NC – KRAKEN V ZEMI TITÁNŮ – Wildside

týden PATNÁCTÝ

KRAKEN V ZEMI TITÁNŮ

Den 99 | 25. 4. 2024

Promiň, Itálie, ale hurá - pryč odsud. Ani jsme nemohli dospat, jak jsme se těšili, že se nalodíme a odjedeme do Řecka. Na terminálu trajektu probíhá vše rychle, dokonce nikdo nechce vidět občanky a ani psa, kterýmu jsme museli koupit lístek za stejnou cenu jako pro dospělýho člověka.

Na trajektu je plno Bulharů a Rumunů, který jezděj do Itálie za prací. Loď je trochu jinačí než ta, která nás vozila do teď. Není tu vlastně vůbec zábavná zóna a to je záruka toho, že tu bude klid!

I když tu je klid, tak se Krakenovi pořád něco nezdá na horní palubě, má staženej ocas a začíná šílet. Nikde nic není a on jen píská a kouká do nebe, jak kdyby viděl duchy.

Marťu trochu přepadává panika, protože si vzpomene na nějaký kočky z Titanicu, který upozornili den před katastrofou údržbáře a odstěhovali se z lodi, na které předtím měsíce bydleli. Údržbář se na základě kočičího instinktu rozhodl nenastoupit a zbytek už je bohužel celosvětově známý. Do toho ještě náš Kraken, kterej v řecký mytologii potápí lodě, že jo.

Celejch 9 hodin plavby stojí za to. Nonstop s Krakenem chodíme po lodi křížem krážem, aby se trochu uklidnil. Jen já mám na hodinkách nachozenejch 7 km. Marťa hodinky na počítání kroků nemá, ale taky tak pár km bude mít.

Po pár hodinách míjíme pobřeží Albánie z jedný strany a řecký ostrov Korfu ze strany druhý, tak už aspoň víme, že bude brzo klid. Po 22. hodině se vyloďujeme a rovnou si přetáčíme hodinky, protože je tu o hodinu víc. Takže akorát čas najít nejbližší místo na spaní.

Nacházíme parking kousek od přístavu u střední školy, kde je v noci klid a dokonce tu mají i popelnice! To nám tak chybělo v tý Itálii.

Den 100 | 26. 4. 2024

Jelikož tu ještě neznáme obchody a je těžký rozluštit jejich písmo, tak sázíme na Lidl. Řeckej tejden celej rok nás celkem potěší. Samý dobrý sýry, zelenina a zajímavý pečivo. Do toho konečně milejší lidi, a to má člověk hned větší chuť objevovat.

Jediný, co tu bude těžší, jsou pouliční pejsci. Za prvý je to strašnej pohled na ty chudáky, kterým nikdo nedá lásku a taky je těžký uhlídat Krakena, aby se s nima neserval. Naštěstí jsou ale ve většině případu submisivní, takže když uhlídáme našeho psa, nebudou problémy. U obchodu jich zrovna pár bylo a Marťě to rovnou zlomilo srdce, takže nechyběly ani první slzy.

Po snídani rovnou vyrážíme na první bod naší cesty v Řecku. U městečka Glyki je kaňon a uprostřed něj vyvěrá obrovskej pramen vody, kterej tu tvoří nádhernou čistou řeku. Těch pramenů je tady vlastně hodně a čím víc jde člověk proti proudu, tak si může všímat, jak voda vytejká skoro zpod každýho kamene.

Dál proti proudu pokračuje cesta, ale tu si necháme na zítra. Zastavíme se u pramene v lese s výhledem na řeku a jak se začíná stmívat, tak se z křovin vyrojí obrovský množství světlušek. Jak kdybychom stáli uprostřed ohňostroje, ale jediný, co tu zní, je řeka a houkající sova v lese.

Stojíme a máme husinu po celým těle. Najednou nám nad hlavama začne lítat hejno netopýrů a celej ten moment umocní. Na ruce mám vedle sebe vytetovanou světlušku a netopýra , takže to vypadá jako jedno velký znamení. Znamení, že jsme na správným místě a že nás příroda vítá s otevřenou náručí.

Vydržíme tam až do úplný tmy, dokud nám nezačne být zima.

Den 101 | 27. 4. 2024

Ráno se tradičně chystám na procházku s Krakenem, tak ho venku na chvíli připnu na dlouhý vodítko a jdu si vzít věci z auta. Ani né za minutu slyším vrčení a štěkot. Vyběhnu ven a na Krakenovi tam leží tři velký psi a rvou se s ním.

Vběhnu do chumlu psů, vytáhnu našeho šediváka, zvednu ho nad hlavu a odkopávám hafany pryč. Nejhorší je, že celou situaci vyhrotil agresivní pes Němce, kterej parkoval opodál a ostatní pouliční psi se k němu jen přidali.

Po chvíli se šel omluvit, ale moc jsem mu to nevěřil. Naštěstí pak odjeli, takže tu byl klid. Je tu dost divokejch psů, ale jsou opatrní a do konfliktu sami od sebe nejdou.

Na tu ranní procházku se k nám přidala i fenka, která vypadala, že nám to tu jde celý ukázat. Vedla nás krásnou cestou proti proudu řeky až na její konec, kde ze země vyvěral jeden z velkejch pramenů, který tady jsou.

Byli jsme tam jen takhle ve čtyřech a moc si užívali tu samotu. Z toho obřího pramenu šlo rovnou pít, ale nebyla sranda se udržet v proudu, kterej z něj šel.

Voda je tu fakt ledová, ale to se není čemu divit, když tu ani né kilometr od nás vyvěrá ze země. Myslím, že nemá daleko od 7 stupňů.

Proud je taky pořádnej, protože jen pár metrů od břehu máme co dělat, aby nás řeka neodnesla dál. Plaveme si teda jen tak po okrajích, kde se proud stačí zpátky. Vypadá to, že jsme zase našli malej kousek ráje.

Po večeři jdou okolo našeho auta Francouzi i s pejskem, kterýho si adoptovali přímo tady v Řecku. Jdou zrovna na malou procházku a taky zkusit, zda něco nechytí na řece. Dlouho se zakecáme a nakonec nás na zítra pozvou na víno, tak už se těšíme, jak to dopadne.

Den 102 | 28. 4. 2024

Procházku k pramenu nakonec cesty jsme si oblíbili, takže nechyběla ani dnešní ráno. Po ní si dáme snídani a vyrážíme se kouknout do města.

Cesta vede přes řeku, takže ji musíme přebrodit a Kraken to má jen tak tak po krk, aby nám neuplaval s proudem. Dál už pak vede hezká cesta, na který vidíme ještě zralý citróny, pomeranče a taky začínající fíky.

Ve vysoký trávě u silnice potkáváme i paní želvu. To se ve vás pere takovej pocit, jestli ji neodnést do trávy k vodě, ale co když od tý vody šla až sem a celou tu cestu bychom ji vrátili zpátky. Rozhodneme se do přírody nezasahovat, protože se o sebe nejlíp postará sama.

V kavárně si dáme po dlouhý době fakt skvělý kafe a i obsluha je moc milá. Začínají se nám tady ty lidi líbit víc a víc. Nebo to je možná normální, ale jsme ještě rozhození z Itálie.

Okružní procházku zakončíme zpátky u řeky v Piškotovi. K večeru se rozhodnu jít ještě sám na ryby. I když jsem opět nic nechytil, tak jsem si tu chvíli v nádherný přírodě uprostřed azurový řeky jen s prutem v ruce náramně užil.

Ještě než zapadlo sluníčko, tak jsme využili posledních paprsků a skočili jsme do studený řeky místo sprchy. Na večerní vínečko s Francouzema jsme už pak neměli sílu ani náladu, tak jsem za nima došel a řekl jim, ať se za námi ráno zastaví spíš na kafe.

Den 103 | 29. 4. 2024

Opět je na čase rozloučit se s krásným místem. Odpočali jsme si tady přesně tak, jak jsme po dlouhý cestě Itálií potřebovali.

Ráno jsme si ještě dali kávu s Francouzema a povídali si o cestování. Přišli i s malou fenkou, jejíž jméno nedokážeme vyslovit a už vůbec ne si ho zapamatovat. Taky nám ukazují nafukovací člun, kterej jde složit do rozměru malýho batohu a dá se na něm sjet klidnější řeka. Dost nad ním uvažujeme, ale první Decathlon je až v Korintu a to je až za několik stovek kilometrů.

Kvůli pokecu jsme vyjeli o trochu dýl, než jsme chtěli, a tak putujeme rozpáleným Řeckem v tu nejhorší dobu. Zastavili jsme u zálivu na takový polní cestě mezi mořem a jezerem. Najít stín po poledni v přírodě takřka bez stromů je umění, ale nějak jsme se s tím poprali.

Když slunce poskočilo o trochu níž a začalo dělat stín, tak jsme zkoušeli chytat kraby do hůlek na špagety. A dokonce úspěšně! Všechny jsme je ale pustili na svobodu. Udělali jsme si skvělou večeři, v písku si rozdělali oheň a Marťa nám k tomu všemu hrála na kytaru. Nádhernej moment, kterej se nám z paměti asi jen tak nevymaže.

Když nás v noci zahnali dovnitř komáři, kterejch bylo fakt milion, tak jsme si už bez světla povídali v autě o všem možným. Například o tom, jak používáme strašně malý procento mozku a co by se stalo, kdybychom jej využívali na 100 %, nebo o tom, jak je to tu celý simulace a žití na planetě je jen hra někoho jinýho a my se ji snažíme zahrát co nejlíp a užít si ji.

Den 104 | 30. 4. 2024

Dneska jsme se po včerejším horkým dni rozhodli vyjet trochu dřív, než začne slunce pálit.

Kraken se proběhl po pláži a vystrašil pár místních rybářů. Koukali jsme, že chodí ve vodě a snaží se chytit na bodák kraby, jako včera my do plastovejch kleští. Moc jim to nešlo, až jsem si říkal, jestli jim to nepůjdu ukázat.

Vyrazili jsme směrem na jih, protože jedeme do Olympie, kde vznikly Olympijské hry už ve starověku. Jak si o tom tak čteme, tak nemůžeme přestat hltat plno zajímavejch informací o Řecku. Za cesty si čteme o historii, kultuře, jídlu, zvycích a všem ostatním. Historie týhle země je opravdu úchvatná.

Zastavujeme, abychom se protáhli a nabrali vodu. U kohoutků s vodou se každou chvíli střídají místní a čepují si vodu do barelů nebo skleněnejch demižónů. Zatímco jsem dělal kafe, tak šla Marťa s dvouma barelama a pánové ji s čepováním gentlemansky pomohli. V mezičase jsme ještě nakrmili čtyři pouliční kočky mlíkem.

Na Peloponés dneska už asi nedojedeme, tak jsme si našli hezký místo u jezera, kde jsou stromy a stín. Asi dvě hodiny jsme tam byli úplně sami, než nám naši idylku překazil francouzskej karavan, ze kterýho vystoupí pár s malým dítětem.

U vody je pár laviček a u tří je dokonce stín. Myslíte, že nám nechali alespoň jeden stůl, abychom si mohli taky sednout do stínu? Nebo si každej zabere jeden stůl i s lavičkama jen pro sebe?

Zůstali jsme teda u Piškota a pomalu se přesouvali pod stínem stromu podle toho, jak se posouvalo slunce. Do toho jsme si pořád četli o historii a zajímavostech Řecka. Čtení nám zpestřilo stádo oveček, který se vůbec nebáli našeho psovlka a skoro se až předbíhaly, která k němu dojde blíž.

V noci se nám zase ukázaly světlušky a my je opět pozorovali s nadšením, jak kdybychom je viděli poprvé v životě.

Den 105 | 1. 5. 2024

Dnes se chceme dostat na Peloponés. Na polostrov (respektive ostrov) se dá na západní straně dostat jen přes jedinej most a za přejetí chtějí něco přes 20 eur. Naštěstí je tu i lodní doprava místňáků, který vás převezou za polovic.

Zastavili jsme si u cesty a koupili si jahody, který jak jsme po tom zjistili, byly skoro z poloviny prohnilý. A já, že je ten pán tak hodnej, jak nám je sám vybral a dal do sáčku.

Na dvanáctou jsme zastavili v restauraci na kraji vesnice a zašli si na vytouženej řeckej salát. Za barem nás přivítali a nějakej pán, kterej tam seděl nám pomohl s překladem v angličtině.

Objednali jsme si dva saláty a k tomu ještě nějaký věci, který nám pán doporučil. Jídlo bylo obecně fajn, ale asi si nás spletli s bohatejma Němcema a hezky nás natáhli.

Dojeli jsme do přístavu, kde je Peloponés na dohled přes moře. Čekáme na trajekt, který má jezdit každých dvacet minut. Po hodině čekání nám to začíná být nějaký divný. Víme, že je dnes státní svátek, nečekali jsme stejnej provoz, ale že trajekt nepojede vůbec, je docela překvápko. Tady mají prostě i kapitáni volno.

Našli jsme si proto parkoviště kousek od přístavu u malýho hřiště, na kterým jsme si vyzkoušeli pinpongovej stůl. Bohužel foukal slušnej vítr, takže to nebyla moc kvalitní hra.

Na večeři dáváme poslední šanci místnímu bistru a fakt doufáme, že nás zase neojebou. Dáváme si dva gyrosy v pita chlebu. Jeden s nějakou spešl omáčkou a kuřecím masem a druhej s vepřovým a tzatziki. Je to dokonalý jídlo a za oba platíme jen 7 eur. Řekové si zachránili reputaci. Snad už ráno budou jezdit i s tím trajektem.