Opouštíme krásný místo u jezera. Cestou se zastavujeme u zatopenýho kostela, kterej je přístupnej, když je hladina vody nižší. Taky zastavujeme u popelnic a krmíme hladový psy. Jedno štěně už bylo skoro odepsaný pod popelnicí. Psí žrádlo snědlo málem i s konzervou.
Vyrazit brzo ráno byl dobrej nápad, protože zdoláváme nejhorší kilometry ještě bez hnusnýho tepla. Přijíždíme ke Stone Dolls a na teploměru máme v poledne 38 stupňů ve stínu. Auto necháváme na sluníčku a se zásobama se jdeme schovat dolů k řece. U vody potkáváme rybáře, ke kterýmu se po chvíli přidává i synovec. Kecáme s nima asi 3 hodiny, a pak pokračujeme ke kamenným sochám.
U Stone Dolls, což jsou kamenný útvary ve volný přírodě, se snaží nějakej pochybnej týpek vybírat vstupný. I rybáři nás na něj upozorňovali. Hádáme se s nim, že mu žádný prachy nedáme a jen krátce procházíme tuhle kamennou přírodní památku.
Opouštíme vesnici a na konci vidíme, jak chlapík zalejvá zahradu. Je pořád přes třicet, tak ho prosím, jestli mě tou hadicí nezchladí. Udělal to bez váhání a hned nás zve i na rakyji. Tu nám odlil i do láhve a na cestu nám trhá i hrušky ze zahrady. Moc díky!
Posilnění, ale hrozně unavení tankujeme na poslední čerpačce v Makedonii a zastavujeme na hraničním přechodu s Bulharskem. Máme celou dobu pochyby, jak to uděláme s tím naším Krakenem. Naštěstí se na něj nikdo neptá a se schovaným psiskem pod stolem projíždíme makedonskou i bulharskou hranici.
Extrémně unavení přijíždíme k sovětskýmu monumentu na kopci a jdeme načerpat síly na zítřek.
Den 155 | 20. 6. 2024
Slunce pálí hned jak vyleze. Nelelkujem a jedem za přijatelnýho horka do lesů u města Rila. Konečně nacházíme místo, kde je ledová řeka, ledovej pramen pitný vody a i nějakej stín. I tak je 30 ve stínu, ale je to o hodně líp zvládnutelný.
Kousek od nás leží Rilský klášter, ale na něj bude ještě času dost. Budeme se tady chladit, dokud nám nedojde jídlo, nebo dokud nás někdo nevyhodí. Potřebujeme si tak moc odpočinout.
Den 156 | 21. 6. 2024
Vstáváme na budík, protože se chceme vyhnout turistům v Rilským klášteru. Parkujeme auto ve stínu, kde necháváme Krakena, protože tam zase nesmí psi.
Klášter je to opravdu nádhernej a váže se k němu ještě nádhernější historie o tom, jak to tu v 10. století Ivan Rilský založil. Procházíme celej areál a ke konci si kupujeme i klášterní koblihy.
Vracíme se do auta a jedeme zpátky do lesa. Celej den se chladíme v řece a pijeme ledovou vodu z pramene. Je tak ledová, že stačí smíchat s rozpustnou kávou a máme skvělý frappé.
Den 157 | 22. 6. 2024
Využíváme dopoledního stínu na reorganizaci věcí v autě. Plánujeme, co vše vyřadíme nebo uschováme, až pojedeme přes Česko. Dokonce jsme si konečně vyměnili zimní peřiny za letní.
Bohužel nás šerifové upozorňují, že se tu přes noc nesmí spát, takže rovnou měníme plány. Do tří hodin přečkáváme u ledovýho pramene, a potom vyrážíme k nedalekým Stobským pyramidám.
Nejsou to pyramidy, i když se jim tak říká, ale vyfoukaný skalní útvary. Je zase přes 37 stupňů ve stínu, takže si k nim jen doletíme dronem, děláme pár fotek a jedeme se někam schovat.
Máme namířeno k jezeru, ale když k němu přijíždíme, tak nemůžeme najít žádnej stín a ani místo na spaní. Dáváme si rychlej oběd a znavení vedrem pokračujeme na další flek.
Opět nám to trochu nevychází. Projíždíme lesní cestou, ze který nás vyhání agresivní kůň. Jak couveme, tak zase utrháváme odpadní nádrž. Z Kosova už vím, jak to opravit, takže to netrvá ani půl hodiny a jedeme dál.
Až k noci parkujeme u plaveckýho bazénu a do půlnoci se snažíme dohnat nějakou práci.
Den 158 | 23. 6. 2024
Vstáváme brzo a rovnou jedeme do přírodního parku Vitosha, který leží na jihu Sofie.
Vyjíždíme až do 1600 m n. m. a schováváme se ve stínu. Konečně máme ideální počasí a můžeme si doopravdy odpočinout. Plánujeme tu zůstat tak dlouho, dokud nám opět nedojdou zásoby. Za pár dní mají přijít bouřky, takže nás možná vyženou ty.
Je neděle a je tu fakt hodně lidí. Přijde nám, že se sem přišli zchladit všichni ze Sofie. Kolem 16. hodiny ale všichni odjíždí a my přejíždíme k altánku, kde vyrovnáváme dodávku do roviny a zabydlujeme se pod korunama stromů.
Den 159 | 24. 6. 2024
Ráno si pročítám zprávy na telefonu a v jedný mi píše Anatol, kterýho jsme potkali nedávno v Makedonii. Píše, že je v Sofii. Posílám mu naší polohu a on odepisuje, že je asi 500 m od nás.
Za chvíli přichází i s jeho pejskem Titem. Kraken s ním řádí po celým opuštěným lese. Takovýhle náhody milujeme. Trávíme spolu skoro celý dopoledne, ale pak už musí Anatol jet, protože si potřebuje zařídit pojištění na auto.
Zbytek dne pracujeme a doháníme resty, který jsme nezvládali dělat v tom obrovským vedru.
V podvečer u nás zastavuje auto a z něj vychází opět Anatol. Prý pojištění nedokázal zařídit a musí počkat do zítra na nějaký zprávy z Francie. Sedíme spolu všichni v altánu, jíme dobrej salát a povídáme si o všem možným.
Den 160 | 25. 6. 2024
Kraken netrpělivě vyčkává, než se probudí Tito a budeme moct jít na procházku. Po ranní kávě míříme k Morenite. Vypadá to jako lavina z kamenů, ale nikdo moc netuší, kde se to tady vzalo. Podobných lavin je tady v okolí několik. Některý kameny mají v průměru víc jak 5 metrů.
Překonáváme šutráky a slyšíme bublat vodu někde zespodu. Vrstva kamenů může bejt tak 5 metrů vysoká a občas je i hluboká díra do pekla. Krakenovi nebezpečí očividně nevadí a stejně skáče z jednoho kamene na druhej, a vůbec nemá strach. Druhej pejsek Tito raději všechno pozoruje z dálky. Nemusí zažít všechno.
Děláme poslední kávu a loučíme se s Anatolem a Titem. Mají dlouhou cestu do Řecka, kde musí odvolit, a pak frčí rovnou do Francie za novou prací.
Už pár dní nám protejká voda z kohoutku, ale dneska se vše vyřešilo samo. Uvnitř se zlomila součástka, která drží tlak vody a vše teče ven, jen né kohoutkem.
Přemýšlíme, kde to opravit, ale vyřešil to za nás kamarád Petko - Bulhar, kterého jsme potkali na Sardinii. Poslal nám obchod, kde si to máme zítra vyzvednout a dokonce i servis, kde nám to pozítří vymění.