Divoká Bosna mnoha tváří

část první

Divoká Bosna všech tváří

Den 1-3 | 19. – 21. 10. 2023

Konečně jedeme - zase jindy, než jsme chtěli, tentokrát máme zpoždění měsíc. Máme ale dobrej důvod - prodej domu, abychom už mohli bydlet a cestovat v dodávce na neurčito. Včera jsme podepsali rezervační smlouvu, takže slavíme. A do toho jedeme do Bosny, takže slavíme dvakrát.

Bosna a Hercegovina
A tak jedem. Za nosem a světelnými kužely auta přes hranice až do Bosny. Teda aspoň podle naší mapy, kterou známe v Česku. Když ale v Bosně skočí Michal do prvního obchodu a u pultu se sýry pozdraví bosensky, upozorní ho kluk v našem věku, že tady ale není v Bosně. A tak začneme rychle pronikat do války, která tu byla v 90. letech.

V Bosně jsme už byli, ale tenkrát jsme ji neobjevovali tak do hloubky, i když všudypřítomných děr od střel si nevšimnout opravdu nejde. Válka, která tam před 30 lety probíhala, jde stále vidět pouhým okem.

Na spaní pak jedeme na kopec nad město Jajce, kde dodnes stojí rozstřílená vila s nasprejovaným rokem 1991. A představy tak rychle ožívají.

Brutalistický památník
Dnes je kromě deště taková mlha, že už by se snad ani nedala krájet. Jedeme po šílenejch serpentýnách v horách, kde nepotkáme ani auto, za to polámané stromy do silnice ano. Říkáme si, že určitě místní slyšeli v předpovědi, ať nejezdí do toho lesa, kde padaj kameny a stromy. Přece jen nakonec vyjedeme k brutalistickému a komunistickému památníku.

Dříve než památník nás zaujme místní zemědělskej stroj (ach, fakt je neumím rozlišovat, pro mě bagr jako bagr). Michal si do něj hned vleze a udělám mu několik fotek. Co na tom, že řidič možná sedí naproti a sleduje to.

Prohlížíme si obrovské kusy betonu památníku druhé světové války. Svou vzpomínkovou zeď tu má hned několik států.

Od památníku nakonec frčíme pryč, bo nonstop prší a je tu zima, tak doufáme, že někde jinde může být počasí lepší. Zas tak dobrej nápad to ale není, protože tma už dávno padla a my furt ne a ne najít místo na spaní. Po několika neúspěšných pokusech zkoušíme zajet na kraji města pod most, což se hodně rychle ukáže jako úplně dementní nápad.

Najednou hrabeme a nejde to tam ani zpátky. Panika. Bahno. Tma a nikde nikdo.

Tak dopředu popojet a zas to zkusit jinde. Po pár pokusech se kolo přestane protáčet, chytne zbytky trávy a plnou parou jedeme dozadu. Spíme kdekoli, hlavně že stojíme na silnici.

Den 4-6 | 22. – 24. 10. 2023

Dneska vyleze sluníčko a je krásně. To se hodí vždycky. Nám ale dnes obzvlášť, jdeme na pěší výlet k místním vodopádům, které jsou tak trochu v pustině. A tak i když se k nim dostaneme, můžeme si užít sami nerušené výhledy.

Po cestě míjíme neustále domy, kde jsou dodnes viditelné známky bojů v 90. let. Díry po střelách najdete v každé druhé bytovce. Někdy i v každé.

Stavíme hladoví na bosenský oběd. Michal si dává jejich mleté maso a já lasagne. Bosenskou kávu ale ochutnám i já. Číšníci si uvnitř asi střihají kámen, nůžky, papír, kdo nás půjde obsloužit. Nikomu se totiž k nám nechce. A když už někdo dorazí, jde obrovským obloukem kolem pejska a stoupne si daleko od stolu. Ale jsou milí.

Bosenské pyramidy Visoki?
Večer přejíždíme k údajným bosenským pyramidám ve Visoki. Nechci to nijak shazovat, je kolem nich ale řada dohad. Bosenští tvrdí, že jsou to nejstarší pyramidy na světě. S objevem přišli cca v roce 2018, takže je to stále čerstvé.

Od té doby řada dobrovolníků vydala studie, že se o pyramidy nejedná. Nechám na každém, zda si sem výlet chce udělat a co si o tom bude myslet. Navštívit jde i místní tunely s průvodcem.

Zajímavej přírodní úkaz to ale rozhodně je. A o co tedy jde? Místní kopce jsou špičaté a hranaté do tvaru pyramid. Každá má i svůj název, najdete tu třeba pyramidu slunce.

My se v okolí pár dní pohybujeme a jednou přespíme na jedné "pyramidě", jindy přímo nad místním vykopanými tunely, které dokazují, že tu nějaká civilizace mnoho let dozadu něco skutečně stavěla.

Zajímavé je, že to nad tunely tak zvláštně vibruje. Což jsme cítili i v autě na parkovišti. I to ale má fyzikální vysvětlení. Pod horou je totiž ohromné množství pramenů, které se snaží vyvěrat. Na nich je ale skála, a tak bubnují do ní. Je to skutečná energie nebo jenom vyvěrající voda? Těžko říct.

Den 7 | 25. 10. 2023

Dneska poznáváme Bosnu zase z jiného úhlu. Jedeme normálně městem po asfaltové silnice a zničehonic silnice skončí. Dál vede jen lesem po šílený cestě, která se nedá nazvat ani štěrkovou.

Chvílemi Michal zastavuje, vylejzá ven a vypadá, že se uzoufá, protože nevidí šanci, jak tohle projede.

Kupodivu jsem tentokrát já ten větší optimista, hlavně teda logickej. Holt tu nemají asi jen asfaltové cesty, ale je to silnice, která vede z jednoho města do druhého a ti lidi tu prostě musí jezdit. Jasně, většina má doma zaparkovanýho nějakýho teréňáka a ne dodávku, ale to dáme.

Po pár dnech v Bosně zjistíme, že to není z daleka jediná cesta a zvykneme si na to, že to je občas zkrátka o prsa. Nebo spíš o nápravu.

Olympijské hry 1986
Dnešním cílem jsou pozůstatky z Olympijských her pořádaných v Sarajevu v roce 1986. Bosna se stala prvním komunistickým státem na světě, který pořádal Olympijské hry.

Pro tuto příležitost tu byly nově postaveny nejen super silnice v horách, ale i sportovní disciplíny i hotel, kde byli sportovci ubytování. Oboje bohužel dnes chátrá.

Když jsme tu byli před pár lety, navštívili jsme bobovou dráhu. Dnes jsme navštívili polorozpadlé lyžařské skokanské můstky. A spaní jsme si udělali před ještě víc rozpadlým hotelem. I v něm jsou dnes znatelné velké díry po střelách.

Den 8 | 26. 10. 2023

Město růží Sarajevo
Jako první se jdeme podívat na most, kde byl spáchán atentát na Františka Ferdinanda d´Esteho, když přes most projížděl ve svém kočáře. Atentát je označován za jednu z prvotních událostí, která zapříčinila první světovou válku. Naproti mostu je k tomu muzeum, venku stojí i kočár. Atentát chystalo 6 atentátníků a bylo při něm zraněno mnoho lidí, protože se o něj pokoušeli několikrát. Zavražděni byli 2 lidé - František s jeho chotí.

Další připomínkou jiných děsivých událostí uskutečněných v Sarajevě jsou sarajevské růže. Bosna se po rozpadu bývalé Jugoslávie od roku 1992 do roku 1995 ocitla ve válce.

Sarajevo bylo v tomto období obléháno předlouhé 3 roky a 10 měsíců. Sarajevské růže, které je možné spatřit na mnoha místech v Sarajevu, umělecky ztvárňují místa, kam dopadla bomba a kde někdo zemřel. Rozstřílené budovy jsou viditelné na každém kroku. V podstatě všude, kde není nová fasáda, najdete díry po střelách.

Kromě obrovského kusu historie je Sarajevo i krásným městem. Nachází se tu mnoho krásných mešit. V centru starého města je také turecká část města, kde jsme si sedli na kávu a na náměstíčku pozorovali krmení holubů.

Pieskowy pyramidy ve městě Foča
Vyrážíme za další památkou - na Pieskowy pyramidy. Po cestě jsme zažili zvláštní věc, stavíme na odpočívadle, abychom se protáhli. Krakenek venku čichá, nikde nikdo a najednou se začne hrozně bát, staženej ocas, jak jsme ho ještě neviděli.

Jedeme dál, on je celej vystrašenej, sedí v autě a pořád kouká nahoru na skály. Nepřišli jsme na to, co cítil, ale bylo to zvláštní. Navíc nemám pochyb, že je mnohem chytřejší než my. Takže co on cítil za zvíře nebo cokoli, snad ani nechci vědět.

Pak už dojedeme k pyramidám, tentokrát se jedná o pyramidy z písku, které se vytvořily vlivem počasí - mrazu, větru a dalších podmínek. Odhaduje se, že jednou budou vysoké až 20 metrů. Nikde nikdo nebyl a dokonce ani chlapi, co dělali dole pod pyramidami, kde těžili černé uhlí, nevěděli, že tady něco takového je. Jsme zvědaví, jak to tu bude třeba za 20 let vypadat a zda to vezmou turisté útokem.

Když od pyramid odjíždíme, začne pršet a stmívá se. Jedeme opět serpentýnami v horách, tady snad ani jiné cesty nevedou. Asi proto i místní řídí, jak řídí - neustále polovinou auta v našem pruhu, což v dodávce v zatáčce moc nechceš. Až na to nemáme nervy a raději stavíme dříve. Spíme v národním parku Sjuteska.

Den 9 | 27. 10. 2023

Budíme se do propršeného rána. Na parkovišti paní venčí na volno dvě kravičky. Pak vyrážíme směrem k pramenu Blagaj Tekka, což je ohromný pramen uvnitř skály s průzračnou vodou. Domy v této oblasti mají střechy z kamene, což sice musí vážit asi tunu, ale vypadá to krásně.

Po cestě nás také překvapí, že tu pěstují granátová jablka a rostou i volně v přírodě, to jsme ještě nikde neviděli. Musíme teda hned zastavit a nějaké ochutnat. I když ještě nebyly zralé, i tak jsou už výborné.

Blížíme se pomalu k Mostaru a na noc parkujeme u řeky s obrovskými peřejemi. Bohužel tu je také spousta odpadků, ale že spousta. Sprchujeme se venku se sprchou z Decathlonu. Michal otevře zadní dveře a pověsí tam pláštěnku a rázem máme venkovní sprchový kout.

Pak nás znejistí řeka, která se nějak nebezpečně začne zvedat. Navíc víme, že v různých ročních obdobích má úplně jiný objem. Tak jsme v noci vysrabili a raději přejeli jinam. Akorátže za tmy místo na spaní hledat nechceš. Navíc jsou tu tak úzké silnice, že jen čekáme, kde už neprojedeme a Michal to bude celé couvat. Nakonec po několika neúspěších parkujeme na poloprázdném firemním parkovišti, snad to na těch pár hodin nebude vadit.

Ráno se rychle sbalíme a než přijede nová směna, vyrážíme pryč, ať moc nepřekážíme. Už druhý den hledáme prádelnu, ale opět neúspěšně. Sice ji najdeme a je otevřená, ale zaparkovat je nadlidský úkol. Počasí v Bosně je tak proměnlivý, že to je víc jak na houpačce. Ráno zmoknete, najednou můžete do plavek a než se stihnete převléknout, tak je to na větrovku. Takže oblečení dostalo docela rychle zabrat. Ale musíme to tak zvládnout i dál.

Den 10 | 28. 10. 2023

Město Mostar
V Mostaru se jdeme podívat na nechvalně proslulou budovu nazývanou Sniper tower. Když bylo město při občanské válce obléháno, zabrali si okupanti i střechu této vysoké budovy, kde umístili své snipery, kteří nelítostně stříleli do civilistů.

Prostřílený přechod před budovou vám vezme všechna slova z úst i dnes. V okolí se nachází i několik rozstřílených a rozbombardovaných budov jako připomínka toho, jak hrozná válka je a jak nelítostné boje se v ní vedou. Kolem budovy se to hemží graffiti a kresbami, nám utkví nápis psaný v angličtině i bosenštině - "Všichni žijeme pod stejnou oblohou."

Po těchto těžkých událostech se mi blbě píše o čemkoli jiném, ale i přesto náš den pokračuje. Nemile nás překvapí, když se místní v Mostaru tváří, že euro má stejnou hodnotu jako bosenská marka. Akorátže vůbec.

1 euro se rovná 2 bosenským markám. Takže když mají v nápojovém lístku, že káva stojí 2 marky a chtějí po vás 2 eura, tak to je vlastně káva se 100% přirážkou. V Mostaru se nám to stalo na obou místech, kde jsme platili, takže to vypadá, že to není náhoda.

Poprvé v kavárně, podruhé na placeném parkovišti. První jsem byla platit já, druhé Míša. Takže za kávu jsem se nechala okrást, Michal se na parkovišti nenechal odbýt. Ale stálo to teda dost nervů, než se hlídač parkoviště uvolil, že mu zaplatíme jen takovou částku za hodinu, kterou má uvedenou všude na cedulích.

Hora Hum
Trošku rozčarovaní vyrážíme na horu Hum, kde jsme byli už před 4 lety. Na hoře je nejen krásný výhled na město Mostar, ale také tu římskokatolická církev postavila obrovský kříž. Jdeme se projít na malou procházku k bunkrům, kde nacházíme náhrobní kameny chorvatských kluků a mužů. Všichni zemřeli za války v roce 1993.

Další smutné i magické místo. Navíc dnes dochází ke změně času na zimní, také je dnes úplněk a ještě je zatmění měsíce. To bude magická noc.

část první

Divoká Bosna všech tváří

Buďte s námi na cestách!