Den patnáctý | 13. 8. 2022
V sobotu odpoledne přejíždíme hranice z Finska do Švédska. Hranice vedou prostředkem obří řeky Tome, která státy rozděluje kompletně od severu k jihu.
První den ve Švédsku trávíme u řeky ve městečku Lulea, kde je písečná pláž. Osloví nás místní pán, když v lese sbírá maliny pro dceru, která se přestěhovala do Prahy. Syn se zase přestěhoval do Španělska. Pro nás zajímavé vidět, že někdo z tak krásného prostředí plného přírody má potřebu se stěhovat. Ale samozřejmě víme, že my tu jsme v létě, ale od místních tušíme, jak tu jsou zimy těžké.
Ve Finsku i Švédsku téměř nepotkáte auto bez přídavných dálkových světel, takže to často vypadá, že jede pluh. Světla mají kvůli losům, kterých je hlavně v Laponsku opravdu hodně a které jsou nejčastější příčinou autonehod.
V zimě mají navíc dlouhé noci, kdy v některých oblastech je třeba jen 2 hodiny světlo denně. Čím jste severněji za severním polárním kruhem, tím je světla přes den méně. Místní z Laponska ve Švédsku i Finsku nám vyprávěli, že je to hodně depresivní období a ne každý takhle dokáže dlouhodobě žít.
Jedna paní má třeba na zimu lampu se světlem, které napodobuje sluneční záření, kterou na sebe může denně nechat 2 hodiny svítit a slunce ji tak zlepšuje náladu. V létě je to se světlem naopak, jednu noc jsme nešli spát, abychom si počkali, jak vypadá nejčernější noc a tma, na kterou jsme v ČR zvyklí, se vůbec nedostavila. Nejtemnější obloha byla takové to smrákání, než přijde tma.
V zimě tu je kromě toho samozřejmě obrovská zima a hrozně sněhu. První sníh napadne v Laponsku obvykle v listopadu a vydrží až do dubna. A není neobvyklé, že ho je metr i více. Kolem silnic jsou vidět zapíchnuté kůly, které jsou tak ve 2 metrech nabarvené červeně. Předpodkládáme, že to je proto, aby v zimě byly vidět okraje silnic. Hustý.
Pán, se kterým se zapovídáme, nám také vypráví, jak tahle obrovská řeka, u které je písečná pláž a která nám přijde spíš jako velké jezero, v zimě celá zamrzne a jezdí se po ní autama? Tak takovou zimu si ani představit nedokážu.
Kromě toho říká, že za pár desítek let je možné, že obří řeka úplně zmizí, každý rok se břeh řeky totiž o pár centimetrů posune. Vlivem tektonických desek se řeka neustále zmenšuje. Dříve tohle městečko bylo mnohem menší, místo lesa byl přístav a kotvily tu obrovské lodě.
Pán také vypráví historky ze života obyčejného Švéda - třeba že tu chytil lososa, který vážil 11 kg. Pánovi je tak kolem 70 let a mluví perfektně anglicky, chvílemi mám až problém mu rozumět. Což není tak divný, protože porozumění angličtiny fakt není moje silná stránka. Horší je, když občas pochopíte příběh trochu jinak a stačí, že vám unikne pár slovíček.
Třeba když vypráví historku o dalších místních zvířatech. O losech. Viděli jsme tu už pár sobů, takoví krásní, roztomilí, o něco větší než naši jeleni. Ale los, to je trochu jiná váhová kategorie. Losy jsme tu ve volné přírodě nepotkali, ale místní je tu chovají, jako u nás chováme kravičky třeba. Je to majestátní zvíře, samička váží mezi 200-490 kg a samci dokonce 380 až 700 kg. Z toho už jde trochu hrůza - potkat takového divokého losa.
A tak nám pán vesele s kšiltovkou v jedné ruce, s kyblíčkem malin v ruce druhé vypráví příběh o tom, jak v těchto lesích žil los, který zaútočil na dva lidi, protože byl hrozně hladovej. A dopadlo to tak, že ho museli zabít. Pán nám dopovídá pohádku, popřeje dobrou noc a odchází.
Já jsem úplně konsternovaná, začínám balit, že odjíždíme. Michal dál v pohodě sedí a je nadšenej ze všech příběhů, co se dozvěděl. Říkám mu, že tady se už nejdu ani vyčůrat a že okamžitě odjíždíme. Nechápe mou paniku. Já nechápu jeho klid.
”Ty ses jako zbláznil? Ty chceš čekat, až nás napadne další los? A budou ho pak muset taky zabít?” - Michalovi konečně dochází můj strach, začne se smát, a potom co se dostatečně vysměje, mi dovypráví část příběhu, kterou jsem mou neznalostí angličtiny, nepochopila.
Historka s losem se totiž stala v zimě. A losi tu v zimě mají kvůli závějím sněhu jen pramálo potravy. V podstatě se živí jen okusováním lišejníků ze stromu. A tenhle los byl už hrozně vyhladovělej, proto na ty lidi zaútočil. Jinak jim to vůbec vlastní není. A v jiném období, než je ta tuhá zima, se bát nemusíme.
Oukej, s tím snad dokážu dneska usnout.
Za tmy ještě vyrážíme vyzkoušet náš první pokus o dumpster diving. Neúspěšně. Znáte? Zkoušeli jste? Určitě se k němu ještě dostaneme i tady na blogu.
Den šestnáctý | 14. 8. 2022
Ráno se rozhodneme umýt v řece Lulea, která nás překvapí. Jasně, jsme na severu, neočekáváme tu 25 stupňů ve vodě, už se tady taky koupeme dva týdny. Ale tady je ta voda teda kurevsky studená. A protože je řeka u lesa, chodí tu hodně pejskařů, takže jsme furt ve střehu. Rychle se opláchneme (jakoby snad byla jiná možnost při takové teplotě vody), balíme a odjíždíme na snídani jinam.
Celkově si všímáme, že Švédové jsou dost aktivní a jsou hodně venku a v přírodě. Běhají tu lidi všech věkových kategorií, plno je u tenisových kurtů i hodně lidí chodí do přírody. Přemýšlíme, jestli je to třeba tím, že mají tak chladné a dlouhé zimy, a tak si hezké počasí užívají na maximum a třeba méně pracují. A více pracují v zimě?
Hned jak vyjedeme, Krakenek začne kňučet, což se stává bohužel často, ale většinou nevíme, čím to je. A tak zase stavíme. Kakat, čůrat ani pít nechce, asi chce jen pozornost po ránu. Tak se rozhodneme zakempit a snídáme na parkovišti v lese u tenisových kurtů, kam se taky sjíždí dost Švédů sportovat.
Na oběd a krátkou procházku stavíme v krásným přístavu, kde jsou aktivní rybáři, střídá se tu jedna loďka za druhou. A taky si po obídku pospíme, hodně špatně jsme teď asi 2 dny spali a jsme unavení. Že by to bylo úplňkem, že by žití venku tak blízko přírodě, na nás měl takový vliv?
Dnes hledám výlet já a zanedlouho stavíme u malého vodopádu. Tak ano, hezký, krásná příroda, která je krásná všude. Ale vodopád byl spíš, jak když si řeka trochu uplivne a nikde nic. Asi příště bude zas hledat Míša. Kromě uplivnuté říčky tu byly opuštěné a na první pohled staré domy se zabarikádovanými okny, ale když jsme nakoukli dovnitř, byly nádherné a vypadaly jak čerstvě po rekonstrukci. Další věc, které nerozumíme a vysvětlení bohužel nezjistíme.
Vyjíždíme hledat místo na spaní, po cestě náhle protijedoucí auto na rovné silnici naplno přejíždí svůj pruh a řítí se rovnou na nás. Michal ihned reaguje, hlasitě troubí a chystá se auto směrovat do příkopu. Troubení zabere a v poslední vteřině řidička strhává auto zpátky do svého pruhu. Je to tak rychlé a těsné, že nechápeme, že se nakonec nic nestalo a jedeme dál. Chvíli jsme ticho. Nevíme, jestli nadávat, nebo děkovat, jak to dopadlo. Na silnicích vidíte nebo zažijete hodně nepříjemných situací, ale tahle bude ta, která nám opravdu uvízne v paměti. Znova si uvědomujeme, jak opatrní musíme být a že neustálá bdělost obou je důležitá.
Místo na spaní nacházíme v městečku Norsjo - krásné, jezero, venkovní posezení, houpačka, suchý záchod, asfalt, Kraken se může vyběhat, na longboardu můžeme jezdit, ALE je tu triliarda komárů. A to taková triliarda, že po chvíli odjíždíme do města, kde parkujeme před školkou a večeříme tam.
Na procházce v městečku potkáváme tři mladé slečny na kolech, které nás samy od sebe mile zdraví a nás to potěší. Městem se také dokola projíždí několik aut očividně s pár tuningovými úpravami i vánoční výzdobou na palubce v podobě světýlek. Auta jsou bez SPZ a mají na sobě výstražný trojúhelník. Zjišťujeme, že ve Švédsku mohou řídit auta od 16 let s omezenou rychlostí a uvedením zodpovědné osoby, což bývá většinou rodič.
Za tmy znovu zkoušíme dumpster diving a jsme znovu neúspěšní. Na noc se vracíme přespat k jezeru, ať ráno nikoho neblokujeme na parkovišti u školky. Komáři snad taky někdy spí!
Den sedmnáctý | 15. 8. 2022
Komáři se neodstěhovali, ale za suchý záchod po ránu to stálo! A snad si i na ty komáry už začínáme zvykat. Čím víc štípanců máme, tím míň o nich víme. A pak nám začne pršet - asi za odměnu a komáři jsou rázem pryč.
Umyjeme nádobí, vypereme pár oblečení pod tekoucí vodou, která je tu natažená z jezera. Udělám pár koleček na longboardu v kalužích a jedeme se podívat znovu na vodopády, tentokrát budou o něco větší než včera, hledal je totiž Michal.
Zase se nám připomenou rozdrkotané silnice. Užší než ve Finsku, hrbolaté a dost často bez asfaltu - jen štěrk. A náš Tesáček to statečně zvládá.
Navštívíme přírodní rezervaci (naturreservat) Marsel forsens, kde je ta nejkrásnější řeka s peřejemi a vodopády, přes které vedou visuté mosty - trošku si při jejich přechodu popláču kvůli strachu z výšky, ale i tak to totálně stojí za to. Panenská příroda, všude posezení s přírodním grilem. Kraken je hrozná šikulka a je opatrnej, občas mají mosty velké mezery a jemu sem tam uklouzne packa. Malý pejsky přes mosty většinou nosí, některej by tam snad propadl celej, jak jsou ty díry veliké. Michal se pak odhodlá a v panenské přírodě se skočí umýt do studené vody. Já nejdu, tak má aspoň Michal super fotky.
Spinkat budeme v přístavu ve městečku Vildhelmina, kde je poloostrov, na jehož konci je krásné posezení. Vypadá to tu jak ve snu. Vytahuji notebook a jdu si užívat výhledy i trochu psát. Po chvíli už myslím jen na to, že takhle chci žít na furt, nebo aspoň dlouhodobě. A nechci si na takové cesty brát dovolenou. Chci na cestách žít, pracovat a být. Tady se rozhodnu, že pro to udělám vše. A že když Michal to tak nebude chtít mít, i tak to udělám a budu takhle cestovat klidně sama a Michal se občas přidá, když bude moct a chtít.
Za chvíli se ke mně připojuje Michal a říká mi, že přemýšlel, jak by bylo fajn takhle z dodávky pracovat a objevovat úžasná místa. Ukazuji mu můj word, kde jsem zatím začala psát své touhy a taky rozpočet, kolik peněz potřebujeme, abychom takhle mohli žít (no jo, přece jen mám tu ekonomku, i když vlastně nevím proč).
A tak to je, tady v přístavu ve Vildhelmině, opět na poloostrovu zažíváme další naši velkou chvíli. Na prvním jsem cítila aspoň na chvíli pocit absolutního štěstí. Na druhém jsme se s Michalem zasnoubili. A tady, na třetím, jsme se rozhodli pro svobodný život na cestách. A že to zkrátka nějak vymyslíme, aby to šlo. Už se těším na první kroky.
Den osmnáctý | 16. 8. 2022
Ráno se probouzíme v přístavu u poloostrova. Do zápisků jsem si napsala:
“Tady jsme si oba s Michalem (každý zvlášť) uvědomili, že se do dodávky fakt přestěhujeme. Uděláme YouTube kanál a budeme točit naše dobrodružství - třeba 8 paws. :)”
YouTube kanál nemáme, ale blog si už čtete. 🙂
Dnešní den byl podle Michala, naplánoval to, jak je jeho zvykem, krásně. Nejprve našel venkovský blešák, kterých tady ve Švédsku je relativně dost a každej si zamilujeme. Líbí se nám, že dbají na to, aby se zbytečně nevyhazovali hezké věci, které mohou ještě někomu posloužit. Blešáky se tu nazývají “Loppis” a mají svou tradici.
Na venkovském blešáku přijíždíme k paní na její pozemek, vítá nás cedule, že má otevřeno. Na pozemku má několik budov, kde se v každé ukrývají různé poklady - v jedné jsou knihy a obrazy, v jiné různé nářadí, v další věci do kuchyně a různě serepetičky. Kupujeme talíř s kamínky a malovaný obraz.
Pak jedeme omrknout ptačí rezervaci, opět tu nikdo není, na to už jsme tady zvyklí. Je tu mostek zakončený pozorovnou se sedátky. Mají tu i nějaké zajímavosti, popsané ptáčky, které tu můžete vidět a také kniha, do které můžete napsat, co budete chtít.
Seznamujeme se tu se Švédkou, která se jmenuje Nora a vypráví nám, jak jedna z věcí, která jí pomohla od nemocí, je to, že sem jezdí do přírody na kole pozorovat ptáky. Zapovídáme se a nevšimneme si, jak se řítí velký déšť. Nabízíme jí, že se u nás může schovat, nebo že ji někam hodíme. Překvapí ji asi naše pohostinnost, ale s díky odmítá a odjíždí. Za chvíli se spustí obrovský slejvák.
Nás déšť zastihne, když jsme akorát v pozorovatelně a prohlížíme si ji. Já mám tendenci se sebrat a utíkat se schovat do auta. Michal mě obejme a začneme tancovat. Tancujeme na vyhlídce za deště. Díky, Míšo, za ten krásný zážitek i vzpomínku.
Po cestě si všímáme, že tu příbývá karavanů. Ve Finsku jich přece jen moc nebylo, na severu Finska už vůbec. Stejně tak sever Švédska. Čím jsme ale ve Švédsku jižněji, tím více jich tu je. Také si všímáme, že ty se švédskou SPZkou řídí téměř jen ženy. Dočítáme se, že jsou ženy velmi dobrými řidičkami a často se tu rozvážením živí. A opravdu si všímáme, že skoro každé poštovního auto nebo i jakékoli jiné pracovní řídí žena.
Další zastávku máme ve městě Storsjo, kde jdeme na nákup do Lidlu a nechápeme. Už je to několikátý Lidl, ve kterém tu jsme, vždy je tu pro nás draho, protože jsme zvyklí na české ceny. Ale tady je najednou Lidl o úroveň levnější než ostatní švédské, skoro srovnatelné s našimi (1 litr zázvorového tonicu za 14 Kč?). Nechápu, čím to je.
Každopádně Lidl je celkově ve Švédsku super volba. Jsou tu levnější potraviny než ve všudypřítomném řetězci s názvem ICA. Ten moc nedoporučujeme.
Večer jdeme na procházku městem - je tu klid a pohoda. Také znovu dumpsterdiveříme - a máme 1. ulovenou okurku u Lidlu v zelených popelnicích! Pořádně ji vydrhneme kartáčem a hned si ji jdeme dát.
Den devatenáctý | 17. 8. 2022
Dneska si užíváme zábavu i na silnici. Už vícekrát se nám tu stalo, že se předělává silnice, svítí semafor, který povoluje možnost průjezdu vždy jen v jednom směru. Kromě semaforu tu jezdí auto tam a zpět s cedulí jako předvoj. Přijede pro vás, zařadíte se za něj a jedete. Super bezpečný průjezd.
Kromě toho vidíme naživo pokládat na silnici roztavený asfalt. Vidíme hořet silnici a na ní krokem pokládají asfalt, za tím hned jedou dva válce a rovnají to. Řidič válce je na telefonu, tak prý asi normálka. Ale my jsme u vytržení, jakou atrakci jsme zažili.
Stavíme v městečku Vallarvägen u největšího medvěda ze dřeva na světě, na jehož výrobu prý bylo použito 500 000 hřebíků a stavěl se v letech 2003-2005. Dnes už byl podepřený, tak uvidíme, snad nějakou dobu ještě vydrží.
Další zastávka byla taky u medvěda. Zastavíme na oběd u krásné řeky z kamenů, kde po chvíli zjišťujeme, že je útočiště medvěda - podle fotky na stole. Srandujeme, že tu jsou stolečky, aby tu lidi stavěli a medvěd měl co jíst. Sice děláme vtipy, ale jíme stále rychleji a rychle se i sbalíme a jedeme dál.
Stavujeme se také u další řeky s krásnými výhledy. Objevujeme tu timberdriving, o kterém jsme doteď ani neslyšeli. Jedná se o systém, jakým si hlavně dříve pomáhali v dopravě pokácených stromů. V řece vytvořili spády a nasměrovaly je tak, aby jim pomohla v přepravě dřeva, kam bylo potřeba. Příroda je mocnější než člověk a je zajímavé, když s ní člověk umí takto pracovat.
Noc jsme chtěli strávit v přístavu u jezera, do kterého vedly schůdky rovnou z mola, takže jsem si zase jednou dobře umyla vlasy. Nakonec nám to tu začne být malé a jedeme dál za tmy, což nikdy není dobrý nápad. Za tmy vždycky najdeš horší místo, vše vypadá jinak a ráno se taky dost divíš. Tak uvidíme.
Den dvacátý | 18. 8. 2022
Ráno se probouzíme na parkovišti mezi lidmi a domy - Michal i s Krakenem se vyčůral a mně se muselo popojet, jak tu bylo rušno. V noci prostě nenajdeš vždycky to, co hledáš.
Náš cíl je Lidl, protože jsme v něm minule nakoupili překvapivě levně na Švédsko. Tentokrát byl Lidl už ale pošvédštěný - nejen trochu dražšími cenami, ale i výrobky tu byly trochu jiné. Ve Švédsku mají pouze velké balení sýrů, šunek atd. Je nám to hrozně sympatické, bohužel do naší dodávky bez ledničky nepraktické.
Poté nacházíme místo na spaní, kde máme kolem dokola plot a za nimi koníky a kravičky. Krakenek má takovou vlastní zahrádku a my tu máme velký dřevěný stůl - na práci i zábavu. Opět sem tam prší, ale nejsme z cukru.
Přišli za námi koníci, kteří jsou trochu nesmělí a vypadá to, že nejsou zvyklí na hlazení, alespoň ne od cizích lidí přes ohrádku, asi tu taky moc lidí nestaví. Krakenek na ně štěká a ne a ne si na ně zvyknout. Proběhává do ohrady a má štěstí, že nedostává elektrický výboj.
Bohužel asi napodesáté už to štěstí nemá a výboj dostane, hrozně zaplákne, lekne se tak, že roztrhne vodítko o dřevěný stůl - asi kvalitní švédské dřevo. Vůbec neví, co se stalo a je celej postrašenej a rozhrkanej. Krakenka pak hodně mazlíme a trochu se uklidní.
Den dvacátýprvní | 19. 8. 2022
Ráno mě vzbudí vycházející oranžový slunce, vzbudím jemně Mišku, aby tu krásu taky viděl. Pak ještě spinkáme, vylezeme a pustíme Krakenka na volno, nechceme, aby po včerejší ráně byl úzkostnej. Bohužel neví, co mu ublížilo a nedává si pozor. A pak za námi zase přiběhnou koníci, aby se pomazlili. Jsou mnohem osmělenější než včera. Nechají se krmit a hladit už 3 koníci z celkových 4, poslední by asi také chtěla, ale buď opatruje ostatní koníky nebo se zkrátka bojí a nepřiblíží se k nám. Míša mi říká, ať si ke koníkovi dám i hlavu - krásně voní.
Stavíme u největšího jezera Švédska (i Evropy, pokud se do Evropy neřadí Rusko), jezero se jmenuje Vanveru. Hledáme místo na rybaření, aby si Míša zachytal. I když je Vanveru největší jezero, vůbec to neznamená super rybaření - možná spíše naopak. Prostě se tam ty ryby musí najít, protože sem jezdí hodně rybářů, k tomu jsou často zákazy rybaření, pak zas na mělčině samé rákosí. Nakonec to Míša zkouší v takové zátoce - rybaření dopadá neúspěšně, ale prádlo jsme si tam vyprali super. 🙂
Skoro celý den dnes pršelo, ale nejsme z toho protivní, zvykáme si na skandinávské počasí. A to dokonce i když se nám za silného deště za jízdy ulomí stěrač u řidiče. Cestovní pojištění, za které jsme si připlatili, to prý samozřejmě nekryje.
Nocleh nacházíme na parkovišti u muzea ve městečku Skara. Jsme rádi za trochu klidu.
Den dvacátýdruhý | 20. 8. 2022
Probouzíme se u muzea, Krakenek mě doprovodí na záchod a vyjíždíme. Původně jsme plánovali návštěvu muzea, ale protože zrovna přestalo pršet a my nemáme stěrač u řidiče, tak vyjíždíme.
Zastávku máme u Volvo továrny, která jde běžně zdarma navštívit a prohlédnout si ji. My jsme tu ale bohužel o víkendu a mají zavřeno. Nikdo nikde není, tak využijeme klidu na Volvo parkovišti a uvaříme si oběd a proběhneme se s Krakenem na volno.
Dál míříme do Goteborgu do nejstarší zachovalé čtvrti Hag a do skanzenu Kronan, které je dnes kongresovým centrem. Po cestě mineme krásný betonový visutý most.
V Kronanu je sice hezký výhled na Goteberg, ale jak už to tak bývá, jakmile je něco "nej", tak je tam taky nejvíc lidí. Nejstarší čtvrť Hag teda jen proběhneme a už prcháme pryč.
Cestou se nám podaří náhodně zastavit u krásného blešáku - Loppis, kupujeme dvě měděné konvičky na vodu (v přepočtu asi 90 Kč za jednu), obraz Švédska a dřevěný hmoždíř (za 20 Kč).
Spinkání nacházíme v přístavu, moc se nám ale nelíbí, pláž působí moc komerčně a nemůžeme sem s pejskem. Raději jedeme spát na parkoviště s kamiony naproti benzince, ale Krakenek je free a to je pro nás nejdůležitější.
Den dvacátýtřetí | 21. 8. 2022
Ráno obligátní procházka s Krakenem (na můj a jeho záchod, protože oba to máme po ránu komplikovanější a nestačí nám si stoupnout za auto jako Míšovi). Pak už jedeme směr Malmo a na oběd do Ikey.
Po cestě zkoušíme ještě Loppis, ale je moc komerční, spíš takový bazar než bleší trh. IKEA je obří, Krakenkovi otevíráme co nejvíc oken v dodávce a snad poprvé za celou cestu za polárním kruhem ho necháváme samotného v autě. Je zataženo a my si jen chceme skočit na švédské jídlo ve švédské Ikee. 🙂 Konečně máme švédský koule a jsou jakože moc dobrý, k tomu dortík se šlehačkou, také mňam.
Pak už nás čeká proslulý most do Dánska (Malmo-Kodaň) za šílených 65 eur. Přijedeme, platba kartou dotykem a frčíme. Je to mazec, jen most, moře a my. Za chvíli se most mění v tunel a jedeme pod mořem? Bože. Děláme jakože pohoda, ale jak vyjedeme ven, tak si přece jen trochu oddechneme a říkáme si, jak jsme se snažili nemyslet na katastrofický filmy, kde se takový tunely bortily.
V Dánsku navštívíme skalní útes po skoro kolmých schodech přes šutry a starý smradlavý řasy na pláž z velikých šutrů, kde si pejsek ani nesedne, ale zvládá to skvěle a ta příroda. Obhlídneme kostel, maják a chvíli se kocháme výhledy na moře. Pak už jedeme spát k přístavu u odstavené lodě.
