NC – PLAMEŇÁCI – Wildside

týden OSmÝ

PLAMEŇÁCI

Den 50 | 7. 3. 2024

Vydali jsme se zase kousek dál na sever do města Los Alcazares. Už bylo na čase zajít si do místní restaurace, abychom pořád dokola nejedli jen špagety.

Většina města je ozdobená krásným streetartem. Chvíli jsme uličkama bloudili, až jsme došli do hezký restaurace, která celá stála na molu v moři.

Byla celkem zima, ale nedonutila nás sednout si dovnitř a neužívat si výhledy na moře. Dali jsme si salát, rybu, špízy, ovoce a k pití sangrii. Vše bylo skvělý. Cena za pití byla sice stejná jako za jídlo, ale nějak si mimo sezónu vydělávat musej.

S tmou se vracíme zpátky do auta a konečně kupujeme doménu wildside.cz. Začínáme pomalu pracovat na podobě našeho blogu, ale cesta to bude ještě dlouhá.

Den 51 | 8. 3. 2024

Na dopoledne jsme měli náplánovanej videohovor se ségrou Marti, Míšou a malou neteří Anežkou. Dokonce se objevil i Honza. Volali jsme si asi hoďku, a potom jsme šli oslavit MDŽ do naší oblíbený kavárny Madness coffee.

Marťa si dala flatwhite a red velvet. Já zvolil americano a toast s arašídovým máslem a banánem. Kombinaci, kterou bych si nikdy nedal, ale nelitoval jsem, bylo to opravdu skvělý.

A taky si budu dávat už jen espresso nebo americano, protože s mlíkem si člověk vůbec neužije tu skvělou chuť kávy. Káva v autě nám zase došla, takže jsme odcházeli bohatší o čerstvě upraženou Kolumbii.

Za ohromnýho větru, že šly sotva otevřít dveře, jsme zastavili na parkovišti u solných polí. Všude okolo nás byla růžová voda a v ní se krystalizovala mořská sůl, kterou tu jednou ročně "sklízejí".

V těhlech solných polích si vesele ťapou plameňáci a racci. Tolik jsme si přáli vidět plameňáka, když jsme byli před měsícem v Deltebre, že jsme na to zapomněli. No a teď jsme neplánovaně pozorovali celý hejno, jak si hledá večeři.

Na večer jsme se byli projít po pláži. Všude po zemi byla spousta koulí spředených z řas, který vyplivává moře ven. Je tam i cedule, že to není bordel. Je to totiž rostlina, díky níž je moře tak čistý. Velikost koulí se perfektně hodila na házení Krakenovi, kterej je honil po pláži.

Den 52 | 9. 3. 2024

K silnýmu větru se přidal déšť, takže jsme nikam nemohli. Umleli jsme kávu a udělali si ji v našem skvělým manuálním presovači. Já si ji docvrknul trochou vody a měl jsem stejně perfektní americano jako včera. Šli jsme dělat práci na notebooku, když v tom Marťa zjištuje, že se jí nenabíjí. Jdu očima po kabelech dolů a skončím u měniče napětí, kterej nesvítí.

Zkrátím to. Rozbila se pojistka, která je ukrytá uvnitř zadělanýho měniče. Asi pětkrát jsem ji vyměnil, ale stále praskala. Nakonec jsme zjistili, že je v prdeli celej měnič napětí. Na výměnu přes záruku jsme bohužel celkem daleko.

Tak se teda loučíme s plameňákama a jedeme pro novej, protože musíme pracovat. Že se nám vždy posere nějaká věc o víkendu, kdy je všude zavřeno.

Zastavujeme u obrovskýho nákupáku kousek u města Torrevieja. Naštěstí je tu v sobotu večer otevřenej obchod, ve kterým jsme sehnali to, co jsme chtěli.

Nabíjíme! Snad neshoříme, protože minulej měnič byl spojenej tlustejma kabelama a k tomuhle jsou jen takový dvě svorky na tenkých kabílkách.

Problém máme snad na nějakou dobu vyřešenej. Případně už víme, kde to sehnat.

Den 53 | 10. 3. 2024

Ráno jsme se probudili na parkovišti u nákupáku, ale je neděle, takže tu není ani moc lidí.

Dopolko jsme měli naplánovanej videohovor s rodičema Marti. Během něj se na chvíli připojila i Míša s Anežkou. Pak už jsme jen zařizovali provozní věci, ale nebylo to tak náročný jako vždy.

Brali jsme vodu u takovýho luxusního kempu a rozhodli jsme se, že to zakempíme vedle něj. V sedm večer nás přišel pracovník kempu hezky upozornit, že tu spát nemůžeme a jestli bychom mohli nejdéle do půlnoci zmizet.

Děláme si před odjezdem ještě rychlý palačinky, ať do sebe něco dostaneme a za tmy přejíždíme pár kilometrů dál k benzínce, kde tu noc i spíme.

Den 54 | 11. 3. 2024

Martě nějak začíná odcházet hlas, ale teplej čaj jí to zlepšuje. Vstávání na benzínce je nic moc, takže jsme si udělali jídlo a vyjeli zase o kus dál.

Nakoupili jsme si zásoby a našli flek na spaní daleko za městem. Místo už taková klasika v podobě betonových grilů, stolečků, pitný vody a spousta místa v přírodě.

Vystřídalo se tu pár lidí, ale vcelku to tu máme jen pro sebe. Dali jsme menší procházku a povídali si, dokud Marťe zase nedošel hlas. Řešili jsme otázky práce do budoucna, ale i nezodpovězený otázky vesmíru.

Jak vypadá to nekonečno, vždyť to černý musí někde končit. A co je za tím černým? A co je po smrti, vždyt to nemůže celý skončit jenom tím, že skončíme v zemi. Otázky, na který neznáme odpovědi, a možná ani nechceme.

Bavili jsme se i o tom, co pro nás znamená svoboda. Úhel pohledu na tuhle otázku bude pro spoustu lidí asi dost jinej, ale klidně nám pak napište, co pro vás svoboda znamená, jsme na to zvědaví!

Den 55 | 12. 3. 2024

Tohle místo je jak stvořený pro to, abychom tady dohnali práci a povinnosti. Marťa nám začala dělat daně, a tak jsme celý dopoledne zabili tím, že jsem jí diktoval faktury. Ještě, že ji máme!

Když už nás nebaví koukat do obrazovky, tak se chodíme projít s Krakenem. V okolí je obrovský množství zaječích nor, a to by nebyl náš pes, aby se do pár nesnažil dostat. To musí bejt asi fajn pohled zajíce, když ti do obýváku strčí hlavu vlk.

Mimo nor tu taky projíždí vlaky. Nikdy mě moc nebraly, ale tady si snad rozložím židličku a budu se na ně koukat. Je to, jak když prolítne letadlo, jen na kolejích. Píšou, že tu jezdí až 330 km/h.

Když jsme dopracovali, tak jsme šli využít místní venkovní posilovnu, kde jsme si dali celkem do těla. To zítra budou bolet svaly, po takový době. Jak zapadlo slunko, tak začala zima. Asi další studená fronta.

Den 56 | 13. 3. 2024

Kraken měl celou noc průjem, takže jsem s ním, co hodinu chodil ven. Jak jsem taky stihl zpozorovat, tak tady kurevsky přituhlo. Přes noc byla přesná nula a na to už moc zvyknutí nejsme.

Do toho ještě pálej v okolí větve, který uřezali v sadech a nad celým údolím se táhne šedivej a smradutej mrak, kterej za žádnou cenu nejde vyvětrat z auta.

Taky pokračujeme v práci a daních a kombinujeme to s prozkoumáváním okolí. Na večer jsme si skočili zase zacvičit, aby nám ty bolavý svaly ze včera alespoň trochu povolily.

U večeře plánujeme Fallas ve Valencii. Potom pojedeme asi ještě do Buňolu, kde bychom se měli potkat s Karolem. A taky si píšeme s kamarády z Francie, který jsme potkali v Bosně. Guillaume nám píše, že dojeli na Slovensko. Píšeme mu pár věcí, který musí vidět a hlavně ochutnat. Snad se jim na jejich dlouhá cestě bude dařit.