týden pátÝ

déšt v poušti

Den 29 | 15. 2. 2024

Marťa našla nějakou apku, kde si lidi doporučujou fakt dobrý kavárny. Jedna taková dobrá je kousek od nás v Benidormu. Je to vlastně po cestě na naši naplánovanou poušť, tak jsme si řekli, že si alespoň vykompenzujeme toho Valentýna a dopřejeme si. Když jsme přijížděli, tak nás z dálky vítali celkem velký budovy a jedna fakt zajímavá. Dvě budovy stojící vedle sebe spojený nahoře velkým diamantem. Vygooglete si to, nemám to vyfocený. To asi nebude úplně město pro nás, ale dáváme mu šanci. Samozřejmě, že ani v zimě se nedalo nikde okolo pláže, kde kavárna byla zaparkovat. Chvíli kroužíme a nacházíme místo o pár ulic dál. Je to tu na nás trochu posh, ale i tak jsme si zahákli za okno sušák a v ulici jsme si nechali sušit prádlo, co neuschlo ještě ze včera.

Kavárna byla fakt útulná. Barista nás šel i obsloužit, Kraken si získal ihned jeho pozornost a drbání. Britka od vedlejšího stolu přispěchala se svojí sklenicí vody a dala nám ji, ať mu ji dáme vypít. Krásny gesto a byli jsme moc vděčný, ale náš pes jaksi neumí pít ze sklenice. Tak jsme to jen položili na zem. Meníčko je výživný. Marťě objednávám pistáciový brownie s vanilkovou zmrzlinou a flatwhite a pro sebe skořicovýho šneka s polevou a nějaký dvojitý espresso s našlehaným a kondenzovaným mlíkem. Moc jsem tomu nerozumněl, ale vypadalo to jako specialita podniku. Brownie bylo fajn, šnek suchej. Flatwhite pecka, ale to moje bylo sladký jak cecek. V kavárně měli i pražírnu, tak si kupujeme i malej pytlík do dodávky, protože nám pomalu dochází Peru z Poděbradský pražírny.

Den 30 | 16. 2. 2024

Máme před sebou cestu do pouště v Abanille. Asi to nebude pravá poušť, ale velký okolí tak vypadá a místní tomu tak říkaj. Název Abanilla je myslím z Arabštiny a znamená to "bílé město" a opravdu to při pohledu na nekonečný bílý popraskaný a vysušený kopce tak vypadá. Ještě než jsme do pouště dojeli, tak jsme museli vyprázdnit odpad, nakoupit, napustit pitnout vodu a natankovat plyn. Zvládli jsme vše až na ten plyn, ale tak snad to nějak vyjde, budeme asi šetřit. K západu přijíždíme po celkem rozbitý cestě do pouště, kde parkuje pár obytňáků. Míjíme je a jedeme dál od nich. Parkujeme na jednom hezkým místě přímo u dun a hned po vypnutí motoru se po nich jdeme proběhnout. Jak zapadá sluníčko, tak se v dálce objevuje deštivej mrak a nad naší dodávkou se vytvořila obrovská duha. Do toho se to slunce opřelo do deště a vypadalo to, jak když z nebe prší nad pouští zlato. Užili jsme si každou minutu, kdy bylo na poušť vidět a za krásnýho ticha v týhle pustině usínáme.

Den 31 | 17. 2. 2024

Kraken na mě ráno začal škrábat, tak jsem se s nim šel rovnou projít. Když jsme se vraceli k autu, tak akorát přijíždela krásná KTMka 1290 a na ní Ivan se Sofií. Kraken je šel rovnou přivítat. I když to byli úplně cizí lidi, tak z nich asi cítil, že jsou fajn. Chvíli jsme si povídali a prohodili pár slov o cestování, motorkách a životě ve Španělsku. Říkali, že jsou z Alicante a že si na víkend jen tak vyjeli. Na cestu jsme jim dali český pivo, načež Sofie zmínila, že má ráda Budvar. Pak nás pozvali do Alicante, až jednou pojedeme okolo.

Je fajn si dělat takovýhle kontakty s fajn lidma po Evropě. Naposledy jsme se takhle potkali v Belgii s kamarády, který jsme potkali na Gibraltaru. A zítra se vlastně máme sejít s Annou z Norska, kterou jsme tu minulej rok potkali na fince u Cartageny. Jak jsme se byli ráno projít, tak jsem si všiml hezkýho místa na úplnym konci cesty a rozhodli jsme se tam přejet. Bylo to skvělý rozhodnutí, protože jsme měli celou část pouště jenom pro sebe. Kraken běhal na volno a my byli jak na jiný planetě. V mrazáku nám zmrznula plechovka tonicu, kterou jsme si tam dali chladit a tak jsme z ní udělali náš oblíbenej drink - espresso&tonic.

Prošli jsme tu poušt křížem krážem, dokonce jsem si ji byl projet i na kole a bylo to jak když jedu po povrchu měsíce a jako jedinej člověk na světě tu nechávám stopy od jízdního kola.

Konec dne nám opět přičaroval oranžovou oblohu a jak se poslední paprsky opřely do kopečků, tak společně vytvořili mistrovský dílo - zejména z ptačí perspektivy.

Den 32 | 18. 2. 2024

Dopolko jsme se šli kousek projít, udělali jsme si dobrý jídlo, trochu popracovali a čekali na příjezd Anny. Ještě víc než dlouhejch konverzací v angličtině jsme se báli, že Kraken zakousne jejího psa. Nějak se nemají rádi, oba kluci a dost dominantní. Když za námi přijeli, šli jsme se projít na dělší procházku a psi se naučili alespoň ignorovat jeden druhýho. Kraken teda s košíkem na čumáku. Bavili jsme o životě ve Španělsku a Norsku zároveň, o našem stěhovaní na čtyři kola a žití trochu netradičního i když ne stejnýho života. Anně bude mimochodem tenhle rok 56 let a já stále nedokážu pochopit věty od lidí, že něco nejde. Spíš nechtějí a v tom je ten zásadní rozdíl. A to ani nebudu zmiňovat ty více než sedmdesátiletý dúchodce, který tu tráví víc času, než ve svý rodný zemi. A nejde se vymluvit na to, že mají v Německu větší důchody, žít se tu dá opravdu za málo, záleží co si člověk dokáže odpustit.

Večer jsme pak ztrávili povídáním v naší dodávce nad palačinkama. Nebudeme lhát, když přiznáme, že nás to neustálý hlídání psů a konverzace v angličtině celkem vyčerpalo, ale jsme rádi, že jsme se po roce viděli. Ještě když jsem šel v noci na poslední čůrání s Krakenem, tak se nedalo nevšimnout velkýho kruhu okolo měsíce. S kombinací namodralejch kopečků bílý pouště jsme se opět cítili jak na jiný planetě.

Den 33 | 19. 2. 2024

Ráno se loučíme s Annou a jejím psiskem a pozbytek dne se věnujeme samy sobě. Nesmí samozřejmě chybět procházka, na který jsme našli nory zajíců. Měli to tu podhrabaný snad úplně všude. Nory nás dovedli až k samotnýmu korytu řeky, která i když byla vyschlá, tak bylo pár kaluží a okolo nich byly vidět stopy zabořenejch pacek od psů. Tam Krakene teda nejdeš, úplně zapomeň, v poušti s málo vody tě nebudu celýho čistit. Musel jsem ho dost namotivovat, aby se se mnou vrátil k autu přes duny a když jsme se k němu vraceli, tak nám došlo, že jsme tu to prochodili opravdu křížem krážem a jediná cesta nezůstala bez naší stopy. A hlavně ty stopy mimo cesty stály teda za to. Večer jsme znovu oprášili naší malou troubu omnii a děláme si zapečený těstoviny se slaninou. Jak jsem se rozjel při jejich přípravě, tak jsem zase zapomněl na pečící papír. Ale to drápání připečenejch zbytků jídla za to stálo, protože chutnaly fakt skvěle!

Den 34 | 20. 2. 2024

Je na čase opustit poušť, kterou jsme si fakt zamilovali. Došlo nám skoro vše, a všechny odpady jsme měli plný, takže nás čekal provozní den, který bychom rádi zakončili u přehrady v Allhamě. Cesta to byla celkem dlouhá, ale dokázali jsme na ni natankovat plyn a nakoupit jídlo. Taky jsme si skočili do Popeyes na kuřecí burger a trochu jsme si u toho jídla odpočali.

Při tom odpočívání nám došlo, že nám pomalu dochází jídlo pro Krakena. Sehnat BARF (syrovou stravu) je tady nemožný a hlavně pro nás nereálný. Když chce člověk sehnat konzervu, podobnou jako máme teď, tak je to taky nereálný a když už sežene alespoň se 70% masa, tak stojí fakt ranec. Přemýšlíme trochu, že možná přejdeme na granule, ale uděláme pro něj maximum. Přeci jen to zdraví je přednější. Zkoušíme cestou zajet do Tiendanimal, což je takovej řetězec produktů pro zvířata, asi jako Petcentrum u nás. Opravdu jsme to chtěli najít, ale zamotali jsme se v nákupním centru odkud nevedla cesta ven, protože při vjezdu nebylo upozornění na výšku a vedl jednosměrný okruh kolem centra. Nakonec jsme ten obchod ještě nemohli najít a jentaktak jsme vyjeli ven. Myslím, že nám pod tím stropem zbývalo pár centimetrů. Po celým dni sjíždíme z dálnice na prašnou cestu, která nás táhne pár serpentinama do kopce. Nahoře nebylo kde zaparkovat, byly tam asi dva plácky. Na jednom bylo plno a na druhým nikdo, ale špatnej přístup. No neva, jen tak tak jsme bez škrtnutí projeli na to druhý místo a užívali si i když né na moc dlouho místo jen pro sebe. Ten výhled z vršku kopce, kde jsme parkovali na tu obrovskou přehradu plný azurový vody byl dechberoucí. Se začátkem noci přestali jezdil náklaďáky plný kamení a měli jsme celkem klidný spaní.

Den 35 | 21. 2. 2024

Ráno nás ty náklaďáky zase probudili a my jsme vylezli do absolutního mlíka. Mlha tak hustá, že by se dala krájet.. to je jiná pohádka. Mlha tak hustá, že i když jsem náklaďák slyšel, tak jsem ho viděl projíždět až pár metrů od nás. Když se mlha rozfoukala, tak se nám opět odkryla ta krásná azurová voda. Vypadalo to, jak kdyby ta poušť v Abanille, kde jsme byli předevčírem, byla zalitá vodou. Vylítnul jsem s dronem a hledal nějaký zajímavý kompozice, ale foukal silnej vítr a mně se nechtělo riskovat, že mi 1000€ spadne někam doprostřed přehrady. I tak z toho vylezlo pár fotek.

Jak jsme tam tak stáli, tak jsme rozhodli, že na další noc pojedeme jinam. Ještě než jsme odjeli, tak vedle nás zaparkovali Francouzi, mohlo jim být okolo 50 let, s hezkou obytnou čtyřikrátčtyřkou. Říkali, že jsou na cestě rok a pomalu se vrací domů. Až se prý vrátí, tak to auto prodaj a stěhují se za dcerou na Francouzskou Guianu. To je stát vedle Suriname, hned nad Brazílií v Jižní Americe. Taky jsem nevěděl, kde to je. Taky se ptali na naší cestu a příběh a když jsme se zmínili, že jsme prodali dům a šli cestovat, tak jen oba zvedli palce a tak radostně se usmáli. To se nám tu stává celkem často, a je to fajn pocit, který jsme do teď moc neznali. Když jsme u těch pocitů, tak se cítíme fakt svobodně. Když jsme přijeli na dnešní spací flek, tak pro pocit "svobodně" musí existovat ještě silnější výraz. Dojeli jsme na pobřeží u města Mazarrón a celý to tu bylo obsazený camperama. Byly to malý dodávky, velký expediční kamiony, nebo třeba i autobus.

Zaparkovali jsme u pláže, přes cestu hned vedle karavanu z Německa. Když jsme s Krakenem vylezli, tak nás náš soused překvapil svým pejskem, protože to bylo, jak kdybychom koukali do zrcadla. Měl Saarlose, což je hodně podobný plemeno našemu čévéčku. Bohužel to byl kluk, takže hraní padlo, ale i tak to bylo moc fajn. Pánovi bylo kolo 70 let, žil s pejskem v karavanu sám a říkal, že 7 měsíců je ve Španělsku a zbytek v Německu.

Šli jsme se projít po okolí a na konci pláže žili lidi, který měli mezi autama rozvěšený vlajky Tibetu, Jamajky a jednu pirátskou. Když jsme procházeli okolo, tak jednomu pirátovi ulítl papoušek, kterej se šel podívat na našeho Krakena. Pak za náma přišel kluk v našich letech a krátce jsme lámanou španělštinou a angličtinou pokecali. Říkal, že Česko zná, že tam jezdil na rave party. Spolu s nim přišel i ten majitel papouška, vypadal fakt jak pirát z pohádky, jen měl teda obě nohy. Celý to tu žilo svým životem a mělo to neskutečnou atmosféru. Zítra má být 28 stupňů, tak jsem rád, že to máme do moře asi 10 metrů. Večer jsme si udělali z levnejch rajčat polívku, která byla tak dobrá, jako když jsme si ji dělali v Kouřimi. I když jsme se do syta najedli, tak nám zbylo ještě dost na další den. Takový skvělý jídlo za pár korun. Jsem rád, že si takhle začínáme vařit a moc se neomezujeme. Mysleli jsme si, jak se nám bude hezky usínat za zvuků vln, ale nebylo to takový bájo, v noci byly celkem velký vlny.