PRVNÍ ZIMA NA JIHU V DODÁVCE - ČÁST PRVNÍ

Jak to začalo? vyjíždíme poznávat španělsko

Před pár lety jsme se zamilovali do cestování. Když k nám do smečky přibyl čtyřnohý kamarád Kraken, vyměnili jsme letadlo za dodávku. Začínali jsme na rozkládacích sedačkách Mercedesu T4 a stačilo nám to bohatě.

Dobrodružství ve vzduchu, vzduch ve vlasech a svoboda parkovat a spát, kde chceš (teda skoro), je zkrátka sen.

Když pak ceny energií vylítly do astronomických výšin a v našem domečku to znamenalo platit 18 000 za jeden zimní měsíc, padlo pro nás jasné rozhodnutí. Vyjet na zimu do teplých krajin a bydlet v obytné dodávce. Ušetříme a ještě si užijeme spoustu dobrodružství.

Během let jsme vyměňovali spací auta, až aktuálně máme Fiat Ducato se samodomo vestavbou. Na léto dobrý, na zimu to chtělo ledacos předělat. Michal si napsal dlouhatánskej seznam všech změn na čtyři A4!

Po 4 měsících střídavé práce na dodávce a domě je skoro hotovo! Není vše dokonalé, ale zima je už taková, že musíme vyjet. Je 15. ledna 2023 a my vyrážíme. Na naši první zimní cestu do Španělska a Portugalska.

Dny 1-2 | 15.-16. 1. 2023 

První den přejíždíme celé Německo přes dálnici, kde není omezená rychlost, auta jezdí jako šílenci. Na každé benzince stojí záchodky 1 euro, i když tankuješ. Vzhledem k tomu, že v autě nemáme záchod, tak to řešíme docela často. A éčko několikrát denně za to platit neplánujeme. A asi nejen my, protože za benzinkama je tak nasráno, že občas ani nevíme, kam se jít se psem projít.

Po křovíčkách přejedeme celé Německo, ujedeme asi 800 km a první noc spíme na začátku Francie na parkovišti u kostela na kraji obce. Noc byla řádně chladná. Ráno vidíme, jak děti jedou do školy na kole. A přitom i ráno je 6 stupňů.

Druhý den si užíváme Francii, kde ujedeme dalších skoro 800 km. Kupujeme naše první pravý francouzský bagety, který jsou šíleně dobrý a užíváme si krásnou francouzštinu. I když rozumím asi 4 a půl slova, ten jazyk zní zkrátka krásně. Druhou noc spíme také ve Francii u obchoďáků a tentokrát řádně prší.

Den 3 | 17. 1. 2023 

Dneska si užijeme hustou chumelenici, kterou jsem viděla jen ve filmech a myslela, že je jen v Kanadě a dalších zimních zemí. Projíždíme hory ve středojihu Francie, chumelenice je tak hustá, že není skoro vidět, není vyježděný ani pruh. A to jedeme po dálnici!

Po chvíli v protisměru potkáváme sněžný pluh a za chvíli ho pokáváme i v našem směru. Dál jedeme jeho rychlostí za ním, bo se jinak jet ani nedá. Není vidět, je noc a vypadá to, že jsme tu jen my, sníh a pluhy.

Další den jdeme na nákup a při odjezdu z parkoviště, se nám přihodí celkem bizarní autonehoda. Michal se v klidu a pomalu rozjíždí dodávkou z parkovacího místa, nikde nikdo a v tom rána jako blázen.

Ihned zastavuje a vybíhá z auta. Trochu panika, co se stalo. Všichni i ve vedlejším autě jsou ale v pořádku. Zjišťujeme naše škody, rozbité zadní světlo, ale světlo svítí, takže jenom plasty. Slečna má o poznání větší potíže. Vylomené dveře od řidiče, které nejdou zavřít. Michal se to snaží narovnat, ale skřípe to tak děsivě, že to radši nechá, aby to nezničil víc. Paní se nám omlouvá, říkáme, že my jsme v pohodě. Co ale bude dělat ona? Nějak si prý už poradí.

A co se vlastně stalo? Slečna se nepodívala, když vystupovala z auta. Otevřela dveře přesně ve vteřinu, kdy my vyjížděli. Rozrazila je o naše zadní světlo, ale dveře se chytly a při našem rozjezdu jsme popovezli i její auto. Michal zastavil hned, ale škodě už se zabránit nedalo. Snad to slečna zmákla zařídit.

Pak už míříme do teplejšího Španělska, třetí den jedeme nonstop, až večer konečně poprvé přijíždíme k moři. Když už tu jsme, Michal chce zaparkovat na místě blízko moře, kam ale můžou jen auta do výšky 2,2 m, prej to zkusíme.

Aha, tak asi ne, projedeme, ale urveme si stříšku. Což teda zjistíme asi o měsíc později, kdy nám při vytrvalém dešti zatéká do auta.

Nakonec zaparkujeme o kousek dál u popelnic. Ale na pláž vidíme i tak. Za popelnicemi se mrouskaj (nebo perou) kočky, Kraken má pozdvižení. Ale aspoň už nic dalšího neutrhneme. Večer prozkoumáme místní vesničku, vypadá to, že tu mají lidi domečky na léto. Jen málokterý vypadá obyvatelný. Ale je to nádhera.

Den 4 | 18. 1. 2023 

Všude potkáváme vyschlé řeky. Jedeme třeba po mostě, který byl postaven přes obrovskou řeku, která už je vyschlá tak dlouho, že si na ni dole udělali fotbalový hřiště s brankami. Vypadá to jak v poušti. Poradili si s tím. Ale i tak to působí dost šíleně. Co to té přírodě jen děláme?

Je pořád dost chladno, tak míříme jižněji. Až objevíme stromy s pomeranči a mandarinkami. Poprvé je trháme ze stromu. Jsou výborné. Lepší mandarinky jsme nikdy nejedli. Sníme jich asi 10 naráz, to by mohlo pro dnešek stačit.

Na noc parkujeme u hřbitova, kde na nás vykoukává milá paní, co se představuje jako Susan a i když nemluví anglicky, hned mi nabízí, ať si skočím na záchod. Říká, že "verde puerta", a tak se učím první slova španělsky - "zelené dveře". 🙂

Dveře jdou dost ztuha, to je ale náhoda, že zrovna na hřbitově. Haha, dost bylo černého humoru. Po cestě k autu radši děkuji všem lidem, co tu na mě koukají z náhrobních kamenů, že mě tu nechali vyčůrat.

Odpoledne se ještě vyklidíme za vesničku do polí, protože má někdo z místní vesničky pohřeb, tak abychom jim nepřekáželi. Vidíme celý průvod lidí, co se s nebožtíkem projdou celou vesnicí.

Dny 5-8 | 19.-22. 1. 2023 

Přes den jdeme na vyhlídku, kde hrozně fouká, ale je poprvé fakt teplíčko. To jsme ještě nevěděli, jakej umí být vítr ve Španělsku. V noci spíme v Xabii. Vymrzlí a nemytí. 5 dní jsme se nezahřáli, mně každý den bělají prsty. Rozdíl je akorát v tom, kam až zbělají a jak rychle je dokážu jakžtakž zahřát.

Fakt jsme nevyjeli do dobrého počasí. A letošní zima je o fous chladnější v celé Evropě. Protože nemáme v autě ani sprchu a ani záchod, natož něco blížícího se teplé sprše a i v noci spíme s kulichama, bookujeme si ubytování na víkend.


Víkend v citrusových sadech
Seznamujeme se s majiteli španělské finky v citrusových sadech - paní z Hondurasu a pán z Norska, kteří se potkali v Norsku a sem se přestěhovali a vybudovali tu ráj na zemi.

Kromě nás tu je ubytovaná ještě Ana, také z Norska, která tu je na pár měsíců. Má pejska Alexe, a i když Kraken pejsky kluky po jeho napadení nemá rád, rozhodujeme se, že půjdeme společně vylézt na místní horu. Hora je nádherná, uvnitř se prochází tunely, kde se snažím nebrečet a vydýchat strach z úzkých prostorů. Jsou tu i jeskyně se zajímavými kameny a panenka Virgen. A ty výhledy.

Večer sedíme u kafe a povídáme si ještě s Mariem, který finku hlídá na víkend. Já mlčím a snažím se poslouchat a chytat angličtinu - krušné začátky bavit se s lidmi, co žili několik let v Americe nebo používají angličtinu denně.

Ale bavím se aspoň s pejskem Rufusem, který byl týraný a našel si cestu sem, kde si ho nechali. Po chvíli ho přemluvím, aby šel za námi dovnitř, vyleze si ke mně na klín a mazlíme se. Mario říká, že jsem první člověk, kdo ho dostal dovnitř a od koho se nechá mazlit. Že prý i jeho několikrát kousl. Zamiluji se ihned a on asi taky.

Večer teče studená voda, špačkujeme, že jsme rovnou mohli zůstat v dodávce. I tak to tu ale milujeme.

Druhý den si v umyvadle vypereme prádlo a sušíme ho venku na židlích na sluníčku. Ve venkovní kuchyni si ještě uvaříme špagety k obědu. Pak už se loučíme, tady nás určitě ještě uvidí. Pak omrkneme město Cartagena a mineme mnoho karavanů na pláži, zalezeme si někam na soukromější místo na klidnou noc.

Dny 9-11 | 23.-25. 1. 2023 

Jsme u pláže s jeskyněmi kousek od Cartageny. Ráno se jdeme projít, přes kameny doskáčeme na pláž, a pak zase zpátky. Vydáme se k hoře a objevíme další jeskyni, kde je útulno a hrozně teploučko. Jeskyně má i druhou místnost, která je připravená na oheň. Ve Španělsku jsou známí "cave people", tedy jeskynní lidé, kteří v jeskyních žijí dodnes. Tady možná kdysi taky někdo žil.

Když vaříme kafe, najednou z venku slyšíme: "Dobrý den". Není to ale Čech, je to Němec, který si vzal Češku a bydlí spolu ve Španělsku. Vypráví, že už necestuje, že už všechno viděl a tak si užívá života tady. Popisuje, jak procestoval svět a jak se plavil u Afriky na lodi. A taky říká, že taková zima, jaká tu je teď, tu ještě nezažil. Tak děkujeme. Takže už nám bude jen tepleji?

Večer ve snaze být v zákrytu před větrem a zimou přicházíme o dobré místo a ve tmě nemůžeme nic najít. Hledáme něco přes aplikaci Park4night, ale to je občas past. Cesta nás vede přes mýtnou bránu, kterou nehodláme platit, sereme na to, otáčíme to do protisměru, google maps věčně zatracujeme a nakonec jsme rádi za parkoviště uprostřed města, kde se možná schovám za ten jeden strom při čůrání.

Kromě čůrání je naše další téma zima/teplo. Uvnitř auta jsou 4 stupně, když se chystáme jít spát. Když zapneme bufík, skočí to třeba na 14 stupňů a pocitově je zas vedro. Tak furt větráme a střídavě zalízáme do spacáku. Tohle ještě budeme muset nějak potunit.

Přes den kempíme kousek u pláže, já mám hodně práce. Leden je plný deadlinů žádostí i vyúčtování loňských grantů. Michal se jde projít po pláži. Přímo na pláži parkuje spousta karavanů. My samozřejmě jedeme na kopec nad pláž, abychom byli sami.

Večer se snažíme najít místo na spaní, najdeme parkoviště, kde je namačkáno asi 50 karavanů a dodávek. Proč? Vracíme se, hledáme trochu soukromí. Přemýšlíme, proč si někdo pořizuje pojízdný domeček, aby nakonec stál na parkovišti s tolika sousedy.

Nacházíme menší parkoviště u moře obestoupené palmami, kde vede cesta pro cyklisty i procházka pro pěší. Ale jsme tu téměř sami. Jdeme se projít, začíná pršet, po zbytek večera prší. Pracujeme.

Buďte s námi na cestách!