Ráno vstáváme brzy, protože se chceme jít podívat do jeskyně ještě před otevíračkou, ať může jít Kraken s námi (a my nemusíme nic platit, ehm). Zjišťujeme ale, že jsou tu hlídači nonstop, i tak nás ale pustí dovnitř před otevírací dobou i s pejskem, tak jsme tu úplně sami. Vstup nás vychází jen na 3 eura (75 Kč) za všechny, tak to by byla ostuda spíš to nezaplatit.

Devetashka cave je 1 ze 3 nejdůležitějších míst pro habitat netopýrů v Bulharsku. Je jich tu 15 druhů a jejich počet se pohybuje mezi 10 000 a 35 000. Jeskyně v minulosti sloužila jako sklad paliva, který si tam zřídili komunisti. Dodnes jsou vidět základy kruhových staveb, kde se munice pravděpodobně nacházely. Žádné informace na cedulích tu bohužel nejsou a když nějaké jsou, tak jsou pouze v bulharštině.

V jeskyni jsou i zakázané prostory se závorami, jedná se o ložnice netopýrů, tak abychom je nerušili a oni si tu mohli v klidu žít. Kdyby vám nedošlo, co se za závorou nachází, tak vás upozorní jemný zápach, který je cítit více a více, čím blíže k závoře jste. Na záchod choděj i netopýři, a když jich je kolem 30 000, tak už to na nějakej bobeček vydá.

Jeskyně byla bohužel poslední dobrá věc, co nás ten den potkala. Nebyl to nejhorší den, co jsme na cestách zažili, ale do nějaký desítky by se asi vešel.

Kvůli teplu se rozhodneme znovu vydat do hor, nejbližší jsou Karpaty v Rumunsku, a tak jedem. Po cestě potkáváme vesnici, která vypadá jak Hostivice ze Slunce, seno před 40 lety. Užíváme si to, dokud náhle neskončí silnice a dál se pokračuje trávou v poli. Oukej, tudy cesta s naší dodávkou s nízkým podvozkem nepovede. A tak bloudíme, hledáme silnici naživo i v mapách, až už si říkáme, že se snad budeme muset vrátit, odkud jsme přijeli a celé to objet velkým obloukem. Nakonec nacházíme jednu jedinou asfaltku z vesnice zhruba naším směrem a dírama se dokodrcáme na žlutou silnici a směle jedeme dál do Rumunska.

Hranice Bulharska a Rumunska odděluje řeka Dunaj, takže při přechodu do druhého státu buď jedete trajektem nebo přes most. Vybrali jsme trajekt - bude to větší dobrodružství a Michal někde četl, že to je hrozně levný. Ověřit si, kolik doopravdy stojí, nás napadne, až když ujedeme asi 150 km, což na bulharských silnicích ve spalujícím vedru je tak maximum pohodlné cesty s pejskem za den. Zjišťuji, že stojí kolem 40 eur. Oukej, tak to asi ne, zastavujeme, zkoumáme to ze všech úhlů. Jsme naštvaní a měníme cestu k jinému přechodu hranic, která nám jen na cestě po Bulharsku přidá 130 km.

Původně jsme si mysleli, že ve 12 už budeme jíst v Rumunsku, ale dnešek s námi měl očividně jiné plány. Po skoro 4hodinové cestě stavíme kdekoli na jakékoli jídlo. Potkáváme restauraci a motorest naproti sobě. V restauraci plno, tam s Krakenem ani nezkoušíme jít.

Většinou nás tu nechají sedět s pejskem venku někde na kraji, když zrovna nejsou lidi. Jdeme rovnou do motorestu, co na tom, že tu očividně ani v poledne nikdo z místních nejí. Michal si dává kefty s hranolkami, což je grilované mleté maso, tentokrát ale ve tvaru karbanátku. Já si dávám šopský salát, což je mimochodem národní jídlo Bulharska, který vymysleli na soutěži, která měla přímo za cíl vymyslet národní salát.

Michal se jde projít s pejskem, když se vrací, tak Krakenovi teče z nosu proud temně rudé krve a Michal se mu snaží zastavit krvácení ubrousky ze stolu. Když nos přestane krvácet, ještě si “odplivne” pár krvavých slin, nos vydezinfikujeme a Krakenka řádně pomazlíme. Nebudete věřit, co se stalo. Napadla ho kočka.

Našeho Krakena, kterýho musíme furt hlídat, aby nějakou kočku neprohnal. Čuchal u stromu a najednou objevil kočku, která na něj začala vrčet, Kraken zůstal stát, ale i to se jí nelíbilo a skočila na něj. Všechna očkování máme v pořádku, tak nadechnout a jedeme dál. Zranění z ulice má Kraken při životě v dodávce na balkáně už pěkný seznam. Tentokrát je v tom ale nevinně.

Vyrážíme dál směr Rumunsko. Pár kilometrů před hranicemi nás staví policie. Prý máme zaplatit pokutu 35 eur za nepořízení dálniční a silniční známky. Podívám se na silnici, po které jedeme a po který bychom radši nejeli, protože začíná vypadat jak tankodrom a nechce se mi tomu věřit. Hrdě Míšovi vysvětluji, že to špatně chápe, protože tohle přece není dálnice ani silnice, za kterou se platí.

Bohužel zjišťuji, že jediná, kdo to tady nechápe, jsem já. Policajti nám ukazují asi 6 dalších fotek, kde jsme prý jeli bez placení. A já myslela, že jsme na dálnici ani nebyli. Navíc jezdíme přes mapy.cz bez placených úseků. V Bulharsku ale takový úseky prakticky neexistují. Když to nezaplatíme jim, tak na hranicích mají další kontrolu, takže bez zaplacení pokuty vás z Bulharska prostě nepustí.

Dobře, je to naše blbost, že jsme si nezjistili, že v Bulharsku se platí za většinu silnic a nekoupili jsme si lístek. Ale že bych viděla nějaké upozornění, si nevybavuji nebo že by ty silnice vypadaly tak, že by se za něj mělo platit, to také ne. Ale chápu - jinej kraj, jinej mrav. V každém státě to mají zkrátka jinak.

Stejně se nemůžu zbavit pocitu, že to mají tak trochu schválně. Na hranicích Bulharska nekontrolují občanky ani pasy žádným vozidlům, včetně těch mimoevropských. Za to tam jsou obrovské brány na kontrolu silničních známek. Tipuji, že to docela může vylepšit státní rozpočet. A přitom taková blbost.