Poslední dny byly dost chladné. Jen co zapadne slunce, tak to je venku na čepici a rozhodně jiný kalhoty než všechny ty letní, co mám já. Ale s trochou drkotání zubů se to dá. I tak si to venku užíváme, chodíme často hrát basket, někdy na betonové hřiště, kde se sice dobře hraje, ale Krakena to nebaví. Kolem je plot, aby nepadaly balony pryč, pro něj to ale znamená, že ho někdo chce spoutat a v žádný cele on nebude. A tak hrajeme basketbal i na štěrkovém hřišti, kde se nemusí cítit jak v ohrádce.

Když nefouká vítr, což tady nebývá tak často, tak bereme pálky na ping-pong a to jsme nejvíc ve svém živlu. Hrajeme na sety a je to až kupodivu vyrovnané, asi jeden z mála sportů, kde můžu Míšovi zdatně kontrovat a dokonce i vyhrát. Teda dost možná jedinej.

Kromě toho se mi podařilo sehnat jednu docela fajn práci, takže píšu články jako divá. Učíme se najít nějakej balanc, ani ne tak mezi sebou, jako hlavně mezi námi a solárním panelem. Není úplně ready na prosincové počasí, kdy je sluníčko nízko a je ho málo, k tomu docela často prší nebo je pod mrakem. A dva notebooky nabíjet každý den je prostě nereálný. A tak pořád, kamkoli vlezeme, tak hledáme, jestli nemají zásuvky.

Když jdu na veřejný záchodky, nejprve se podívám, jestli mají zásuvku, než se vyčůrám. Do kavárny jdeme rovnou s notebookem a vlastně jen kvůli němu. Dokonce i zkoušíme více prádelen a hledáme, jestli v některé není funkční zásuvka. No a není. Ale tak nějak to pytlíčkujeme. Na úsporu energie je taky dobrý pracovat na notebooku s tak nízkým jasem, že někdy ani nevím, jestli ještě pracuji.

Ale nestěžujeme si. Sami jsme si to vybrali, tak si přece nebudeme stěžovat sami na sebe. 🙂 Navíc všechno na světě má výhody a nevýhody. A všude jsou světlejší dny i ty komplikovanější.

Míšu navíc napadlo vytáhnout ukulele, a tak se na něj oba střídavě učíme. Já využívám základy z hodin kytary. Michal jede mnohem zajímavější a progresivnější metodu - YouTube. Já mu k tomu přidám pár základů a hodně rychle už brnká. Má talent ten kluk, ostatně jako na všechno.