NC – OLYMPIÁDA V OLYMPII – Wildside

týden ŠESTNÁCTÝ

OLYMPIÁDA V OLYMPII

Den 106 | 2. 5. 2024

Po ranní prochajdě jsme rychle vyjeli k přístavu. Marťa si nestihla ani vyčistit zuby a už jsme najížděli na trajekt, kterej akorát odjížděl. Na to, že jsme na něj včera čekali celej den, to dneska proběhlo extrémně rychle.

Hned po zaparkování nás chlapík zkásl o 11 €. Dvakrát míň než za most. I když to byla krátká plavba, tak jsme si ji šli užít do nejvyššího patra lodě. Těsně jsme se minuli s druhým trajektem, který nás vystřídal z druhý strany. Celou dobu jsme pozorovali nádhernej zavěšenej most, kterej propojuje pevninský Řecko a Peloponés.

Pro Krakenovo jídlo jsme jeli již tradičně do Lidlu. Na parkovišti tam žebrala krásná fenka. Dali jsme ji alespoň vodu a granule, který jsme koupili pro potulný pejsky. Měla úplně vytahaný cecíky, takže měla asi nedávno štěňata. Bůh ví kolikátý. A taky měla nádherný oči. Těžko odoláváme podobným pohledům, ale věříme, že se mají stokrát líp než pejsci uvázaný celej život u boudy.

Rádi bychom dneska dojeli do Olympie, takže tankujeme a za dvě hodiny překonáváme něco přes 100 horskejch kilometrů. Do města přijíždíme z úplně jiný strany a dokonce musíme přebrodit i malinkatej potůček.

Z výzdoby města se dozvídáme, že se tento rok slaví 2800 let od prvních pořádaných olympijských her přímo tady v Olympii. Stý kulatiny, který jsme nikdy předtím zažít nemohli a už ani nikdy nezažijeme (asi).

Skoro celej zbytek dne si čteme historii o tomhle krásným městě a taky o tom, jak vznikaly olympijský hry. Dozvídáme se opravdu spoustu zajímavostí a už se nemůžeme dočkat, až si zítra projdeme všechny muzea a dochovaný památky. Jen to budeme muset nějak vymyslet s Krakenem, protože psům není vstup povolen a v tyhle horký dny to bude trochu boj. Půjdeme asi brzo ráno a budeme se nějak střídat.

Večer jsme si zašli ještě na menší procházku městem. Dali jsme si kuřecí gyros v pita chlebu a pro naší ochranu jsme si koupili přívěsek s modrým okem.

Na poslední čůrací procházce před spaním s Krakenem jsme o půlnoci potkali partu kluků z Itálie. Jeden kluk říkal, že jeho brácha má taky československýho vlčáka. Nějak jsem se mu zmínil, že jsme právě z Česka a on řekl nějakou divnou větu v češtině a anglicky doplnil, že má prarodiče ze Slovenska a z Čech. Jaká je pravděpodobnost, že na jihu Řecka potkáme o půlnoci Itala, kterej umí mluvit česky?

Den 107 | 3. 5. 2024

Abychom mohli nechat Krakena v autě a jít se podívat na památky, tak jsme se rozhodli, že půjdeme co nejdřív. Otevíračka je od 8:00 a do 12:00 má být dokonce zataženo, takže nám to krásně hraje do karet.

Šel jsem se s ním projít k bráně Olympie a rovnou jsem mrknul, kde prodávají lístky. Pán u stánku mi řekl, že se prodávají u něj, ale že je dneska kvůli Velkému pátku otevřeno až od 12:00. Ano, mají tu Velikonoce až teď, protože pravoslavná církev. Ano, cedulka tam nalepili až dnes, takže nejsme jediní, kdo se u vstupu otáčí. A ano, ztratíme tím bohužel čas, kdy je zataženo a Kraken mohl být v klidu v autě.

Nedá se nic dělat, takže do dvanácti větráme auto a jsme ve stínu pod velkým stromem. V autě je okolo 20 stupňů a necháváme mu otevřený okna. Je to asi poprvé, co ho necháváme v autě o samotě a jdeme se někam podívat jen ve dvou.

Pár minut po dvanáctý procházíme branou do areálu Olympie, kde se v roce 776 př. n. l. konaly první olympijské hry. V ten rok se soutěžilo pouze v běhu, ale během následujících let se přidaly i ostatní disciplíny, jako hod oštěpem, koulí nebo diskem. Dokonce pěstní zápasy nebo běh ve zbroji. Stadion byl až pro 40 000 diváků. V té době pouze pro muže. Mimochodem sportovci byli celou dobu nazí.

V areálu nejprve dojdeme k troskám Gymnasionu, kde se atleti rozcvičovali. Hned naproti němu stojí zbytky Palaistry, kde se cvičil skok, zápasy a pěstní souboje. Na místech jsou už jen zbytky sloupů, ale pro lepší představu slouží ilustrace, kde je znázorněno, jak to vypadalo i se střechou a jak to na sebe bylo napojeno.

Dál pokračujeme přes Héřin chrám k Nymphaionu, což byla obrovská fontána, ve které bylo několik soch hrdinů. Uprostřed fontány byl býk a skoro všechny tyhle sochy včetně býka najdeme v zastřešeném muzeu na druhé straně Olympie. Všude v areálu mezi hlavníma památkama se rozvalují zbytky sloupů. Ale nesedejte na ně, jinak přiběhne strážce s píšťalkou a hodně rychle vám to vysvětlí. Né z naší zkušenosti.

Došli jsme na konec olympijského areálu a prošli skrz tunel, ve kterém se dochovala pouze jedna jediná klenba. Tímto tunelem procházeli sportovci a soutěžili v běhu. Výherce byl prý oslavován, dostal peníze do konce života a dokonce mu byla postavena i socha. Naopak na poražené se hledělo úplně opačně. Byla to hanba a lidé si na ně ukazovali. Občas prý i někdo raději spáchal sebevraždu, než aby žil s tím, že prohrál. Na druhé ani třetí místo se tehdá nehrálo. Na oné běžecké trati jsme se taky proběhli, ale jen tak trochu, aby se neřeklo a nepřiběhl někdo s píšťalkou.

Pokračujeme okolo Nerova octagonu a přicházíme asi k největší stavbě, která tu byla. Samotný chrám Zeuse, vládce všech bohů. Když porovnáme sloup ostatních chrámu s tímto, je to jak porovnávat rybářskej člun a trajekt. Chrám se nedochoval skoro vůbec, ale jeden sloup v roce 2004 zrekonstruovali. Všude okolo místa se válí kusy sloupů a při pohledu na ně si člověk vůbec nedokáže představit, jak to mohli dát vše dohromady bez dnešní moderní techniky. Před chrámem byla přes 20 metrů vysoká socha Zeuse, která se také nedochovala. Nalezena byla ale socha bohyně vítězství Niké, kterou měl Zeus na ruce a je vystavená v muzeu Olympie.

Hned naproti chrámu Zeuse je dílna Pheidiase, který onu sochu a mnoho dalšího tvořil přímo tady. V místnostech můžeme dodnes vidět zbytky sloupů a dalších jiných výrobků.

V areálu toho bylo mnohem víc, ale museli jsme jít zpátky do auta, abychom zkontrolovali, zda Kraken pořád žije. Naštěstí měl lepší počasí než my. V autě měl 21 stupňů a auto profukoval vítr. Skočili jsme s ním na procházku, dali menší pauzu a pokračovali jsme na druhý konec města do muzea vykopávek z Olympie.

Ani si nevzpomeneme na to, kdy jsme byli naposledy v muzeu, ale s tím vším, co o místu víme, je to dokonalý. Je tu vystaveno opravdu hodně exponátů i ty dřívější před samotnou Olympií, zhruba z 2. - 3. tisíciletí př. n. l.

Krom opravdu zajímavých věcí, které jsou k vidění po celém muzeu, nás nejvíce zaujaly sochy, které byly v té velké fontáně v Olympii. Dokonce je tady i samotný býk. Je tu i ta socha bohyně Niké, kterou měla obří socha Zeuse na ruce. Uchvátila nás i bronzová helma vojevůdce Miltiada, který přemohl trojnásobně větší perskou armádu a jako výraz vděčnosti ji Zeusovi přinesl do chrámu v Olympii, kde byla i nalezena.

Největší skvost, které muzeum ukrývá, je štít onoho největšího chrámu Zeuse v Olympii. Je vystaveno východní i západní křídlo a originály soch jsou seřazeny tak, jak kdysi byly umístěny vysoko na sloupech chrámu. Je to něco neskutečnýho. Ty sochy jsou opravdu realistický jsou tam i postavy z bájné řecké mytologie.

Po další hodině se vracíme do auta ke Krakenovi. Na poslední část poznávání se rozdělujeme odděleně. Je to muzeum olympijských her, které je kousek od auta. Máme poslední hodinu, protože zavírají v 17 hodin. Každý má teda necelou půl hoďku.

V celém muzeu je krásně vysvětleno jak celé hry začaly a také jak se v jejich průběhu nikde neválčilo. Také jak hry ukončili Římané z důvodu náboženství a jak vznikaly nové moderní Olympijské hry. To jsem napsal hodně ve zkratce, protože by to bylo na hodně dalších odstavců. Doporučujeme si sem zajet, protože lístek za 12 euro toho nabízí opravdu hodně.

Na večer jsme chtěli popojet z města pryč, tak jsme se vydali směrem na Korint. Zastavujeme u kapličky na začátku hor a máme krásnou temnou noc jen pro sebe.

Den 108 | 4. 5. 2024

Ráno pršelo! Až si říkáme, že konečně, protože po tolika dnech, kdy na nás pálilo slunce, je to opravdu vítaná změna počasí. Naproti našeho spacího fleku přes řeku se v noci utábořila parta vodáků z Česka. Vtipná náhodička. I bez SPZky bych poznal, že to jsou Češi, protože kdo jinej si v 8 ráno otevře plechovku Plzně.

Vyrážíme hned po probuzení, protože cesta do Korintu vede přes nemalý kopce a serpentiny. Asi po 20 kilometrech nádhernejma zatáčkama, který jsme si užívali i v dodávce, jsme zastavili u pastviny uprostřed ničeho.

Celou dobu jsme nepotkali jediný auto. Vypadalo to jak uprostřed divočiny. Bílý mraky mizely do lesů daleko v nekonečný mlze.

Zhluboka jsem se nadechl a nahlas vydechl. Ozvěna ve skalách se zopakovala ještě několikrát. Měli jsme z toho až husinu a vykřičeli jsme si do hor všechno špatný, co v nás zůstalo. Jak kdyby zbytky všeho zlýho odešlo s mlhou za vrcholky hor.

Po kopcích už jsme jenom klesali, tak jsem vtipně prohodil větu “vždy měj zařazenou stejnou rychlost z kopce, jakou bys měl i nahoru”. Vtipně, protože ve stejnou chvíli přestaly fungovat brzdy a my jsme s bílým dýmem od předních kol jen tak tak zastavili u silnice.

Strašnej smrad a kouř od spálenejch brzd v nás neevokoval vůbec nic příjemnýho. Až jsem dokonce sahal pro hasičák, kdyby to začalo hořet. Dým šel z vnitřku kol asi dvacet minut. Zhruba po půl hodině jsme se zkusili znovu rozjet a dojeli jsme na první parkoviště, kde jsme si dali větší pauzu, aby brzdy vychladly.

Byla to celkem náhoda, protože ta poslední rovinka z kopce dolů, na který jsem prohodil větu se zařazenou rychlostí, končila v křižovatce. Kdybych nezkusil zabrzdit, tak by už nebyla šance udělat nic jinýho. Děkujeme hlavně Piškotovi, že to s náma takhle zvládá! (A Míšovi, že to takhle správně identifikoval a zachránil nás.)

Kousek před Korintem si dáváme zastávku na fredo espresso, což je ledový espresso. Zatím nejlepší ledový kafe, co jsme měli. Jen Marťa by ocenila asi kapku mlíka. U kavárny je i benzínka, kde se nám podařilo natankovat plyn do bomby. Pravděpodobně je to tady taky nelegální.

Do Korintosu přijíždíme před večerem. Dnes se slaví hlavní den Velikonoc a v zemi, kde je přes 90 % věřících to má úplně jiný význam. Velikonoce jsou pro ně ještě víc než Vánoce. Už celé dny před Velikonoci se pořádají mše, ale dnes je jedna veliká celou noc. Pouštějí se lampiony, dělají se ohňostroje a lidé si nosí z kostela malý plamen, pravděpodobně svaté světlo. Když dopisuju dnešní den, tak je 1:11 a mše z rozhlasů neutichá. Snad se i trochu vyspíme.

Den 109 | 5. 5. 2024

Nebudeme lhát, moc jsme se nevyspali. Řekové slavili celou noc, ale umějí si to užívat krásně. Jelikož památky starého Korintu byly na svátek zavřené, tak jsme si udělali kolečko okolo plotu a koukali jsme na vše, co nám pletivo dovolilo.

Největší chloubou je Apollonův chrám, který se vyjímá lehce nad městečkem, ať se na něj díváte odkudkoli. Co tu ale opravdu vyčnívá, je hora nad Korintosem (starým Korintem) a na něm několik důležitých památek.

Cesta nahoru byla celkem strmá, ale nic, s čím by si Piškot neporadil. Nahoře jsme se dozvěděli, že je také zavřeno, takže se jen díváme skrz hradby a kontrolujeme to shora dronem.

Na vrcholku je dochovalej hrad, o kterým si všichni mysleli, že je nedobytnej. Na vrcholku můžeme mimo trosek Řecké, Římské nebo Osmanské říše, najít taky místo, kde ležel chrám Afrodity, u kterýho byl obrovskej nevěstinec. Taky je tu dost důležitej pramen, o kterým kolují báje, že nikdy nevyschne. Dodnes vodou zásobuje celý nový moderní Korint.

Nevíme, čím to je, ale máme už několikátej den pocit, že Kraken vidí duchy, protože je nervózní a jen tak kouká do čistýho nebe bez mrknutí oka. Zajeli jsme do lesa, kde cesta končí u malý kapličky. Občas někdo přijede, zapálí si svíčku v kapličce a zase odjede. Všech se ptáme, jestli jim nevadí, že tu stojíme a oni nám s úsměvem na tváří odpovídají, že je to tu pro všechny. Jen se teda často zmiňují o tom, že zítra je den svatého Jiří.

Dogooglili jsme se, že stojíme u kapličky svatého Jiří, která je jediná ve městě a taky, že je to pro ně dost důležitej den. Dozvídáme se, že den před tímhle svátkem jsou aktivní všechny mrtvý duše a to nám akorát potvrzuje to, proč je Kraken tak divnej. Beztak je vidí a nemůže nám to říct.

Pozdě v noci, asi okolo devátý, přijel poslední člověk, jménem Aros, zapálit svíčku. Dali jsme se s ním do řeči. Prý sem jezdí každý den. Jeho dcera je na cestě okolo Afriky a pomalu putuje na východ až do Indie a dál do Asie. Říkal, že jsou na jeho dceru na cestě všichni hodní. Otevřel kufr a odřízl nám kus pečenýho jehněte. Popřáli jsme si hodně štěstí a odjel pryč.

Celý den jsme si říkali, jak to všude voní pečeným masem. Je totiž 40 dní po jejich velikonočním půstu a jehně je pro ně jako vánoční kapr pro nás. Jsme rádi, že jsme měli šanci ochutnat.

Den 110 | 6. 5. 2024

Aros nám včera říkal, že do kapličky, vedle který parkujeme, přijde okolo sedmé ranní fakt hodně lidí. Vstali jsme teda ještě dřív a začali se balit. Už tam pár lidí bylo, ale nikomu jsme nevadili.

Když jsem vystoupil, tak jsem šlápnul do prázdna. Tam, kam si vždy dáváme dřevěnou židličku, kterou nám vyrobil brácha, byla pryč! Vím, že okolo druhý ranní jezdili okolo kapličky nějaký lidi na skůtru, takže to byla pravděpodobně jejich kořist. Dost nás to sere, protože to byl fakt hezkej dárek a už i takovej talisman. Snad ji budou využívat řádně a nezatopěj si s ní.

Ještě před otevíračkou jedeme k jednomu ze dvou Decathlonů, který v Řecku jsou. Chceme se podívat, zda tu neprodávají packraft. Bohužel jsme se v devět dozvěděli, že je tu i dneska svátek a je všude zavřeno. Jedeme teda dál a míříme ke Korintskýmu průplavu.

Už starověký Řekové se snažili udělat průplav, aby lodě nemuseli jezdit okolo Peloponésu, ale podařilo se to až v 19. století. Průplav je ale málo širokej, takže projedou jen jachty a plachetnice. Vtipný na tom je, že jak udělali průplav, tak tím zrušili veškerý spojení s pevninou a tak museli udělat nový silniční i železniční mosty a dokonce i most pro kanalizaci. Z každý strany průplavu je pak raritní potápěcí most, kterej funguje tak, že když potřebuje loď projet, tak se na ocelových lanech spustí 10 metrů do hloubky a po projetí lodě se opět připraví nahoru pro auta.

Na řecký pevnině jsme si dočepovali vodu a zajeli jsme si do pekárny, která byla naštěstí otevřená. Sehnali jsme skvělý pečivo ke zbytku jehněte ze včera a taky něco jako baklavu. Naproti jsme si koupili ještě dvě domácí okurky a taky dvě červený vejce, který tu na Velikonoce barví pouze na červeno, jako krev Ježíše, a pak si s nimi ťukají. Komu se nerozbije, tak bude mít celý rok štěstí.

Na spací flek jsme přijeli lehce po poledni a do večera už jen pracujeme a odpočíváme. Dopřáli jsme si i trochu dobrýho jídla a v houpací síti pozorujeme azurový moře.

Den 111 | 7. 5. 2024

Místo, na kterým kempujeme, má opravdu kouzlo. I když je okolo zastavěný a přístup do moře je přes třímetrovej útes, tak ten výhled z houpací sítě fakt stojí za to.

Abychom si to neužívali tak dlouho, tak přijely dvě Němky a zaparkovaly asi dva metry před naše auto. Nejprve jsme si říkali, že si asi zajely jen na kafe a zas pojedou, ale ani po třech hodinách se nehnuly z místa. Šel jsem je teda poprosit, jestli nám nedají trochu soukromí a ony byly tak hodný a popojely o neskutečný další dva metry od nás.

K večeru jsme si všimli rezatýho pejska, kterej se tu motal mezi stromama. Šli jsme mu dát vodu a granule, jako skoro každýmu pejskovi tady. Byla to dokonce fenka a byla neskutečně tulivá. Víc než jídlo a vodu, potřebovala lásku a pozornost. Hráli jsme si s ní až do noci, než jsme šli spát. Až jsme na chvíli začali uvažovat, jestli si ji nenecháme.

Buďte s námi na cestách!