NC – ZASE CESTUJEME A PSÍ RVAČKY – Wildside

týden padesátý první

ZASE CESTUJEME A PSÍ RVAČKY

Den 351 | 2. 1. 2025

A konečně zase vyjíždíme za dobrodružstvím. Pohybovali jsme se teď na jednom místě asi 3 týdny, což je rekord všech našich rekordů. Sice jsme spali každou noc trochu jinde, ale v podstatě jsme jen střídali místa, třeba kvůli většímu chladu jsme jeli blíž k moři nebo kvůli hlasité hudbě do klidu, ale byli jsme tak nějak na jednom sídlišti. 🙂

Při cestování jako první objevíme parkoviště vedle chráněné oblasti, kterou si v noci užíváme celou pro sebe. Jsou tu krásné procházky a zajímavá zvířata. Bohužel taky párkrát proběhne nějakej pejsek na volno, co uteče svýmu páníčkovi. Opakující se pískání nebo hlasité volání kolem naší dodávky jsou jedny z nejhorších zvuků, které znám.

Jednou třeba vidím běžet paní sprintem, v náruči drží psa a spěchá do auta, nasedne do něj a autem začne honit svého druhého psa.

Vypadá to, že jedna noc nám tu bude stačit. Jako já vím moc dobře, co to je mít náročnýho nebo reaktivního pejska, co má svoji hlavu. Ale tak existuje třeba vodítko. Kdyby to tak chtěli vědět všichni lidi a pouštěli svý pejsky jen tam, kde si to můžou dovolit, hned by bylo na světě víc klidu.

Den 352 | 3. 1. 2025

Tentokrát jedeme vyzkoušet rekreační areál, ze kterého se chodí do hor na nádherné treky. Už pár dní se snažíme najít místo, kde bychom mohli zkusit prodávat kafe. Po příjezdu ale zjistíme, že tady to taky nebude. Parkoviště je celé z pořádného kopce, tady bychom ani nepostavili konvici na sporák.

Pak najdeme místo v rovině, ale je bokem od hlavního parkoviště a lidí, takže kafe se prodávat nebude, ale aspoň budeme mít klid. Stojí tu už jedno auto, ze kterého chvíli poznáváme Thomase z Německa a jeho německou ovčandu Taru. Thomas říká, že si Tara nesedne s každým pejskem, tak trochu otálíme, ale nakonec to jdeme vyzkoušet.

Tara si Krakena párkrát pěkně srovná. Ale zhruba za pět minut už je po všem a je vidět, že kámoši budou. Důvěra se prohlubuje a druhej den se už sebe nemůžou dočkat a blbnou jak pominutí. Kraken nás pak v noci několikrát vzbudí, dvakrát škrábe a skáče tak, že se s ním jdu raději projít. Jediný, co ale chce, je jít jim asi vysklít okno u auta a spát u svý fenky. Tak ale máme novou kamarádku.

To se ale nedá říct o ostatních psech, které tu bohužel běhají na volno, vrčí na Krakena a neposlouchají na odvolání. Takže nezáleží na tom, že je Kraken v pohodě na vodítku, stejně se mu hned první večer jeden pes zakousne do zadku. Michal má ale schopnosti Ninji a stihne Krakenovi zadek nazvednout a není to do krve.

Když ale druhej den přiběhne ke Krakenovi pět psů naráz, už musí Michal opravdu bojovat. Místo omluvy mu do debilů vynadá Britka, který trvá dalších několik minut, než ti psi s ní odejdou. Je to k nevíře, ale má opravdu 5 psů na volno na veřejným parkovišti, kteří jí neposlouchají ani hovno a přitom útočí na našeho.

Ještě nám stihne vynadat, že je to náš problém, protože my tu nebydlíme, kdežto ona tu vlastní dům. Gratulujeme. Vlastnění domu tě očividně udělá člověkem vyšší třídy. Škoda, že to takhle nefunguje i s empatií, inteligencí nebo třeba selským rozumem.

V naším světě to ale funguje jinak. My chceme jen klid, a tak se sbalíme a jedeme zas o pár lesů dál, tady nám to stačilo a další psí rvačky ani lidský nadávky už nechceme. Domluvíme se ale s Thomasem, že najdeme nějaké místo a sejdeme se tam. Pejsci se ještě potřebují pořádně poznat.

Den 353-355 | 4. – 6. 1. 2025

Najdeme krásné místečko v horách v jedné malé vesničce na posledním parkovišti, což se ukáže jako jackpot. Chodíme furt s pejsky, kde můžeme, necháme je vyblbnout dosyta, oni se zas od sebe nemůžou odlepit. A to doslova, mají stejnou kousací hru, takže jsou oslintaný ze všech stran a jeden je na druhým furt přisátej.

Kraken voní jako úplně jinej pes, protože je všude opusinkovanej. Trochu těžší jsou noci, protože to by nebyl náš Kraken, aby chtěl pochopit, že Tara spí prostě ve vedlejším autě. Několikrát v noci se vzbudí a škrábe a škrábe, aby šel zjistit, jestli tam ta jeho láska ještě je. Ani čtvrtou noc se to pořád nemění. My jsme nevyspalí, Kraken musí být ještě mnohem víc, protože toho za den tolik naběhá, ale stejně mu spát nejde. To je náš milovník.

Trochu se děsíme toho, co bude, až se rozloučíme. Ale je nám s nimi tak dobře, že si slíbíme, že se ještě určitě potkáme, tak snad to nebude pro Krakenka tak těžké. Já mám hodně práce, takže občas kluci s pejskama vyrazí sami na procházku a já mám rázem sama v dodávce tolik prostoru, co už dlouho neznám. Ale stejně jsem ráda, když se mi ti kluci vrátí.

Jeden den vyrazí i s pejskama do hospody na pivko, to je paráda, jako doma. Užijou si výlet, pejsci zábavu, jen Michal se vrátí s 10 eury zpátky, že mu to Thomas zaplatil.

Je tu i basketbalový a fotbalový hřiště. Nám sice nejvíc chybí ping-pong, ale basket taky bereme. Jdeme si zkusit společně zahrát. Thomas ale pak vytáhne zázračnej míček, kterej jsme ještě nikdy neviděli, a tak to musíme vyzkoušet.

Je to míček Indiaca a hraje se podobně jako plážový volejbal přes síť. Vypadá podobně jako míček na badminton, jen větší a místo pálek používáte jen ruce - právě jako při volejbale. Síť nemáme, ale pinkáme si mezi sebou a je to totálně boží. Pro nás s Michalem je to po čase kolektivní hra - ve třech to tak už jde počítat, ne?

A navíc je super zábavná. Po pár pokusech se jakžtakž strefujeme a totálně si to užíváme. Thomas říká, že jsme na první pokus dost hustí, že když to hrál s Němcema, tak si na poprvé takhle nezahráli. Bereme to jako ultra lichotku a do hry se zamilujeme ještě víc. Jen ten míček teď někde sehnat blíž než v Německu.

Den 356-357 | 7. – 8. 1. 2025

Po doplnění zásob se rozhodneme vrátit na stejné místo, protože podle našich posledních zkušeností není tak moc míst, kde celý dny nelítají na volno pejsci, kteří neposlouchají a které s Krakenem moc potkat nechceme. Já teda určitě ne. Ještě teď mě bolí svaly z těch posledních setkáních.

A tak si užijeme dva klidné dny na konci vesničky s docela dobrým počasím. Já mám klid na práci, Míša mele kávu do zblbnutí a renovuje nám autíčko. Když se jdeme jeden den projít a že si sedneme na pivo, vezme Michal zase těch 10 eur, které minule s Thomasem nepoužil.

Po cestě nás ale ze své zahrádky uvidí Poláci, se kterými jsme se dali pár dní dozadu do řeči, když venčili pejsky. Zvou nás dál a vypadá to, že to opravdu myslí vážně. A tak jdeme, na návštěvě mají další Poláky a než se stihneme otočit, už máme v ruce chlazené pivo. Já ho nepiju, ale to jim samozřejmě říct nedokážu. Radši se zeptám Michala, jestli zvládne dvě. Španělská piva mají naštěstí jen 0,33, takže to prý dá.

Užívají si tu odpoledne, sedí na okraji bazénu a povídají si s přáteli. To je paráda, snad se nám to taky takhle někdy podaří. A docela jim i rozumíme. Dřív jsem nerozuměla vůbec, ale co se člověk dá párkrát do řeči tu s Poláky, tu se Slováky, tu se Srby nebo Černohorci, zjistí nějaké podobnosti v těch slovanských jazycích a trochu je načuchne.

Když si pak povídají v polštině o tom, jak hledají byty, Michal dopíjí druhé pivo a neudrží se, aby nevyprskl smíchy. Zní to asi takhle: “A ona šuká v Benidormu? No, jasný, šuká. A on taky šuká, ale nešuká v Benidormu, šuká v Calpě. A proč šuká v Calpě?”

Snažím se do něj žďuchnout dřív, než se to stane, protože jakmile to uslyším, tuším, že to pro něj bude těžký. Ale je to tak dlouhý povídání o hledání (šukání), že mám i já co dělat. Ale tak co, prostě vyprskne smíchy, oni to buď nechápou, nebo chápou, ale asi nejsme první Češi, které to pobaví, protože to nijak neřeší.

Buďte s námi na cestách!