týden TŘINÁCTÝ

TERMÁLY PO ŘÍMANECH

Den 85 | 11. 4. 2024

Dnešek bude asi bez větru. Šli jsme se ráno projít okolo útesů, abychom viděli, jak to vypadá bez těch obřích vln. Po ranní procházce nás ještě navštívily ovce, který se tu s cinkáním zvonečků na jejich krku jen tak objevily z louky za naším autem. Jak ovečky odešly, tak se šla ještě Marťa projít s Krakoušem a já si udělal pár fotek s dronem.

Vyjeli jsme do přístavu, kde jsem chtěl jít vyzkoušet chytit nějakou tu sépii. Marťa si mezitím vzpomněla, že nechala naše oblíbený flexi vodítko položený na trubce u cesty. Ani ne za 10 minut jsme se vrátili a to vodítko už tam nebylo. Nevím kdo má proboha za potřebí ukrást psí poškrábaný vodítko, ale ať si ho teda užije no. Pro nás to teď znamená trochu víc tahání s Krakenem, protože na tohle už byl zvyklej, jak mělo 8m a bylo vytahovací.

Šel jsem teda zkusit chytit nějaký sépie, ale po hodině házení všech tří velikostí úmělejch krevet jsem se vrátil s prázdnou zpátky do auta. Byli jsme donucený si je jít dát do restaurace na rohu, na kterou jsme dostali tip od Denise. Bohužel vařili až od 18:30 jako spoustu restaurací tady.

Šli jsme to teda zabalit a vyrazili jsme dál po cestě okolo ostrova. Stavili jsme se ještě na výlevce a taky pro vodu a naftu. K noci jsme zastavili na asfaltovým parkovišti na kraji malý vesnice, kde byla tma a krásnej klid.

Den 86 | 12. 4. 2024

Úplně stejnej klid tu byl i ráno a doplnilo ho jen cinkající stádo oveček, který přišly až skoro k nám do auta. Bránili ho tři psi, ale jeden si přišel pro pomazlení od Marti. Rozloučili jsme se s ovcema a vyrazili jsme víc do středozemí.

Zastavili jsme u jednoho bodíku, kterej jsme měli označenej v mapě. Je tu zřícenina na kopci, něco jako Trosky 2.0 a taky pár nuragů, ale chtěj za jedno vstupný čtyři kila, což se nám moc za pár kamení na sobě dávat nechce. Je jich tu prej ještě dalších 7000, tak třeba najdeme nějaký hezký v přírodě, nebo za nějakej rozum. Dali jsme si tu malou přestávku na naše manuální espresso a taky limoncelovou bábovku z cukrárny. Při přestávce nás zase navštívilo stádo ovcí. Jsou fakt super a jejich přítomnost si užíváme, i když musíme držet našeho vlka zuby nehty.

Celý městečko jsme si projeli křížem krážem, protože jsme tu hledali místo na spaní. Bylo to marný, vůbec nic jsme nikde nemohli najít a to jsme vyjeli i na protější kopec, kde to bylo dost nadějný. Nakonec jsme mrkli do p4n a našli jsme jednu hezkou louku opodál s výhledem na zříceninu.

Roztáhli jsme si tu poprvý i houpací síť a udělali si fakt krásnej pohodovej večer. Taky jsme si napsali s Petkem, Bulharem z trajektu. Psal nám, že jsou teď vlastně kousek od nás a dal nám tip na termální prameny po naší cestě na severovýchod. Takže plán na zítra je víc než jasnej!

Den 87 a 88 | 13. – 14. 4. 2024

Jelikož je víkend, tak jsme se trochu báli, že bude u termálních pramenů hodně lidí, ale docela nás překvapilo, že nebylo tak narváno. Spíš sem do Fordongianusu jezdili Sardové z celého ostrova, ale tak akorát, že to i nám moc nevadí.

Celý město je posetý historickýma památkama, ale tam, kde vyvěrá horká voda je nejvíc rušno. Aby ne, jsou tu stále dochovaný trosky lázní od Římanů z prvního století našeho letopočtu. A stále tu jsou horké sirné prameny, které mají zhruba 54 stupňů a vtékají do místní řeky, kde jsou od místních vytvořené takové malé bazénky z kamenů, kam se dá pohodlně lehnout. Jsou i šikovně teplotně odstupňovány podle toho, jak ty teplý prameny zrovna ředí studená řeka z vody. Upřímně v tý nejteplejší vodě se nedá ani udržet ruka, takže jsme si zvolili tak napůl naředěný bazének, kde mohlo být něco přes 40 stupňů a i tak jsme byli červení jak raci. V termálech jsme byli poprvé a je super, že je to tu vlastně zdarma pro všechny, co se nebojí jít lehnout na kameny do řeky. Člověk si i může zaplatit na půl hodiny privátní bazének v budově kousek za řekou, který vyjde na osobu jen na pět eur. Po naší půl hodině v řece jsme byli uřícení jak z finský sauny, takže jsme si dali jen studenou sprchu u nás v autě a měli jsme to jako na wellness.

Taky je tu skvělá kavárna spojená s bistrem, kde jsme si chodili odpočinout na kávu a taky na skvělou focacciu se sardskýma surovinama. Úplně jsme si představovali, jak bychom takový bistro taky mohli mít a dalo nám to trochu inspirace do budoucna.

Jelikož tu jsou teplý prameny skoro po celém mestečku, tak zrovna vedle výlevky, kterou je tu mimochodem po Sardinii celkem težký najít, mají krásnou manuální prádelnu s kohoutkama, ze kterých teče horká voda a kdokoli si tu může na betonových valchách vyprat prádlo. Dokonalost sama, který samozřejmně využíváme.

Náš “pobyt” v lázních nám zpříjemnilo i nové přátelství se Španěly Enriquem, Olympií a jejich fenkou Lulou. Přijeli v krásné T3 se zvedací střechou, kterou si prý před skoro 40 lety koupili jako úplně novou. Aktuálně plují i s Lulou na jejich lodi ve Středozemním moři a občas i něco projedou s jejich červeným kemprem. Je to skvělý, když najdete spřízněný duše a i někoho, s kým můžete vést oboustranou konverzaci. Zní to jako samozřejmost, ale je opravdu vzácnost najít někoho, kdo vám opravdu naslouchá. Vedli jsme dlouhý konverzace o životě a žití obecně. Oba pocházejí ze severu, on ze západu a ona z Barcelony, takže jsme se dozvěděli i spoustu novejch věcí o naší oblíbený zemi.

Den 89 | 15. 4. 2024

Poslední den v lázních jsme si plánovali užít bez turistů, protože je pondělí, ale jelikož ta řeka teče z přehrady, tak jsme měli smolíka na to, že zrovna zvedli hladinu vody a všechny bazénky zůstaly pod hladinou studený vody z řeky.

Alespoň jsme měli čas si ještě hezky pokecat s Enriquem a Olympií. Vyprávěl nám ještě o životě v Californii a taky v severním Španělsku a trochu nás lákal tím, jak tam jsou levný domy a pozemky. Taky jsme se dozvěděli něco o tý jejich krásný lodi a jak na ní plujou i s Lulou, která společně s Olympií, která je mimochodem olympijská plavkyně, plavou spolu v moři, když zakotvěj. Vyměnili jsme si kontakty a Enrique nám řekl, že kdykoli budeme cokoli potřebovat nebo vědět o Španělsku, ať mu dáme vědět. To ráno jsme si ještě dělali lívance, tak jsme jim dali pár kousků ke snídani. Loučíme se s nima a slibujeme, že do příštího setkání už snad budeme mluvit španělsky.

Naše další kroky vedou na východní pobřeží Sardinie, ale ještě než tam dojedeme, tak si dáváme zastávku ve městě Nuoro. Bohužel jsme neměli moc náladu ani sílu si město nějak procházet, takže jsme jen udělali nákup, natankovali a zajeli jsme přespat k malýmu vlakovýmu nádraží, kde jsme měli krásnej klid.

Den 90 | 16. 4. 2024

I když jsme stáli u nádraží, tak i ráno jsme tu měli klid a čas jen pro sebe. Nějak jsme poklidili, zašli s Krakenem na procházku a vyrazili jsme k vysněnýmu východnímu pobřeží, kde na nás čeká to azurový moře s bílýma písčitýma plážema.

Kromě těch pláží tam na nás čeká i Petko a Diana z Bulharska, který jsme potkali na trajektu ze Španělska do Sardiniie. Přijeli jsme k nim do zálivu v Tanaunelle, kde jsou fajn parkovací místa pod obříma borovicema, který poskytujou přiměřeně dost stínu.

Šli jsme najít dodávku s bulharskou značkou. Diana má bohužel dost práce, takže si jen máváme a jdeme se projít s Petkem a jejich psem Shai po okolí. Delší dobu jsme si povídali a seděli u nás před dodávkou. Petko nám říkal zajímavosti o Bulharsku, do kterýho máme v plánu v létě dojet. Rovnou jsme se domluvili, že se tam někde potkáme. Vyprávěl nám taky o Coloradu, ve kterým skoro dvacet let žili a před dvěma lety se vrátili zpátky do Evropy. Za nějakou chvíli musel jít, protože jeli kvůli online meetingu někam k signálu, tak jsme si jen řekli, že se uvidíme později.

A my jsme měli obrovskou chuť na kafe, který nám ale došlo, tak jsme šli hledat do městečka. Je to vlastně spíš vesnička, ve který je jen jeden obchod, ale Lavazzu jsme našli. Už teda namletou a bůhví co v tom, ale naše oblíbená pražírna je prostě daleko. Cestou se k nám přidala i přecpaná černá fenka, která se motala pod autama, který na ni pořád troubili. Naštěstí to pak otočila a šla snad domů.

Po návratu do našeho domku na kolech jsme rozdělali kávovar a udělali si až nad očekávání skvělý espresso z nový kávy. Jelikož byl i čas večeře, ale nechtělo se nám nic dělat, tak jsme si jen nakrájeli piave selezione oro a parmigiano-reggiano ze Sardinie, nějakou zeleninu a pár sucharů ze Španělska.

Den 91 | 17. 4. 2024

Probudit se zvukem, že vám spadla větev na auto není moc příjemný, ale naštěstí to byla jen menší suchá větev a ani Piškot nepřišel k úrazu. Jak jsme byli na nohou, tak jsme vyrazili s Krakenem k pláži, kde jsme trochu nečekaně potkali i naše kamarády z Bulharska. Jak jsem jim včera slíbil, tak jsem jim připomenul, ať se po procházce staví na kávu.

Je fajn udělat radost lidem takovou maličkostí, jako je káva. Povídali jsme si o našich i jejich plánech a taky nám dál vyprávěli o jejich životě v Coloradu. Dosrknuli kafčo a rozloučili jsme se s tím, že se za pár měsíců potkáme někde v Bulharsku. My jsme za chvíli taky vyrazili, protože jsme se jeli mrknout na dlouhatánskou pláž.

Nepochopitelně jsme zaparkovali daleko od ní a cestou na pláž jsme ještě zabloudili někam do lagun okolo moře. Když jsme ale konečně našli správnou cestu, tak se nám objevila ta krásná nekonečná azurová voda s bílým pískem. Nic podobnýho jsme v Evropě asi neviděli. Došli jsme nakonec a jen tak jsme si sedli do písku a koukali do tý nádhery. Na obzoru je vidět páreček vysokejch ostrovů, který směřujou z vody přímo do nebe. Neodpustili jsme si ani blbnutí s Krakoušem ve vodě. Teplota moře už je lepší než skoro tři týdny zpět, ale je větrno, takže koupačka bude asi spíš následující dny. Nechceme riskovat další angínu.

Ke konci dne jsme se jen zastavili do obchodu pro jídlo a našli jsme si místo na spaní kousek od dalších krásných pláží. Je jich tu na severovýchodě dostatek. Zítra půjdeme nějaký míň přístupnější objevit.