NC – BALKÁNSKÁ ODYSSEA – Wildside

týden DVACATÝ PRVNÍ

balkánská odyssea

Den 140 | 5. 6. 2024

Asi těžko uvěřit tomu, že nás v pět ráno probudil pták klepáním na střechu, ale byli jsme mu moc vděční. Přišli bychom jinak o tu nádheru, kterou si pro nás durmitorská krajina připravila.

Byl to asi nejhezčí východ slunce na naší cestě. Slunce se opřelo do špiček zasněžených hor a odráželo se v kapkách rosy. Užili jsme si tu chvíli na maximum, ale pak nás tři stupně opět zahnaly do teplejch peřin.

Vstali jsme podruhý, udělali si snídani a vyjeli jsme z hor dál k řece Tara a jejímu kaňonu. Hned po příjezdu nás překvapil velkolepej most, kterej přes řeku vede. Mostu za druhý světový války rozbořili jeden oblouk, ale už se po něm zase dál vesele jezdí.

Sjeli jsme dolů k vodě a prošli se po břehu. Řeka v tom místě byla hluboká několik metrů. Voda je křišťálově čistá, ale i tak není vidět na dno. Vypadá to, že za dalších milion let tady bude kaňon o několik metrů hlubší. Trochu to láká nafouknout packraft, ale zatím si to spíš natrénujeme na klidný vodě.

Národní park se táhne od hor až k řece, takže odjíždíme spát někam mimo. První přijatelný místo jsme našli až u města Pljevlja, kde je nádherný jezero. Byl to dlouhej den, takže větší průzkum necháváme až na zítřek.

Den 141 | 6. 6. 2024

Překvapuje nás, jak je jezero čistý. Okolo břehu se prohání malý slunečnice (okouni) a dno mizí daleko v hloubce jezera. Potkáváme i místního, který nám říká, že tu jsou tři prameny a díky tomu je to jezero tak krásný. Dokonce tu vodu i pije.

Přes vodu jsme došli i k rybám. Říkal, že tu jsou jen bílý ryby, ale dají se chytit na přívlač. Pokud bych si ale chtěl zachytat, tak si mám zajet za město na řeku, kde jsou krásní pstruzi. Pak nám ukázal kufr auta, kde měl jen rybářský věci. Povolenky tu nikdo neřeší.

Mimochodem jsme za celou dobu v Černý Hoře s nikým nemluvili anglicky, protože si mezi sebou rozumíme. Mluví se tady srbsky a chce to trochu fantazie, ale mnoho slov a výrazů je společných.

Nafoukl jsem raft a zkusil prochytat břehy jezera. Bohužel ani ťuk.

K večeru k nám přijeli dva Němci na kolech. Nevím, ani kdy vyjeli, ale bylo jim okolo 65 let. Chlapíkovi se nějakým zvláštním způsobem podařilo rozbít přehazovačku, tak jsem mu půjčil nářadí, aby si to dal dohromady. Měl štěstí, že jsme šli zrovna kolem!

Den 142 | 7. 6. 2024

Rozloučili jsme se s jezerem i německým párem a vyrazili na poslední nákup v Černý Hoře. Udělali jsme si trochu zásoby, protože nevíme jak to bude v Srbsku vypadat.

Přejetí hranic bylo hodně snadný. Na obou stranách byli sympaťáci, kteří nechtěli dělat zbytečný dusno. Od čáry k městu Nová Varoš to bylo jen z kopce. Skoro jsme zase uvařili brzdy.

V městečku jsme našli fontánu s horským pramenem. Voda byla skvělá a nádherně ledová. Našli jsme i pekárnu a za málo peněz nakoupili dobroty.

Spací flek máme na kopci nad městem hned u lesa. Borůvky, maliny i lesní jahody bohužel ještě nejsou hotový, tak doufáme, že je někde níž najdeme.

Občas okolo prošlo pár lidí a každej se s náma zapovídal. Opět v srbštině, který postupně začínáme rozumět. Když nám nerozumí nějaký český slovo, tak ho řekneme slovensky, nebo najdeme nějakej výraz ve staročestině. Funguje to perfektně.

Lidi se nám tu zdají být strašně milí, tak přemýšlíme, že tu budeme o něco déle, než jsme chtěli.

Den 143 | 8. 6. 2024

Míříme k jezeru Zlatar, ale po cestě ještě stavíme pod mostem, abychom se ukryli před horkým sluncem. Most se na nás drolí, když po něm přejede auto. Při zkoumání mostních oblouků si všímáme jednoho starýho ve vodě pod mostem a spousty děr po samopalech. Pravděpodobně následky bombardování před 25 lety.

Dronem prozkoumáváme klikatý údolí řeky. To, co tu řeka vytvořila, je fakt famózní!

Přijíždíme k jezeru Zlatar, ale nenacházíme žádný místo na spaní. Pokračujeme dál nádhernou kopcovitou přírodou a zastavujeme na konci krásnýho lesa. Nikde nic, jen v dáli pár domků. V noci koukáme na měsíc, kterej je tak úzkej, že bychom si s ním mohli zašít všechno roztrhaný oblečení.

Den 144 | 9. 6. 2024

Ráno se procházíme s Krakenem po lese a sbíráme pro Marťu lesní jahody. Ideální příloha k snídaňovejm lívancům. U snídaně se učíme cyrilici, abychom si tady přečetli alespoň důležitý nápisy.

Vyrážíme do Zlatiboru, kde by měla být nejdelší lanovka na světě. Je dlouhá 9 km a je vidět už z dálky, když se k městu blížíme. Nečekali jsme, že tady bude takový množství lidí, takže jen projíždíme a hledáme místo, kde se vychrápem.

Za městem jsou nádherný louky, na kterých je občas fakt hnusnej hotel. Parkujeme blízko lesa a ještě před setměním šlapeme kopec k pomníku obětem druhý světový války ve Zlatiboru.

Když přicházíme zpátky k autu, tak se setkáváme s chlápkem, kterej má dva stafordy a je unešenej z našeho Krakena. Vyptává se na spoustu věcí a nějak se dostáváme k tomu, zda nebude problém přejít se psem zpátky do EU.

Zmiňujeme se, že pojedeme z Makedonie do Bulharska a on nás ujišťuje, že žádný testy řešit nemusíme a rovnou máme dát 20 € do psího pasu. Tak jsme plní očekávání, jak to celý dopadne.

Den 145 | 10. 6. 2024

Dneska vyrážíme do Užic ke Starimu Gradu. Cesta do města je dobrá, ale nahoru k hradu to je něco příšernýho. Za odměnu nám je rozestavěný parkoviště a zavřenej hrad.

My se ale tak snadno nevzdáváme a po krátkým pokecu s dělníkama nám otevírají kari sítě a my máme exkluzivní vstup na Stari Grad. Máme ho celej pro sebe, takže nikam nespěcháme a vychutnáváme si výhledy na nádherný okolí.

Z dálky dominuje Užicím jedna velká socialistická stavba, kterou jsem musel vidět. Zastavujeme v centru města, kde je nereálný zastavit. V rychlosti si vybíhám vychutnat kusy betonu a krásný architektury. Škoda, že už se budova nevyužívá a v suterénu je jen pár nevkusnejch obchodů.

Touláme se krajinou Srbska a přijíždíme k jeskyni Potpece. K našemu překvapení jsme mohli jít dovnitř i s Krakenem a vstup stál dohromady jen 5 €. Naším průvodcem je Miloš, kterej mimochodem dělá stejnou práci na zavřeným Starim Gradu v Užicích. Pobavili jsme ho naší historkou, jak jsme se tam dneska dostali.

Celou exkurzi jeskyně máme opět privátní, protože tu není tolik turistů. Pro nás skvělý, pro Miloše asi moc ne. Ani jsme nečekali, kolik krás a zajímavejch věcí v jeskyni uvidíme. Procházíme i aktivní částí, ve který pořád rostou krápníky. Mají je i vtipně pojmenovaný - např. vyjící vlk, hlava krokodýla, spící mimino nebo dva draci, kteří stráží pramen. Dokonce potkáváme i živýho netopýra!

Odjíždíme od jeskyně a na památku kupujeme u cesty malou keramickou mističku. Nacházíme se v oblasti, která je bohatá na hlínu právě pro tyhle výrobky.

Je vedro jak prase, takže sjíždíme z hlavní cesty a parkujeme pod obrovským stromem, kterej nám poskytne stín i další den. Kousek je i řeka a hřiště s tekoucí vodou.

Den 146 | 11. 6. 2024

I když se ukrýváme celej den ve stínu, tak se nedokážeme vyhnout teplotám převyšující 30 stupňů ve stínu.

Máme alespoň čas vyprat prádlo, udělat nějakou práci a trochu si odpočinout.

Všímáme si chlapíka, kterej tu loví v řece ryby přímo do ruky. Vyzvídám, co loví, ale moc mu nerozumím.

Buďte s námi na cestách!