NC – TERMÁLY PO ŘÍMANECH

týden TŘINÁCTÝ

TERMÁLY PO ŘÍMANECH

Den 85 | 11. 4. 2024

Dnešek bude asi bez větru. Šli jsme se ráno projít okolo útesů, abychom viděli, jak to vypadá bez těch obřích vln. Po ranní procházce nás ještě navštíví ovce, které se tu s cinkáním zvonečků na krku jen tak objeví z louky vedle auta. Jak ovečky odejdou, tak se jde ještě Marťa projít s Krakoušem a já si udělám pár fotek s dronem.

Jedeme do přístavu, kde chci jít vyzkoušet chytit nějakou tu sépii. Marťa si mezitím vzpomene, že nechala naše oblíbený flexi vodítko položený na trubce u cesty vedle auta. Ani ne za 10 minut se tam vracíme a vodítko už tam není. Pro nás to teď znamená trochu víc tahání s Krakenem, protože už byl dost zvyklej na to své osm metrů dlouhé vytahovací vodítko (a my taky).

Jdu zkusit chytit nějaký sépie, ale po hodině házení všech tří velikostí umělejch krevet do vody, se vracím s prázdnou do auta. Jsme donucení si je jít dát do restaurace na rohu, na kterou jsme dostali tip od Denise. Bohužel vaří až od 18:30, stejně jako spousta restaurací na Sardinii.

Vyjíždíme nakonec zase o kus dál. V podvečer zastavujeme za městem na asfaltovým plácku, kde je nádherný ticho.

Den 86 | 12. 4. 2024

Úplně stejnej klid tu je i ráno a doplňuje ho jen cinkající stáda oveček, které přišly až skoro k nám do auta. Stádo brání tři psi, ale jeden si přijde pro pomazlení od Marti. Rozloučíme se s ovcema a vyrážíme víc do středozemí.

Zastavujeme u jednoho bodíku, kterej jsme měli označenej v mapě. Je tu zřícenina na kopci, něco jako Trosky 2.0 a taky pár nuragů. Za jedno vstupný chtějí čtyři kila, což se nám moc za pár kamení na sobě dávat nechce. Nuragů tu na celým ostrově je ještě dalších 7000, tak třeba najdeme nějaký hezký v přírodě, nebo za nějakej rozum.

Dáváme si malou přestávku na naše manuální espresso a taky limoncelovou bábovku z cukrárny. Při pauze nás zase navštíví stádo ovcí. Jsou fakt super a jejich přítomnost si užíváme, i když musíme držet našeho vlka zuby nehty.

Celý městečko jsme si projeli křížem krážem, protože jsme tu hledali místo na spaní. Bylo to marný, vůbec nic jsme nikde nemohli najít a to jsme vyjeli i na protější kopec, kde to bylo dost nadějný.

Nakonec jsme našli hezkou louku o pár vesniček dál s výhledem na zříceninu. Roztáhli jsme si tu poprvý i houpací síť a udělali si fakt krásnej pohodovej večer. Taky jsme si napsali s Petkem, Bulharem z trajektu. Psal nám, že jsou teď vlastně kousek od nás a dal nám tip na termální prameny po naší cestě na severovýchod. Takže plán na zítra je víc než jasnej!

Den 87 a 88 | 13. – 14. 4. 2024

Jelikož je víkend, tak se trochu obáváme, že bude u termálních pramenů hodně lidí, ale překvapuje nás pravej opak. Do Fordongianusu jezdí Sardové asi v přiměřeným počtu, ale na druhou stranu jsme tu mimo hlavní sezónu.

Celý město je posetý krásnýma historickýma památkama, ale tam, kde vyvěrá horká voda je stejně nejvíc rušno. Aby ne, jsou tu stále dochovaný trosky lázní od Římanů z prvního století našeho letopočtu. A stále tu jsou horké sirné prameny, které mají zhruba 54 stupňů a vtékají do místní řeky. Tam jsou od místních vytvořené takové malé bazénky z kamenů, kam se dá pohodlně lehnout. Jsou i šikovně teplotně odstupňovány podle toho, jak ty teplý prameny zrovna ředí studená řeka z vody.

Upřímně v tý nejteplejší vodě se nedá ani udržet ruka, takže si volíme tak napůl naředěný bazének, kde mohlo být něco přes 40 stupňů. I tak jsme byli červení jak raci. V termálech jsme byli poprvé a je super, že je to tu vlastně zdarma pro všechny, co se nebojí jít lehnout na kameny do řeky.

Pro fajnovky je tu privátní bazének v budově kousek za řekou, který vyjde na osobu jen na pět eur. Po naší půl hodině v řece jsme uřícení jak z finský sauny, takže si dáváme jen studenou sprchu u nás v autě a máme to jako na wellness.

Taky je tu skvělá kavárna spojená s bistrem, kam chodíme odpočívat na kávu a taky na skvělou focacciu se sardskýma surovinama. Představujeme si, jak bychom takový bistro taky mohli mít a jak by asi mělo vypadat a co bychom tam chtěli podávat.

Jelikož tu jsou teplý prameny skoro po celém městečku, tak tu mají krásnou manuální prádelnu s kohoutkama, ze kterých teče horká voda a kdokoli si tu může na betonových valchách vyprat prádlo. Dokonalost sama, který samozřejmě využíváme.

Náš “pobyt” v lázních nám zpříjemní i nové přátelství se Španěly Enriquem, Olympií a jejich fenkou Lulou. Přijeli v krásné T3 se zvedací střechou, kterou si prý před skoro 40 lety koupili jako úplně novou. Aktuálně plují i s Lulou na jejich lodi ve Středozemním moři a občas něco projedou po pevnině právě v téhle T3.

Je to skvělý, když najdete spřízněný duše a někoho, s kým můžete vést oboustrannou konverzaci. Zní to jako samozřejmost, ale je opravdu vzácnost najít někoho, kdo vám naslouchá. Vedli jsme dlouhý konverzace o životě a žití obecně. Oba pocházejí ze severu Španělska, on ze západu a ona z Barcelony, takže jsme se dozvěděli i spoustu novejch věcí o naší oblíbený zemi.

Den 89 | 15. 4. 2024

Poslední den v lázních si plánujeme užít bez turistů, protože je pondělí. Ale protože řeka teče z přehrady, kde zrovna zvedli hladinu vody, tak máme smolíka. Všechny bazénky zůstaly pod hladinou studený vody z řeky.

Alespoň máme čas si ještě hezky pokecat s Enriquem a Olympií. Vypráví nám ještě o životě v Californii a taky v severním Španělsku. Trochu nás lákali tím, jak tam jsou levný domy a pozemky. Taky jsme se dozvěděli něco o tý jejich krásný lodi a jak na ní plujou a že Lula má plavání jako venčení a jak si to užívá.

Vyměnili jsme si kontakty a Enrique nám řekl, že kdykoli budeme cokoli potřebovat nebo vědět o Španělsku, ať mu dáme vědět. To ráno si děláme lívance ke snídani, tak se s nimi o ně dělíme. Pak už se loučíme a slibujeme, že do příštího setkání už snad budeme mluvit španělsky.

Naše další kroky vedou na východní pobřeží Sardinie, ale ještě než tam dojedeme, tak si dáváme zastávku ve městě Nuoro. Bohužel nemáme moc náladu ani sílu si město nějak procházet, tak jen nakoupíme, natankujeme a jedeme přespat k malýmu vlakovýmu nádraží, kde máme klidnou noc.

Den 90 | 16. 4. 2024

I když jsme stáli u nádraží, tak i ráno jsme tu měli klid a čas jen pro sebe. Nějak jsme poklidili, zašli s Krakenem na procházku a vyrazili jsme k vysněnýmu východnímu pobřeží, kde na nás čeká to azurový moře s bílýma písčitýma plážema.

Kromě těch pláží tam na nás čeká i Petko a Diana z Bulharska, který jsme potkali na trajektu ze Španělska do Sardiniie. Přijeli jsme k nim do zálivu v Tanaunelle, kde jsou fajn parkovací místa pod obříma borovicema, který poskytujou přiměřeně dost stínu.

Šli jsme najít dodávku s bulharskou značkou. Diana má bohužel dost práce, takže si jen máváme a jdeme se projít s Petkem a jejich psem Shai po okolí. Dobu jsme si povídali a seděli u nás před dodávkou.

Petko nám říkal zajímavosti o Bulharsku, do kterýho máme v plánu v létě dojet. Rovnou jsme se domluvili, že se tam někde potkáme. Vyprávěl nám taky o Coloradu, ve kterým skoro dvacet let žili a před dvěma lety se vrátili zpátky do Evropy.
Došlo nám kafe, takže jsme si ho šli koupit do městečka. Je to vlastně spíš vesnička, ve který je jen jeden obchod, ale Lavazzu jsme našli. Už teda namletou a bůhví co v tom, ale naše oblíbená pražírna je prostě daleko. Cestou se k nám přidala i přecpaná černá fenka, která se motala pod autama.

Po návratu do našeho domku na kolech jsme rozdělali kávovar a udělali si až nad očekávání skvělý espresso z nový kávy. Jelikož byl i čas večeře, ale nechtělo se nám nic dělat, tak jsme si jen nakrájeli piave selezione oro a parmigiano-reggiano ze Sardinie, nějakou zeleninu a pár sucharů ze Španělska.

Den 91 | 17. 4. 2024

Probudit se zvukem, že vám spadla větev na auto není moc příjemný, ale naštěstí byla jen menší a ani Piškot nepřišel k úrazu. Jak jsme byli na nohou, tak jsme vyrazili s Krakenem k pláži, kde jsme trochu nečekaně potkali i naše kamarády z Bulharska. Jak jsem jim včera slíbil, tak jsem jim připomenul, ať se po procházce staví na kávu.

Je fajn udělat radost lidem takovou maličkostí, jako je káva. Povídali jsme si o našich i jejich plánech a taky nám dál vyprávěli o jejich životě v Coloradu. Dosrknuli kafčo a rozloučili jsme se s tím, že se za pár měsíců potkáme někde v Bulharsku. My jsme za chvíli taky vyrazili, protože jsme se jeli mrknout na dlouhatánskou pláž.

Nepochopitelně jsme zaparkovali daleko od ní a cestou jsme ještě zabloudili někam do lagun okolo moře. Když jsme ale konečně našli správnou cestu, tak se nám objevila ta krásná nekonečná azurová voda s bílým pískem. Nic podobnýho jsme v Evropě asi neviděli. Došli jsme nakonec a jen tak jsme si sedli do písku a koukali do tý nádhery. Na obzoru je vidět páreček vysokejch ostrovů, který směřujou z vody přímo do nebe.

Neodpustili jsme si ani blbnutí s Krakoušem ve vodě. Teplota moře už je lepší než skoro tři týdny zpět, ale je větrno, takže koupačka bude asi spíš následující dny. Nechceme riskovat další angínu.