Úplnou náhodou jsme po cestě našli Crater del Hoyazo, kde jsme chtěli přespat. Cesta byla horší, taková ta z ostrejch kamenů, u kterých si každou chvílí myslíte, že vám proříznou pneu. Po kilometru a kousek jsme dojeli na malý svažitý parkoviště u kráteru, kde parkovali ještě další dvě obytky.

Kráter to je zajímavější, než jsme předpokládali. Je to miliony starej vulkanickej kráter, kterej byl před dááávnou dobou pod mořem a na jeho horních hranách jsou starý korálový útesy. Už teď to zní jako skvělý místo k prozkoumání, ale je tu ještě jedna zajímavost.

Všude uvnitř kráteru a po jeho stěnách jsou rozesetý pár milimetrů velký, červený drahokamy. Ano, granáty. Je jich tu doslova miliony. Pravděpodobně nejsou nijak vzácný, ale když se člověk ohne a začne chvíli rejpat v zemi, tak se zvyšuje pravděpodobnost na nějakej větší.

Dřív se tu prej i těžilo, ale bylo to náročný, a tak se na to za pár let vykašlali. Dnes už tu jen chodí nadšenci a dlouhý hodiny tu hledají větší kousky po celým kráteru. Vypadá to, jak když tu chodí na houby. Mladý nebo starý, věk nehraje roli. Nám se ještě ten den podařilo pár kousků najít, ale se zapadajícím sluncem nás vyhnala zima s větrem a taky trochu hlad.

Když Marťa vařila, tak jsem šel udělat fotku s dronem a jelikož tam byl všude blbej terén na vzlet, chtěl jsem ho pustit z ruky. To byla ovšem chyba, protože se neroztočili přední vrtulky a ty zadní mi rozsekly nehet u palce skoro do poloviny. Začala týct tmavě červená krev, ale zavázal jsem to kapesníkem a fotky hrdinsky dodělal.

Po souboji s dronem jsem ještě pokecal se sousedem z Dánska. Dal mi pár tipů na ostrovy okolo jeho země, ukázal kde bydlí, a nezapomněl zmínit, že jim patří i Grónsko. U večeře jsme si s Marťou plácli, že půjdeme zítra ráno hledat znovu a pokusíme se najít větší poklady.