Znáte takový to, že něco překombinujete? Přeplánujete? Snažíte se udělat to nejlepší a vlastně by vyšlo ve výsledku líp, kdybyste nedělali nic? Tak přesně tak jsme to měli dnes. Akorát jsme to samozřejmě udělali, ale radši jsme se na to měli vyprdnout.
Včera jsme našli krásné místo na spaní u nejchladnější řeky široko daleko, kde je navíc skoro celý den možné se schovat do stínu. A my jako bychom snad nevěděli, jak to tu v Rumunsku vypadá a jak to tu smaží, se rozhodneme, že by bylo fajn zase trochu popojet. Jako proč? Máme pocit, že by Kraken neměl jíst konzervu, tak mu musíme zajet do obchodu pro maso.
Všeho litujeme prakticky hned po tom, co vjedeme na rozpálenou silnici. A ne, nenapadne nás se na to vyprdnout, otočit to, Krakenovi dát konzervu a nám znova ovesnou kaši. Jedeme dál.
Když už jsme vyrazili, Michal se rozhodne mě vyvízt na výlet. Minulý rok tu navštívil obrovský bývalý solný důl Salina Turda, který je víc jak 100 metrů hluboký a kde se mimo jiné dá i projet na lodičce nebo si zahrát ping-pong. Pejsci tam bohužel nemůžou, tak si ani letos ping-pong nezahrajeme. Ale Michal mě tam bere, ať tam vyrazím na výlet tentokrát já sama.
Po cestě se jdu mrknout na jejich web a v recenzích vidím několik rozhořčených recenzí z posledních dní. Na pár recenzí by se nemělo dát, čím víc to ale pročítám, zjišťuji, že tentokrát to objektivní recenze jsou. Důl je totiž v tomto týdnu zavřenej. Akorát o tom důl dostatečně neinformoval, takže tam lidi jeli i stovky kilometrů na výlet, a pak se divili. Ve fotkách jsme našli vyfocený papírek na dvěřích, že je důl opravdu v tomto týdnu zavřen. Trochu mi to připomíná organizaci z minulého týdne ohledně zavřeného tunelu na Transfagaraši z jedné strany bez upozornění.
Tak důl nebude, dál už ale nejedeme. Je tu jezero s léčivým černým bahnem na bolavý klouby. Akorát je jezero letos vyschlé, asi teplo. Jsou tu ale pidi otvory, ke kterým se dá kleknout a nějaký zbytky ještě vyškrábnout. Michal si namaže obličej a to bahýnko je cítit tak, že fakt doufá, že léčivý je.
Zbytek dne už jen řešíme, jak to dusínko přežít a jak to udělat pejskovi v tom teplu co nejmíň náročný. Protože náročný to má tak jako tak. Takže zase teplo, dusno a ještě trochu tepla.
Den 177 | 12. 7. 2024
Jedeme se schovat do hor Gilaului, které jsou asi 1 300 m n. m. Slyšeli jsme od místních, že sem jezdí o víkendu hodně lidí z nedalekého, ale velkého města Kluže. Doufáme, že to tak nebude, ale koneckonců jsou to stejně jediný hory na naší cestě, takže bychom tu radši byli i s polovinou Kluže. Než bejt dole v Kluži s tím zbytkem, ale ve vedru.
Když se blížíme a vidíme, jak se kolem jezer nedá zaparkovat ani omylem a začínáme potkávat skupinky lidí v lese, tak jim musíme dát za pravdu, že tentokrát jsme fakt neturistickou oblast neobjevili. Když ale vytrváme a jedeme dál a dál, najednou se houfy začínají zmenšovat a aut ubývá.
Nakonec nacházíme na úplným vršku hezký místečko jen se zvířátky. Samo se tu venčí stádo kraviček. Proběhnou se i potulní pejsci, večer pak dorazí i stádo koníků, vypadají jako divocí. Nemají sedla, otěže ani popruhy, ale svaly jim jen hrají. Docela jsme rádi, že jsme zrovna uvnitř auta. Ale víme, že taková zvířata nemají tendenci ubližovat. I když se vší opatrností samozřejmě.
Noc je pak o trochu míň růžová. Do 4 do rána hraje hlasitá hudba od pár karavanů naproti. Teda ona to je smyčka bubnů, kterou za chvíli umíme nazpaměť. A i s mejma špuntama se nedá spát. Ve 4 jdu ještě čůrat a doufám, že to brzo ustane. Pak už konečně zaberu, tak nevím, dokdy párty jede.
Den 178 | 13. 7. 2024
Užíváme si chládek i stín, které nám hory a les dopřávají. Utéct z pekelného betonu města se tu snaží i místní, kterých je doslova plný les. Pod každým stromem stojí nějaké auto a lidé odpočívají.
Sotva jedno auto odjede, nahradí ho další. Střídají se tu tak pravidelně ve stínech nebo u improvizovaných ohnišť, skoro jakoby měli rozvrh. Oheň se tu nebojí rozdělat přímo pod stromy. Ale nic špatného se nestane, očividně ví, co dělají. Přivezou gril, vyrobí si ohniště a užívají dne. Místa je tu pro nás všechny dost.
Kraken má tak aspoň celej den co sledovat, jen to maso by mu nemuselo tak vonět a měl by to jednodušší. My většinu dne pracujeme. Ze stínu vylejzáme jen na procházky s pejskem. Když se večer rozezní známá smyčka bubnů, víme, že bude zapadat slunce. Dneska to zní asi podobně dlouho do rána jako včera, ale my už zvládneme usnout o něco dřív.
Zítra je neděle, tak snad už bude klidněji a večer budem usínat bez kulisy.
Den 179 | 14. 7. 2024
Že dnes klidněji nebude, zjišťujeme už ráno. Od 10 od rána se najednou začne sjíždět triliarda lidí a protější louka se promění doslova v parkoviště. Včera jsme měli pocit, že jsme tu s místními ve stínech objevili konec světa. A dnešní mýtinka má najednou stovky aut (nekecám). Škoda, že to Míša necvakl. Jdeme zjistit situaci, protože tohle bude asi veliký.
Michal s Krakenem zjistí, že na protějším kopci jsou místní oslavy. Jsou tu i policajti, záchranáři a hasiči. Zkrátka oslavy se vším všudy, bohužel nevíme, co se slaví, protože rumunština se fakt žádnému jinému jazyku nepodobá. A když si navzájem nepopovídáme v angličtině, tak si prostě nerozumíme kromě ahoj vůbec nic.
Čemu ale rozumíme, jsou trdelníky, které na trhu objevíme a samozřejmě opět ochutnáme. Jako dobrý, ale teda na Transfagaraši je uměli o dost lépe. Kromě trdelníků jsou tu stánky se vším od grilů až po pracovní monterky i hračky.
Zaujmou nás ručně dělané dřevěné hrábě i vidle, které si odtud odváží snad polovina lidí. Vypadají opravdu kvalitně a kdybychom nežili v dodávce, kde bychom se na ně asi párkrát denně napíchli, tak je bereme také.
Po dnešní nečekané zábavě je večer náhle klid a ticho. Smyčka bubnů se už nerozezní. Snad nám nebude chybět?
Den 180 | 15. 7. 2024
Vyjíždíme z bezpečí hor a stínu lesa. Čeká nás poslední noc v Rumunsku a dlouhá cesta před námi. V horách si ještě nabíráme výbornou vodu, ze které rovnou děláme frappéčko, tyhle studánky živé vody nám budou chybět. Děsíme se tepla dole, ale další dobrodružství - návštěva přátel, rodiny (a doktorů) v Česku - nás už čeká. Po návštěvě v ČR to plánujeme stočit zase zpátky do našeho zamilovaného Španělska. Život v dodávce a cestování nekončí!
Poslední den v Rumunsku se nám stane pár divnejch věcí. Nejsou ani tak divný, jako divný je na tom to, že už se jednou staly. A sice Míšovi minulej rok, když to tu brázdil na motorce, a taky poslední den, co tu byl.
Začne to tím, že se nám nepodaří odbočit asi na dvě benzínky, na třetí se pak otáčíme do protisměru, protože už fakt potřebujeme natankovat. A pak Míša: "Ty vole, to jsem už zažil!" A dojde mu, že to je poslední benzínka, kde loni tankoval a ke které se také vracel, stejně jako dneska my.
Pak zabloudíme do kukuřičných polí ve vesničce, kde vůbec nemáme být. Když se z nich vymotáme, stojíme před kebabem, kterej mi Michal celý Rumunsko chtěl dát ochutnat, protože tu prej dělaj nejlepší kebab. Anení to ledajaký bistro, je to přesně to samé, kde zabloudil loni i Michal!
Takže nás pak ani nepřekvapí, že místo, kde jsme chtěli spát, se zastavilo železniční tratí a nejde tam vjet. Náhodné odbočení nás zavede přespat do stejné vesnice, kde minulý rok naposledy spal taky Miška.
Co teda Míša loni nezažil a ani nikdy předtím, je přehlídka zvířat, která nás přijdou pozdravit, když večeříme. Nejprve projde obrovskej dalmatin, div Krakena udržím. Pak černej pejsek, vedle auta se pase oslík a ovečka. Když vidíme přicházet pštrosa, říkáme si, jakou červí dírou jsme to dneska proskočili.
Pak už jen připočítat našeho vlka a dva unavené dvounožce. To jsme to sestava. Červí díra nám kupodivu přitáhne chlad a dobře se vyspíme.
Den 181 | 16. 7. 2024
Ráno vstáváme po šesté a rovnou vyjíždíme, dokud se dá ještě dýchat. První cesta je do Penny pro konzervy, kterých si odtud plánujeme odvézt tolik, kolik jich seženeme. Jsou trochu jako zázrak - 70 % masa a za 25 Kč (400 g). V Česku stojí tak dvojnásobek a ve Španělsku trojnásobek.
Stojíme před Penny ještě před otevíračkou, divnej pocit. Nakonec vyrabujeme tři Penny a máme asi 70 konzerv, víc nám už teplo nedovolí a plnou parou se loučíme s vyprahlým Rumunskem.
V Maďarsku kupujeme dálniční známku přes maďarskou oficiální stránku, kde vychází o nějakou stovku levněji než na českým (doporučujeme). A pak rychle přefrčíme i Maďarsko, snažíme se ujet červené teplotní mapě, která nás žene do hor na Slovensko nebo do Čech.
Večer přijíždíme na Slovensko a parkujeme na domluveném místě ve Zvoleni s Karlom. Legendární nejlepší město na světě Bánskou Bystrici teda kvůli teplu míjíme, asi na nás tenhle poklad má ještě chvíli počkat.
Den 182 | 17. 7. 2024
Ráno brzy vstáváme, Michal dává rychlé kafe, aby se mu do žil vlila trochu energie, protože už jsme utahaní víc než šňůra od hajzlu, jak by řekl pan Polhreich. A po kafi vyrážíme.
První zastávkou dneska není žádná památka ani výhledy, ale Zásilkovna, kterou posíláme náš manuální kávovar na reklamaci, po kterém nám je smutno už teď. Kávovar je ze Slovenska, tak chceme zvýšit šanci, že se nám stihne vrátit, než tu to Československo zas opustíme.
Když dorazíme do Česka, první zastávka není nic jiného než točená zmrzlina, kterou milujeme a kterou jsme po Evropě nikde jinde neobjevili. A točenou zmrzku z Ikey fakt nepočítám.
Točí čokoládu a višeň. Michal říká, že horší kombinaci v životě neviděl. Paní nás sice přesvědčuje, že chutná jako Món cherri a že chutná zkrátka všem. Ale ani po vzorku náš názor bohužel nezmění. Dávám si ledovou kávu, taky dobrý. Ještě bude hodně pokusů, o to se postaráme.
Na noc jedeme k sudu do Šardic, kde už jsme párkrát přespali. Je to tam krásný a klidný jako vždycky. Dobrou noc nám přiběhne dát asi 5 zajíců, co si na poli hrajou na babu i na schovávanou a radostně skotačí. Já je radostně i úzkostně pozoruji. Úzkostně, protože čekám, kdy se Kraken neudrží a půjde je pozdravit. Radostně, protože je to čirá radost být blízko takového dostaveníčka zajíců. Zajíci se ale dosyta vyblbnou a po svých si radostně odpeláší.