po 3 dnech vysátá jak upír, unavená a úplně bez nálady. Všechnu energii a podporu jsem předala. Bohužel dost jednostranně.

Další dny to moc nevidím na práci, která mi tu stála, ale spíš na dobití baterek a odpočívání.

Dnešní noc trávíme v obrovským parku asi se 100 piknikovými stoly, grily, několika dětskými i sportovními hřišti a posilovnou. Přitom tu skoro nikdo není. Myslím, že tady to hledání klidu půjde.

Buďte s námi na cestách!