týden DVANÁCTÝ

DOKOLA DOLŮ

Den 78 | 4. 4. 2024

I když jsme kousek azurový vody a bílýho písku ochutnali už včera, tak dneska jsme se do toho pustili s pořádnou vervou. Nechybělo společný plavání v moři, první šnorchlování konečně a taky běhání po pláži s Krakoušem. Marťa vylezla z vody včas, protože jí byla zima, ale já jsem to zahnal do extrému a vylezl jsem až když jsem měl odkrvený prsty a bohužel jsem skončil podchlazenej v autě.

Jinak celej den neměl chybu. Stáli jsme přímo u krásný pláže, kde všechno kvetlo a vonělo. A přitom jsme se o tu obří pláž dělili asi se třema lidma. Taky jsme prozkoumali širší okolí a našli jsme i hejno plameňáků na jezírku vedle moře.

Chtěli jsme se dneska dát trochu dohromady, ale byl to celkem aktivní den, tak snad ten další.

Den 79 | 5. 4. 2024

A je to tady. Začalo mě bolet v krku a postupně mě začínaj bolet svaly a klouby. Angína se blíží. Marťa je naštěstí v pohodě, jen ji teda bolí hlava, protože jsme se ještě pořádně nedostali z toho probdělýho trajektu. Takže se o nás teď bude muset asi starat. Marodit v dodávce je asi to poslední co bych v ní chtěl dělat, ale to k tomuhle kočovnýmu životu taky patří.

Ještě než jsme odjeli, tak se tu stihl stavit děda s tím, jestli si od něj nechceme koupit nějaký sýry z jeho vlastní výroby. Bylo to hezký, moc se usmíval a snažil, ale když jsem ho odmítl, protože jsme si nevybrali, tak začal bejt protivnej a nadával celou dobu, co zavíral dveře od dodávky. S ním musí bejt sranda něco hrát.

I přes nemoc se snažíme držet plánu a vydáváme se směrem do městečka Bosa. Cesta vede přes krásný kopcovitý hory. Všude všechno kvete a já si to snažím zapamatovat, než přijde rýma a nebudu nic cítit. Na okolních horách jsou častokrát vidět stopy z dob minulých, kdy byl tenhle ostrov pod hladinou moře.

Po pár hodinách jsme přes hory a kopce dorazili prý do nejbarevnějšího městečka na Sardinii, alespoň co se domů týče. Vítá nás kopec plnej barevnejch domů a nad ním tyčící se hrad. Udělali jsme jen kratičkou procházku po městě, protože se mě už plnohodnotně zmocnila angína a jsem už úplně v prdeli. Marťa se o mě statečně stará a sama pak na to doplácí bolestí hlavy, která ne a ne ustoupit, protože tu pořád někdo řve, bouchá, řinčí a drnčí. Je tu fakt bordel a neutichá ani po půlnoci. Lidi se na nás pořád nějak mračej, ale snažíme se tomu dávat naději i kvůli tomu, že jsme pořád unavený.

Den 80 | 6. 4. 2024

Celou noc jsem propotil a ráno jsem vstal jako mrtvola. Jestli umřu, tak jsem rád, že to bude při cestování. Dávám si prášek, abych zapomenul na bolest a jdeme se projít do Bosy. Město vypadá fajn, lidi se ale stejně tak nějak pořád mračí a všude je zase miliarda hluku. V suvenýr shopu si kupujeme samolepku s vlajkou Sardinie, která půjde mezi ostatní na bok auta. Chtěli jsme si dát i pizzu, ale je tu zvykem, že se podává až po 20:00, protože se čeká na to, až bude správně roztopená pec.

No nic, městečko jsme navštívili, s pizzou nepochodili, tak jedeme zase o dům dál. Dojeli jsme opět přes hory a doly do městečka Santa Giusta, kde jsme našli i výlevku. Hledáme i pizzerii a dokonce úspěšně. Dvě 30cm pizzy, který byly hotový asi za 5 minut a stály jen 12 euro chutnaly skvěle. Jedli jsme je už za tmy u moře, kde bylo plno rybářů, kteří chytali celou noc až do rána.

Den 81 | 7. 4. 2024

Kdybychom věděli, co nás ráno čeká, tak sem včera nejedeme. Nejenom, že pořád marodim a Martě neustávají migrény, ale se sluníčkem se v rostlinách na pláži probudili i mouchy, brouci a komáři a všichni nám nalítali do auta. Bylo jich fakt stovky a vůbec jsme se těch sviní nemohli zbavit. Rychle jsme všechno pobalili a odjeli jsme na asfalt do města, kde jsme se je snažili vyhnat ven. Myslím, že se nám podařilo úspěšně až na pár komárů, který snad nebudou ještě tolik hladový.

Marťa se o nás zase celej den stará. Všechno venčení Krakena, vaření i čajíčky bylo pouze na ní a já se mezitím snažil potit v posteli. Zastavili jsme někde pod barákama na sídlišti a i když jsme se fakt snažili, tak nám ty lidi prostě přijdou pořád nabručený. Dokonce si ani neodpustí v noci troubit, když vidí zaparkovanou obytnou dodávku. Asi hold ty turisty nemají v lásce.

Den 82 | 8. 4. 2024

Po další propocený noci jsem začal mít trochu chuť i čich. Stavili jsme se na benzínce pro plyn, kterej nám dokonce sám pán načepoval. A to jsme si mysleli, jak tu s tím budeme mít problém. U benzínky jsme stihli i cappuccino a něco na zub.

Čekají nás dneska duny, ale ty na nás čekají až za kopcema, který máme po cestě jako na dlani. Pomalu ale jistě překračujeme hory a na chvíli zastavujeme na pěkným výhledu do hor. Cíl naší cesty už je jen 20km, ale s těma cestama, který tu krájíme je to skoro na 2 hodiny. Ceduli 20% klesání jsme viděli poprvé v životě. Na pár posledních kilometrů skončil asfalt a už jsme pokračovali jen po rozbitý cestě, kde byly obří díry, který jsme museli nadjíždět, jinak bychom tam nechali celej spodek auta. A ani ten písek, kterej pak začal nevypadal moc přátelsky.

Ale dokázali jsme to, dojeli jsme sem, na největší přírodní dunu v Evropě a zbořili jsme mýty o potřebnosti 4x4 a zvýšenýho podvozku. Asi vyrobíme samolepku 1x1 na přední blatníky pro Piškota.

Je tu nádherná pláž se zlatavým pískem, kde je jen pár lidí a tak toho Marťa využívá a jde si do tý krásný vody zaplavat. Myslím, že to bylo řádně užitý! Já ji jen pozoruju, protože mám pořád angínu, ale užil jsem si to za ní. Cestou od vody jsme ještě potkali pár z Milana 66 a 68 let, který tak nějak brouzdají Evropou, tak si s nima vyměňujeme historky a poznatky z cest. Mimochodem jsem se jich ptal na jejich nejoblíbenější jídlo a byla to pizza.

Marťe trochu začíná bolet v krku, tak snad to nebude něco podobnýho, co mám já. Noc bude asi teplá, je celej den skoro stejná teplota, i když už je dávno tma.

Den 83 | 9. 4. 2024

V noci bylo fakt teplo. Mě to pomohlo trochu vypotit nemoc, ale jak bylo teplo a větrali jsme, tak nám dovnitř nalítali komáři a poštípali nás jak nikdy.

Blíží se nějaká bouřka, tak odjíždíme, ať nemusíme jet mokrým pískem. Cestou ještě zastavujeme u vytěženýho dolu, kde těžili především zinek. Měli na to takovou spešl fintu, kdy pomocí vody rozdělovali tu zinkovou rudu od ostatních kamenů. Nebo alespoň tak jsme to pochopili z cedulí. Ty vodní kanály jsou tam doteď a jsou vidět dírama v zemi. V podzemí je to celý vyzděný cihlama a ani to co zbylo z továrny ukazuje na to, jak to tu muselo být obrovský ve svý době, skoro před sto lety.

No jdeme si dát ty 20% stoupající kopečky zpátky. Míříme na mapě doleva dolů, na malej ostrůvek Sant Antioco. Než k němu ale dojedeme, tak jsme museli asi milionkrát zatočit přes horský serpentiny. Přejeli jsme dokonce dvě horský sedla, abychom se dostali dál. Dali jsme si malou pauzu na kafe ve městě Iglesias. Lidi se nám začínají zdát milejší, možná to je tím, jak míříme na jih.

Dojeli jsme konečně tam kam jsme chtěli. Je to malej ostrůvek vedle Sardinie, kterej je spojenej asfaltkou. Je tu ještě jeden malej, na kterej každou hodinu jezdí trajekt za pár euro. Na tom našem ostrůvku leží nejstarší město z celý Sardiniie, který se datuje na 800 let př. n. l., ale to si necháme až na zítra. Zastavili jsme kousek za městem u moře, kde jsme našli místo na spaní a je tu krásnej klid. Kraken tu líta mezi vyplavenýma řasama z moře. Dokonce jsme tu vyprostili i malýho kraba z rybářský sítě.

Za nedlouho přijel někdo venčit psa a z dálky už jsme to tipovali na fenku. Šli jsme se klasicky zeptat, jestli si s ní může Kraken hrát. Ten pán, Denis, souhlasil a tak si tam spolu blbli dokud fence Jade nedošly síly. Denis nám u toho vyprávěl pár zajímavostí o Sardinii a tomhle ostrůvku. Taky se zmínil, že sever Sardinie není ta pravá Sardinie a tak nám trochu potvrdil naše dojmy. Že tam prý žijou jen samý boháči a turisti. Říkal, že bydlí v druhým městě na tomhle ostrově. Ano jsou tu jen dvě města. Vyměnili jsme si kontakt a Marťa mu donesla naše poslední český pivo. Denis nám řekl, že mu máme zítra napsat a ať zajedeme do toho jeho města, že dáme nějakou procházku a pokecáme. Dal mi mimochodem i tip na chytání sépií v moři, je prý teď sezona, tak to zítra půjdeme určitě zkusit.

Den 84 | 10. 4. 2024

V noci bylo fakt teplo. Mně to pomohlo trochu vypotit nemoc, ale jak bylo teplo a větrali jsme, tak nám dovnitř nalítali komáři a poštípali nás jak nikdy.

Blíží se nějaká bouřka, tak odjíždíme, ať nemusíme jet mokrým pískem. Cestou ještě zastavujeme u vytěženýho dolu, kde těžili především zinek. Měli na to takovou spešl fintu, kdy pomocí vody rozdělovali tu zinkovou rudu od ostatních kamenů. Nebo alespoň tak jsme to pochopili z cedulí. Ty vodní kanály jsou tam doteď a jsou vidět dírama v zemi. V podzemí je to celý vyzděný cihlama a to co zbylo z továrny ukazuje na to, jak to tu muselo být obrovský ve svý době, skoro před sto lety.

No jdeme si dát ty 20% stoupající kopečky zpátky. Míříme na mapě doleva dolů, na malej ostrůvek Sant Antioco. Než k němu ale dojedeme, tak jsme museli asi milionkrát zatočit přes horský serpentiny. Přejeli jsme dokonce dvě horský sedla, abychom se dostali dál. Dali jsme si malou pauzu na kafe ve městě Iglesias. Lidi se nám začínají zdát milejší, možná to je tím, jak míříme na jih.

Dojeli jsme konečně tam kam jsme chtěli. Je to malej ostrůvek vedle Sardinie, kterej je spojenej asfaltkou. Je tu ještě jeden malej, na kterej každou hodinu jezdí trajekt za pár euro. Na tom našem ostrůvku leží nejstarší město z celý Sardiniie, který se datuje na 800 let př. n. l., ale to si necháme až na zítra. Zastavili jsme kousek za městem u moře, kde jsme našli místo na spaní a je tu krásnej klid. Kraken tu líta mezi vyplavenýma řasama z moře. Dokonce jsme tu vyprostili i malýho kraba z rybářský sítě.

Za nedlouho přijel někdo venčit psa a z dálky už jsme to tipovali na fenku. Šli jsme se klasicky zeptat, jestli si s ní může Kraken hrát. Ten pán, Denis, souhlasil a tak si tam spolu blbli dokud fence Jade nedošly síly. Denis nám u toho vyprávěl pár zajímavostí o Sardinii a tomhle ostrůvku. Taky se zmínil, že sever Sardinie není ta pravá Sardinie a tak nám trochu potvrdil naše dojmy. Že tam prý žijou jen samý boháči a turisti. Říkal, že bydlí v druhým městě na tomhle ostrově. Ano jsou tu jen dvě města. Vyměnili jsme si kontakt a Marťa mu donesla naše poslední český pivo. Denis nám řekl, že mu máme zítra napsat a ať zajedeme do toho jeho města, že dáme nějakou procházku a pokecáme. Dal mi mimochodem i tip na chytání sépií v moři, je prý teď sezona, tak to zítra půjdeme určitě zkusit.