NC – ZA BOHY DO HOR – Wildside

týden SEDMNÁCTÝ

ZA BOHY DO HOR

Den 112 | 8. 5. 2024

Celou noc jsme nemohli spát. Přemýšleli jsme, jestli si nemáme tu rezatou fenku adoptovat.

Když jsme ráno vyšli z auta, tak nám spala u kol a čekala, až se probudíme. Opět vrtěla ocasem a plazila se po zádech. Tak moc nám dávala najevo, že nás má ráda. My ale bohužel pro dalšího pejska místo nemáme. Už tak je to s Krakenem dost náročný.

Usnadnil nám to pán s klukem, kteří šli okolo. Fenka se k nim přidala na procházku. My jsme té chvíle využili a s obrovským smutkem jsme odjeli, po cestě jsem ale ještě zastavil a pána trochu namotivoval, že by se jim takhle hodná fenka hodila. Kdo ví, třeba si ji nechali, malýmu klukovi se hodně líbila.

U obchodu jsme nakrmili další pejsky, jeden z nich měl ošklivě zlomenou packu. Při zastávce na vyhlídce na potopenej vrak lodi jsme nakrmili další. Člověk v jednu chvíli neví, jestli má bejt smutnej, nebo naštvanej.

Máme za sebou už dost kilometrů v horku, takže jsme sjeli z dálnice u prvního sjezdu. Přijeli jsme ke kapličce, kde je i voda, a tak jsme si vyprali pár kousku oblečení. Už se nám dál jet nechtělo, takže jsme jen popojeli z kopce dolů a zaparkovali u fotbalového hřiště. Kromě obří želvy nás tu vůbec nikdo nerušil.

Den 113 | 9. 5. 2024

Včerejší prádlo nám skvěle uschlo, takže jsme šli dneska vyprat znova. Cestou k vodě u kapličky jsme potkali několik dalších želv, který tu pomalu chodí mezi stromama v lese.

Při dalším prozkoumávání okolí jsme objevili něco, co jsme do teď nikde neviděli. Strom, kterej má krásně červený květy, vypadá jako malej ořešák. V appce na rozpoznávání stromů jsme přišli na to, že stojíme před pistáciovým sadem! Zkoušeli jsme hledat pod stromama zbytky ořechů, ale našli jsme jen prázdný skořápky.

Musíme podobnej sad najít někdy na podzim. A když ne, tak si ho musíme vytvořit v našem budoucím domě na jihu. Mimo pistáciovníků tu všude v příkopech a po stráních rostou divoký okurky, ale taky jsme tu na ně moc brzo.

Cestou zpátky jsme se ještě zakecali s Michalem a jeho synem Jimem na hřišti. Měli i pejska, ale ten si běhal po hřišti a nevěnoval Krakenovi pozornost. Jim říkal, že hraje v grindmetalový kapele a příští rok se chystá na turné do Česka. Dali jsme mu teda pár tipů co vidět a taky co ochutnat. A samozřejmě, že znal naší Plzeň! Škoda, že už jsme všechny plechovky rozdali.

Den 114 | 10. 5. 2024

Využili jsme klidnýho rána a šli jsme si zablbnout na fotbalový hřiště. Kraken tu mohl běhat na volno. Jak byl v ráži, tak jsem se s nim hezky popral! Máme spolu takovou hru, kdy se s ním rvu jako druhej pes. Bohužel to vždy končí roztrhaným oblečením, ale to je malá daň za to, jak je pak šťastně utahanej.

Ještě před odjezdem jsme u auta našli stonožku. Obecně je tu ten hmyz větší, než kdekoli v Evropě. Když máme štěstí a vidíme letět kobylku, tak v prvních vteřinách přemýšlíme, jestli je to pták, nebo hmyz.

Zbytek dne už jen prší, ale nevadí nám to, protože přejíždíme hodně kilometrů na sever. Dorazili jsme ke krásnýmu kostelu na kopci nad vesničkou. Okolo kostela to vypadalo jako v oáze klidu. Všude stromy, přírodní výzdoba, malby a posezení.

Venku za zdí jsme si našli útočiště na přespání. Abychom neměli chvíli soukromí, tak k nám do úplný prdele na kopec nad vesnicí přijel francouzskej karavan i se psem. Ještě že prší a nechce se nám ven.

Den 115 | 11. 5. 2024

Po pár nezdařilejch pokusech o nalezení místa ke spaní, jsme se nakonec přesunuli na vrcholek hory s nádherným výhledem na pohoří Olymp. Kraken si mohl běhat na volno a k těm krásnejm výhledům jsme měli i altánek a lavičky. Nic ale není tak růžový, jak to na první pohled vypadá.

Za nedlouho se u dodávky objevili dva pejsci. Ten první nevypadal moc přátelsky, tak jsme Krakena uklidili do dodávky. I tak jsme se k nim šli podívat. Oba byli vyhublí, uříznutý jedno ucho a několik ran po těle. Vysypali jsme jim pár hrstí granulí, do kterejch se pustili, jak kdyby týden nejedli. Kéž by týden.

Neuběhlo ani pár minut a z kopce se začali sbíhat i ostatní pejsci. Všichni stejně hubení a potlučení. Starý, mladý a dvě úplný štěňata. Bylo jich asi 11. Rozsypali jsme tam celej pytel granulí a jen sledovali, jak je jim každá granulka vzácná. Marťa jen plakala a nadávala na lidi, jak jim to jen můžou udělat. Nic smutnějšího jsme ještě neviděli. Nedokážeme zachránit ani jednoho, ale dali jsme jim vše, co jsme měli. Dokonce i uvařený těstoviny, který jsmě měli k obědu.

Hned po tom jsme museli odjet, protože by to tam s nima Kraken bohužel nedal. Popojeli jsme o několik zatáček níž a za pár vteřin jsme viděli, jak za náma pejsci běžej z kopce. Museli jsme jet teda ještě dál.

Jeli jsme až dál pod samotnou horu Olymp a celou dobu jsme jen mlčeli a zpětně si v hlavách přehrávali, co jsme to bohužel viděli.

Den 116 | 12. 5. 2024

Divokejch psů je tu opravdu hodně. Ráno se k Martě na ranní jógu přidala i jedna bílá fenka. Byla tak hravá, že rozdováděla rozespalýho Krakena. Tak tam běhali, dokud ji to nepřestalo bavit.

Přejeli jsme kousek dál do města a vypravili jsme se do kavárny Mikel. Mají po Řecku hodně poboček, tak jsme je chtěli konečně vyzkoušet. Po cestě na Krakena naběhli dva pouliční psi, ale obešlo se to bez kousanců.

Kavárna byla krásná, hezky barevná, ale co jsme si objednali, to neměli. Skončili jsme u ledovýho kafe s croissantem. To pečivo jsme dostali zabalený v obalu jak na benzínce.

Na spaní jsme přeparkovali ještě kousek dál za město, abychom byli bez psů a Kraken měl trochu prostoru. Na jedný straně máme výhled na moře a na druhý koukáme na zasněžený vrcholky hory Olymp. Na třetí a čtvrtý straně máme vojenskou základnu, takže bezpečná noc zaručena.

Den 117 | 13. 5. 2024

Dojeli jsme pod Olymp do městečka Litochoro. Nejprve jsme zaparkovali u stadionu, ale po chvíli jsme se rozhodli, že to raději přeparkujeme blíž k horám. Toho rozhodnutí jsme trochu litovali, protože jsme projížděli uličky úzký akorát tak na naše auto.

Jdeme se podívat na Zeusovy lázně. Cesta k nim vede skrz kaňon, který tu řeka vymlela před miliony a miliony let. Celou dobu jsou nádherný výhledy na zasněžený vrcholky hor. Člověk ani nepochybuje o tom, že tam někde nahoře sídlí všech 12 bohů.

Betonová cesta, po který se k lázním jde je trochu neobyčejná. Je to ve skutečnosti kanál, ve kterém teče voda z hor a zásobuje město Litochoro. Tohle betonový potrubí vede až k samotným lázním, kam po půl hodině cesty přicházíme.

Máme štěstí, protože je hodně vody a jsou tu krásný vodopády. Lázně teda trochu vřou, ale člověk si dokáže představit, jak se sem chodí samotný vládce bohů v létě zchladit.

Cestou k autu nám udělal radost strom plnej zralejch třešní. Následovala ještě horší cesta zpět do města, ale z kopce se bloudí líp, než do kopce. Ve městě jsme si dali skvělej gyros a souvlaki. Ať si tu člověk objedná jen kafe nebo jídlo, vždycky dostane vodu s ledem grátis. To by měl bejt standart úplně všude.

Na noc jsme si zajeli ke stadionu a večer jsme si už jen povídali. Konverzaci nám narušila nějaká stonožka. Až po jejím zlikvidování jsme se dozvěděli, že je jedovatá, tak snad tu nemá i kamarádky.

Den 118 | 14. 5. 2024

Bohové na Olympu nás k ránu obdarovali stromem s moruškama. Dokonale se hodily na teplej přeliv přes banánový lívance.

Loučíme se s bohy a vyrážíme dál na západ k Meteoře. Někde napůl cesty jsme si našli místo na kopci s nádherným výhledem na město. Byl tam trochu bordel, takže jsme si vzali rukavice a naplnili celou igelitku odpadkama. Pak už místu nebylo co vytknout.

K večeru nás ještě přivítalo stádo koz směřující do pastvin pod horama.

Buďte s námi na cestách!