U muzea je po ránu celkem dost narváno, takže jedeme rovnou do servisu.

Přijíždíme ještě před desátou, abychom okolo kuchyně trochu poklidili. Nečekáme, že by někdo začal makat přesně v deset, ale když už se nikdo nemá do práce ani okolo jedenáctý, tak se jdeme zeptat, jestli by už mohli začít.

Mechanik se rovnou pouští do práce. Naznačuju mu, že to bude trochu boj. Při minulý výměně museli sundat celou kuchyňskou desku a už nás nechtěli nikdy vidět.

Týpek nás uklidňuje, že to zvládne i bez demontáže, tak mu věříme. Trvá mu to celkem dlouho, ale naše čekání nám zpříjemňuje Petko, kterej se za náma přijel podívat. Bavíme se o jejich i našich plánech. Prý se do USA zatím vracet nechtějí. Doslova říká, že si vybrali Bulharsko před USA, protože si vybrali život před prací.

Po pár hodinách máme vše vyměněný a platíme domluvený pětikilo. Mechanikovi dáváme něco na pivko a jeho kolegovi ochutnat naši slivovici a rakiji z Makedonie. Oba se zasmáli, když jsem řekl, že je z Makedonie a opravili mě, že to je Bulharsko. Uf, to by člověk neřekl, kolik nevyřešených sporů o území v té Evropě tiše plápolá.

Přijíždíme k řece kousek od Plovdivu. 35 stupňů ve stínu nám potvrzuje, že je to opravdu nejteplejší místo v Bulharsku. Jsme unavení a nic se nám nechce. Co teprve Krakenovi v kožichu.

K večeru přejíždíme do vesničky Novo Selo, kde je starej opuštěnej dinopark. V noci si procházíme polorozpadlý sochy dinosaurů i kosmonautů s raketou. Zvláštní usínat v podobným prostředí. A v noci jít čůrat ke strážcům hradu, kteří ve tmě vypadají jak živí, to je teprve bojovka!