týden OSmÝ

PLAMEŇÁCI

Den 50 | 7. 3. 2024

Vydali jsme se zase kousek dál na sever. Nevím ani jak ten den utekl, ale zastavili jsme v Los Alcazares, kde jsme vylili odpady a večer jsme vyšli na večeři do restaurace.

Museli jsme už zajít na něco místního, ať si nevaříme dokola jen špagety, tortilly a ovesnou kaši. Procházíme městečko a míjíme krásnej streetart všude okolo na pravděpodobně opuštěných budovách. Taky procházíme okolo starých vojenských kasáren. Bohužel je nemám vyfocený, ale vypadalo to jak krásný barevný městečko 200 let zpátky. Prostě ne jako naše šedivý komunistický kasárny. Přicházíme k přístavu a okolo pobřeží si to štrádujeme do restaurace, která je postavená na molu, takže výhled na moře zaručen.

Bohužel se cestou udělalo hnusně a tak byla celkem zima. To nás ale nedonutilo nesednout si venku a tak si nabalený užíváme výhled při jídle, který je i celkem dobrý. Měli jsme nějaký odpolední menu, který v sobě zahrnovalo salát ze všeho možnýho a opečenejma bramborama, pak jsme dostali porci grilovaný zeleniny, následovalo hlavní jídlo - já kuřecí špízy s rýží a hranolky a Marťa smaženou rybu s hráškovým pyré a nakonec jsme dostali ještě porci ovoce v podobě kiwi, červenýho a bílýho melounu. Popíjeli jsme u toho bílou sangrii a celý jsme si to užili. Sangrie teda stála skoro stejně jako jídlo, ale po chvíli rozhořčení si říkáme, že si nějak vydělat mimo sezónu musej.

S tmou se vracíme zpátky do auta a konečně kupujeme doménu wildside.cz a začínáme pomalu pracovat na podobě našeho blogu. Bude to ale ještě dlouhá cesta.

Den 51 | 8. 3. 2024

Na dopoledne jsme měli náplánovanej videohovor se ségrou Marti, Míšou a malou neteří Anežkou. Dokonce se objevil i Honza. Volali jsme si asi hoďku a potom jsme šli oslavit MDŽ do naší oblíbený kavárny Madness coffee a dali si takovej menší brunch. Marťa si dala flatwhite a redvelvet a já zvolil toast s arašídovým máslem a banánem spolu s americanem. Kombinaci, kterou bych si nikdy nedal, ale nelitoval jsem, bylo to opravdu skvělý. A taky si budu dávat asi už jen espresso, nebo americano, protože s mlíkem si člověk vůbec neužije tu skvělou chuť kávy. Jak nám to zachutnalo, tak jsme si koupili i jeden pytlík čerstvě upražený Kolumbie na cestu a vydali se zase kousek na sever.

Za ohromnýho větru, že šly sotva otevřít dveře jsme zastavili na parkovišti u solných polí a šli omrknout okolí. Všude okolo nás byla růžová voda a v ní se krystalizovala mořská sůl, kterou tu jednou ročně "sklízejí". V těhlech solných polích si vesele ťapou plameňáci a racci. Tolik jsme si přáli vidět plameňáka, když jsme byli před měsícem v Deltebre, že jsme na to zapomněli a teď jsme pár metrů od nás pozorovali celý hejno.

Šli jsme se projít ještě k pláži takovou dřevěnou cestou, která končila v bílým písku. Když jsme prošli kousek k vodě, všude po zemi v písku bylo spousta koulí spředených z větru z řas, který vyplivává moře ven. Je tam i cedule, že to není bordel, ale že je to rostlina, díky níž je moře tak čistý. Velikost koulí se perfektně hodila na házení Krakenovi, kterej snad jako nikdy blbnul s rostlinnýma míčkama na pláži. Už jsme měli plný oči větru a tak jsme se zase schovali do dodávky s přáním, aby alespoň jeden den tolik nefoukalo.

Den 52 | 9. 3. 2024

Foukat sice nepřestalo, ale teď nám do toho i celkem dost prší. Bacha na to, co si přeješ. Jelikož jsme nikam nemohli, tak jsme si to udělali uvnitř dodávky pěkný. Umleli jsme kávu a udělali si ji v našem skvělým manuálním presovači. Já si ji docvrknul trochou vody a měl jsem stejně perfektní americano jako včera. Šli jsme dělat práci na notebooku, když v tom Marťa zjištuje, že se jí nenabíjí. Jdu očima po kabelech dolů a skončím u měniče, kterej nesvítí. Chvílí dumám, čím by to mohlo být. Přes dumání jsem přešel ke googlení a zjišťuju, že by to mohla být pojistka. Nojo, ale ta je ukrytá uvnitř a když to otevřu, tak ztratím záruku. Co už, asi to stejně nepovezeme do Česka na opravu.

Celý to teda odmontovávám, měnič si u stolečku rozdělávám a vidím, že jedna ze tří 40A nůžkových pojistek je prdlá. Mám náhradní jen 30A, tak ji zkouším i tak vyměnit. Celý jsem to dal krásně dohromady a když jsem to zapojoval, objevila se jen velká jiskra a pojistka zase prdla. Tenhle proces se během dvou hodin opakoval asi pětkrát. Mezitím jsem ještě po autě hledal matičku na uchycení kabelu, která mi zapadla, když jsem přidělával kabel k měniči. Vypadá to na to, že to nebude pojistkou, ale že bude problém někde uvnitř měniče. Což mi potvrdili i mý dobří kamarádi elektrikáři. Vždy když mám problém s elektrikou, tak je to Ondra, Honza nebo Matěj, kteří mi vždy pomohou vyřešit problém. Jednou vás všechny vezmu dohromady na pivo, určitě si budete rozumět.

Tak se teda loučíme s plameňákama a jelikož potřebujeme pracovat, musíme jet někam sehnat novej měnič. Že se vždy posere nějaká věc před nebo o víkendu, kdy je všude zavřeno. Přijíždíme do Torreviejy, ve který mimochodem žije značná část Čechů. Taky Ukrajinců, Angličanů a dalších národností. Přemýšlíme nad tím, co všechny cizince táhne na místa, kde se ze Španělska stane spíš jen malá kolonie cizinců okolo moře. Asi to bude tím, že je tu jednodušší žití, když si tu máte s kým pokecat a třeba je jednodušší najít i nějakou práci, jelikož jich tu určitě dost i podniká.

Zastavujeme u obrovskýho nákupáku, ve kterým je i Leroy Merlin, což je taková obdoba Hornbachu. Bloudím uličkama centra a po nějaký době nacházím regál, kde je několik měničů. Teď jsme měli 1000W/2000W, ale asi bude stačit i nějakej menší. Usuzuju, že 300W/600W bude stačit a tak se s ním vracím i do auta. Ten předešlej byl spojenej tlustejma kabelema a k tomuhle jsou jen takový dvě svorky na tenkých kabílkách, který teda připínám na baterku a rovnou to testuju, jestli mi to nabije noťas. A nabije, super! Problém máme snad na nějakou dobu vyřešenej, případně už víme, kde to sehnat. A už jsme z dneška taky dost unavený, takže se jdeme na zítřek pořádně vyspat.

Den 53 | 10. 3. 2024

Ráno jsme se probudili na parkovišti u nákupáku, ale naštěstí je neděle, takže tu není ani moc lidí. Dopolko jsme měli tentokrát naplánovanej videohovor s rodičema Marti. Během něj se na chvíli připojila i Míša s Anežkou. Po povídání jsme jeli řešit jen provozní věci. Vlastně ten dnešní den byl celej takovej zvláštně nudnej, ale bereme to tak, že čerpeme síly na ty další. Brali jsme vodu u takovýho luxusního kempu a rozhodli jsme se, že to zakempíme vedle něj. V sedm večer nás přišel pracovník kempu hezky upozornit, že tu spát nemůžeme a jestli bychom mohli nejdéle do půnoci zmizet. Děláme si před odjezdem ještě rychlý palačinky, ať do sebe něco dostaneme a za tmy přejíždíme pár kilometrů dál k benzínce, kde tu noc i spíme.

Den 54 | 11. 3. 2024

Vstávání na benzínce je nic moc, tak mizíme někam od lidí a asfaltu. Ještě než jsme vyjeli, tak jsme vedli zajímavý diskuze o všem možným asi do 12 hodin, že jsme zapomněli na snídani. K jídlu jsme toho moc neměli, ale uvařili jsme 4 vejce na hniličko, nakrájeli zbytek sýra a okurek a k tomu pár picos (takový malý dobrý krekry, který jsou součástí tapas). Marťa trochu marodí, bolí ji v krku a ztrácí hlas, ale jídlo a teplej čaj ji udělal v krku lépe.

Jedeme si nakoupit zásoby jídla, něco přikupujeme i pro Krakena, protože mu došly kosti a jedeme za město k místu, kde o víkendu jezdí lidi grilovat. Už taková klasika v podobě betonových grilů, stolečků, pitný vody a spousta místa v přírodě. Vystřídalo se tu pár lidí, ale vcelku to tu máme jen pro sebe. Dali jsme menší procházku a povídali si dokud Marťe zase nedošel hlas. Řešili jsme otázky práce do budoucna, ale i jak je asi velkej vesmír. Jak vypadá to nekonečno, vždyť to černý musí někde končit. A co je za tím černým? A co je po smrti, vždy to nemůže celý skončit jenom tím, že skončíme v zemi. Otázky, na který neznáme odpovědi, a možná ani nechceme. Ale padla i otázka, co pro nás znamená svoboda. My si odpověděli celkem jasno, ale co slovo svoboda znamená pro vás? A žijete svobodně? Úhel pohledu na tuhle otázku bude pro spoustu lidí asi dost jinej, ale klidně nám pak napište, co pro vás svoboda znamená, jsme na to zvědavý!

Den 55 | 12. 3. 2024

Tohle místo je jak stvořený pro to, abychom tady dohnali práci a povinnosti. Marťa nám začala dělat daně a tak jsme celý dopoledne zabili tím, že jsem jí diktoval faktury. Ještě, že ji máme!

Když už nás nebaví koukat do obrazovky, tak se chodíme projít s Krakenem. V okolí je obrovský množství zaječích nor a to by nebyl náš pes, aby se do pár nesnažil dostat. To musí bejt asi fajn pohled zajíce, když ti do obýváku strčí hlavu vlk. Mimo nor tu taky projíždí vlaky. Nikdy mě moc nebraly, ale tady si snad rozložím židličku a budu se na ně koukat. Je to jak když prolítne letadlo, jen na kolejích. Píšou, že tu jezdí až 330km/h.

Když jsme dopracovali, tak jsme šli využít místní venkovní posilovnu, kde jsme si dali celkem do těla. To zítra budou bolet svaly, po takový době. Jak zapadlo slunko, tak začala zima. Asi další studená fronta.

Den 56 | 13. 3. 2024

Asi fakt studená fronta. Kraken měl celou noc průjem, takže jsem s ním co hodinu chodil ven. Jak jsem taky stihl zpozorovat, tak taky kurevesky přituhlo. Přes noc byla přesná nula a na to moc zvyknutý nejsme teda. Do toho ještě pálej v okolí větve, který uřezali v sadech a nad celým údolím se táhne šedivej a smradutej mrak, kterej za žádnou cenu nejde vyvětrat z auta. Takže zrovna když jsem nechodil s Krakenem v trenkách po venku, tak jsem se snažil usínat v aromatu, který chutnalo jak když někdo pálí pneumatiky.

Taky pokračujeme v práci a daňích a kombinujeme to s prozkoumáváním okolí. Na večer jsme si skočili zase zacvičit, aby nám ty bolavý svaly ze včera alespoň trochu povolily. U večeře, která byla v podání palačinek, plánujeme Fallas ve Valencii. To vypadá, jako když pořád jíme palačinky, ale fakt to střídáme i s jinejma jídlama. Potom pojedeme asi ještě do Buňolu, kde bychom se měli potkat s Karolem. A když jsme u těch konverzací, tak si akorát píšeme i s Francouzema, který jsme potkali v Bosně a Guillaume nám píše, že dojeli na Slovensko. Píšeme mu pár věcí, který musí vidět a hlavně ochutnat. Snad se jim na jejich dlouhá cestě bude dařit.