NC – DÉŠT V POUŠTI – Wildside

týden pátÝ

déšt v poušti

Den 29 | 15. 2. 2024

Marťa našla apku, kde si lidi doporučujou fakt dobrý kavárny. Jedna taková je kousek od nás v Benidormu. Je to vlastně po cestě na naši naplánovanou poušť, takže si vykompenzujeme toho Valentýna.

Jak se blížíme k městu, vidíme z dálky vysoký mrakodrapy. Jeden je tvořenej ze dvou budov a spojenej obřím zlatým diamantem. Vygooglete si to, nemám to vyfocený.

To asi nebude úplně město pro nás, ale dáme mu šanci. Samozřejmě že ani v zimě se nedá nikde okolo pláže zaparkovat. Chvíli kroužíme a nacházíme místo o pár ulic dál. Je to tu na nás trochu posh, ale i tak ven na okno vyhodíme sušák a v ulici necháme sušit prádlo.

Kavárna je fakt útulná. Když nás jde barista obsloužit, Kraken si hned získá jeho pozornost a podrbání. Britka od vedlejšího stolu nám zas sama od sebe přinese svoji sklenici vody, aby se Kraken mohl napít. Krásný gesto, ale náš pes jaksi neumí pít ze sklenice.

Meníčko je výživný. Martě objednávám pistáciový brownie s vanilkovou zmrzlinou a flatwhite a pro sebe skořicovýho šneka s polevou a nějaký dvojitý espresso s našlehaným a kondenzovaným mlíkem. Moc jsem tomu nerozumněl, ale vypadalo to jako specialita podniku. Brownie bylo fajn, šnek suchej. Flatwhite pecka, ale to moje kafe bylo sladký jak cecek. V kavárně měli i pražírnu, tak si kupujeme i malej pytlík do dodávky, protože nám pomalu dochází Peru z Poděbradský pražírny.

Den 30 | 16. 2. 2024

Máme před sebou cestu do pouště v Abanille. Asi to nebude pravá poušť, ale velký okolí tak vypadá a i místní tomu tak říkaj.

Název Abanilla pochází z Arabštiny a znamená "bílé město". Opravdu to při pohledu na bílý, popraskaný a vysušený kopce tak vypadá.

Ještě než jsme do pouště dojeli, tak jsme opět museli vyprázdnit odpady, nakoupit a doplnit vodu i plyn. Zvládli jsme vše kromě plynu, takže budeme šetřit.

K západu přijíždíme po celkem rozbitý cestě do pouště, kde parkuje pár obytňáků. Míjíme je a jedeme dál od nich. Zaparkujeme za kopcem přímo u dun a hned po vypnutí motoru se po nich jdeme proběhnout.

Jak zapadá sluníčko, tak se v dálce objevuje deštivej mrak a nad naší dodávkou se vytváří duha. Do toho se to slunce opře do deště a vypadá to, jak když z nebe prší zlato. Užíváme si každou minutu a večer za krásnýho ticha v týhle pustině usínáme.

Den 31 | 17. 2. 2024

Kraken na mě ráno začne škrábat, tak se s nim jdu rovnou projít. Když se vracíme k autu, tak akorát přijíždí krásná KTMka a na ní Ivan se Sofií, které později poznáváme.

Kraken je jde rovnou přivítat. I když to jsou úplně cizí lidi, tak z nich asi cítil, že jsou fajn. Chvíli si povídáme a prohodíme pár slov o cestování, motorkách a životě ve Španělsku. Říkali, že jsou z Alicante a že si na víkend jen tak vyjeli. Na cestu jsme jim dali český pivo, načež Sofie zmínila, že má ráda Budvar. Taky nás pozvali do Alicante, až jednou pojedeme okolo.
Je fajn si dělat takovýhle kontakty s fajn lidma po Evropě. Naposledy jsme takhle navštívili kamarády v Belgii, který jsme potkali na Gibraltaru. A zítra se zrovna máme sejít s Annou z Norska, kterou jsme tu minulej rok potkali na fince u Cartageny.

Přejedeme ještě dál do pouště, což se ukáže jako skvělý rozhodnutí, protože máme část pouště jenom pro sebe. Kraken běhá na volno a my jsme jak na jiný planetě.

Poušti navzdory nám v mrazáku zmrzne plechovka tonicu, kterou jsme si tam dali chladit, a tak si z ní uděláme náš oblíbenej drink - espresso&tonic.

Prošli jsme tu poušť křížem krážem. Dokonce jsem si ji byl projet i na kole a bylo to jak, když jedu po povrchu měsíce. Jako jedinej člověk na světě tu nechávám stopy od jízdního kola.

Konec dne nám opět přičaruje oranžovou oblohu a jak se poslední paprsky opřou do kopečků, tak společně vytváří mistrovský dílo - zejména z ptačí perspektivy.

Den 32 | 18. 2. 2024

Dopolko jsme se šli kousek projít, udělali jsme si dobrý jídlo, trochu popracovali a čekali na příjezd Anny. Ještě víc než dlouhejch konverzací v angličtině se obáváme, že Kraken zakousne jejího psa. Nějak se nemají rádi, jsou to oba kluci a dost dominantní.

Když za námi přijeli, šli jsme se projít na delší procházku a psi se naučili alespoň ignorovat jeden druhýho. Kraken teda s košíkem na čumáku.

Bavili jsme o životě ve Španělsku a Norsku zároveň, o našem stěhovaní na čtyři kola a žití trochu netradičního života. Anně bude mimochodem tenhle rok 56 let a já stále nedokážu pochopit věty od lidí, že něco nejde. Spíš nechtějí a v tom je ten zásadní rozdíl. Žít se tu dá opravdu za málo, záleží, co si člověk dokáže odpustit.

Večer jsme pak strávili povídáním v naší dodávce u pořádný porce palačinek. Nebudeme lhát, když přiznáme, že nás to neustálý hlídání psů a konverzace v angličtině celkem vyčerpalo. Byli jsme ale rádi, že se po roce opět vidíme.

Ještě když jsem šel v noci na poslední čůrání s Krakenem, tak se nedalo nevšimnout velkýho kruhu okolo měsíce. S kombinací namodralejch kopečků bílý pouště to bylo jak na jiný planetě.

Den 33 | 19. 2. 2024

Ráno se loučíme s Annou a jejím psiskem. Zbytek dne se věnujeme jen sami sobě. Nesmí samozřejmě chybět procházka, na který najdeme nory zajíců.

Mají to tu podhrabaný snad úplně všude. Nory nás dovedou až k samotnýmu korytu řeky, která je vyschlá. Je tu jen pár kaluží a okolo nich jsou vidět stopy zabořenejch pacek od psů. Tam, Krakene, teda nejdeš, úplně zapomeň, v poušti s málo vody tě nebudem celýho čistit.

Došlo nám, že jsme to tu prochodili opravdu křížem krážem a jediná cesta nezůstala bez naší stopy. A hlavně ty stopy mimo cesty stály za to.

Večer jsme znovu oprášili naší malou troubu omnii a udělali si zapečený těstoviny se slaninou. Jak jsem se rozjel při jejich přípravě, tak jsem zase zapomněl na pečící papír. Ale to drápání připečenejch zbytků jídla za to stálo. Chutnaly fakt skvěle!

Den 34 | 20. 2. 2024

Došlo nám skoro vše, takže je na čase opustit poušť, kterou jsme si fakt zamilovali.

Čeká nás provozní den, který bychom rádi zakončili u přehrady v Allhamě. Cesta to je celkem dlouhá, ale zvládneme na ni natankovat plyn a nakoupit jídlo. Taky si skočíme do Popeyes na kuřecí burger a trochu si u toho jídla odpočineme.

Při odpočívání nám dojde, že nám pomalu dochází jídlo pro Krakena. Sehnat BARF (syrovou stravu) je tady nemožný. Když chce člověk sehnat konzervu, podobnou, jako máme teď (100 % masa), tak je to taky nereálný a když už sežene alespoň se 70 % masa, tak stojí fakt ranec.

Přemýšlíme trochu, že přejdeme na granule, ale pokusíme se zůstat u masa. Přeci je to jeho zdraví přednější. Zkoušíme cestou zajet do Tiendanimal, což je takovej řetězec produktů pro zvířata, asi jako Petcentrum u nás. Opravdu jsme to chtěli najít, ale zamotali jsme se v nákupním centru, odkud nevedla cesta ven. Nakonec jsme ten obchod ještě nemohli najít a jen tak tak jsme vyjeli ven.

Po celým dni sjíždíme z dálnice na prašnou cestu, která nás táhne pár serpentinama do kopce. Nahoře nebylo, kde zaparkovat, byly tam jen dva plácky. Na jednom bylo plno a na druhým nikdo, ale špatnej přístup.

Skoro bez škrtnutí přejedeme na to druhý místo a užíváme si dechberoucí výhledy na azurovou přehradu.

Den 35 | 21. 2. 2024

Vycházet sluníčko dneska nevidíme. Né že bychom vstali pozdě, ale je obrovská mlha. Mlha tak hustá, že by se dala krájet.. ale to je jiná pohádka.

Mlha tak hustá, že i když slyším projíždějící náklaďák, tak ho vidím až pár metrů od nás. Poté, co se mlha rozfouká, tak se nám opět odkryje ta krásná azurová voda.

Vypadá to, jak kdyby ta včerejší poušť v Abanille byla zalitá vodou. Vylítnu s dronem a hledám nějaký zajímavý kompozice. Fouká ale silnej vítr a mně se nechce riskovat, že mi měsíční výplata spadne někam doprostřed přehrady. I tak z toho vyleze pár fajn fotek.

Ještě než odjedeme, parkují vedle nás Francouzi s krásným obytným Hiluxem. Říkali, že jsou na cestě rok a pomalu se vrací domů. Až se vrátí, tak to auto prodaj a stěhují se za dcerou na Francouzskou Guianu. To je stát vedle Suriname, hned nad Brazílií v Jižní Americe. Taky jsem nevěděl, kde to je.

Ptali se i na naší cestu a příběh. Zmínili jsme se o prodeji domu a odstěhovaní do dodávky. Oba zvedli palce a radostně se usmáli. To se nám tu stává celkem často, a je to fajn pocit, který jsme doteď moc neznali.

Na noc jsme dojeli na pobřeží u města Mazarrón, které je celé obsazené camperama. Jsou tu malý dodávky, velký expediční kamiony nebo třeba i autobusy.

Zaparkovali jsme u pláže vedle německýho karavanu. Když jsme s Krakenem vylezli, tak nás náš soused překvapil svým pejskem, protože to bylo, jak kdybychom koukali do zrcadla.

Měl Saarlose, což je hodně podobný plemeno našemu čévéčku. Bohužel to byl kluk, takže hraní padlo, ale i tak to bylo moc fajn. Pánovi bylo kolo 70 let, žil s pejskem v karavanu sám a říkal, že 7 měsíců je ve Španělsku a zbytek v Německu.
Chuť prozkoumat tohle boží místo byla silná. Šli jsme se projít až na konec, kde bylo malý pirátský území. Když jsme procházeli okolo, tak jednomu pirátovi ulítl papoušek, kterej se šel podívat na našeho Krakena.

Pak za náma přišel kluk a krátce jsme lámanou španělštinou a angličtinou pokecali. Říkal, že Česko zná, že tam jezdí na rave party. Spolu s ním přišel i ten majitel papouška, vypadal fakt jak pirát z pohádky, jen měl teda obě nohy.

Celý to tu žilo svým životem a mělo to neskutečnou atmosféru. Zítra má být 28 stupňů, tak jsem rád, že to máme do moře asi 10 metrů.