týden PATNÁCTÝ

KRAKEN V ZEMI TITÁNŮ

Den 99 | 25. 4. 2024

Promiň Itálie, ale hurá pryč odsud. Ani jsme nemohli dospat, jak jsme se těšili, že se nalodíme a odjedeme do Řecka. Ráno jsme jen vyřešili odpady, pitnou vodu a taky benzínku. Na terminálu trajektu proběhlo vše rychle, dokonce nikdo nechtěl vidět občanky a ani psa, pro kterýho stojí lístek jako pro dospělýho člověka.

Na trajektu je plno Bulharů a Rumunů, který jezděj do Itálie za prací. Loď je trochu jinačí, než ta, která nás vozila do teď. Není tu vlastně vůbec zábavná zóna a to je záruka toho, že tu bude klid. I když tu ale klid byl, tak se Krakenovi něco nezdálo na horní palubě a začal šílet se staženým ocasem. Nikde tam nic nebylo a on jen pískal a koukal do nebe, jak kdyby viděl duchy. Marťu trochu přepadla panika, protože si vzpomněla na nějaký kočky z Titanicu, který upozornili den před katastrofou údržbáře, kterej se rozhodl nenastoupit a zachránil si tak život. Do toho ještě náš Kraken, kterej v řecký mytologii potápí lodě žejo. Celejch 9 hodin plavby stálo za to. Nonstop jsme s Krakenem chodili po lodi, aby se trochu uklidnil. Jen já jsem měl na hodinkách nachozenejch 7km po lodi.

Jak jsme minuli pobřeží Albánie a na druhý straně viděli Korfu, tak už jsme věděli, že už bude brzo klid. Něco po 22 hodině jsme se vylodili a rovnou si mohli o hodinu víc přetočit hodinky. Takže akorát čas najít nejbližší místo na spaní. Našli jsme jeden parking kousek od přístavu u střední školy, kde byl v noci klid a dokonce tu měli i popelnice! To nám tak chybělo v tý Itálii.

Den 100 | 26. 4. 2024

Jak to parkoviště, na který jsme v noci přijeli bylo prázdný, tak se pochopitelně kvůli škole naplnilo. To nám ale nevadilo, dali jsme si s Krakenem malou procházku a vyjeli jsme nakoupit nějaký jídlo.

Jelikož tu ještě neznáme obchody a je těžký rozluštit jejich písmo, tak jsme vsadili na Lidl. Řeckej tejden celej rok nás celkem potěšil. Samý dobrý sýry, zelenina a zajímavý pečivo. Do toho konečně milejší lidi a to má člověk hned větší chuť objevovat. Jediný co tu bude těžší jsou pouliční pejsci. Za prvý je to strašnej pohled na ty chudáky, kterým nikdo nedá lásku a taky je těžký uhlídat Krakena, aby se s nima neserval. Naštěstí jsou ale ve většině případu submisivní, takže když uhlídáme našeho psa, nebudou moc problémy. U obchodu jich zrovna pár bylo a Marťě to rovnou zlomilo srdce, takže nechyběly ani první slzly.

Po snídani jsme rovnou vyrazili na první bod naší cesty v Řecku. U městečka Glyki je kaňon a uprostřed něj vyvěrá obrovskej pramen vody, kterej tu rovnou tvoří nádhernou čistou řeku. Těch pramenů je tady vlastně víc, čím víc jde člověk proti proudu, tak si může všímat, jak voda vytejká skoro z pod každýho kamene. Dál proti proudu pokračuje cesta, ale tu si necháme na zítra. Zastavili jsme se u pramene v lese s výhledem na řeku a jak se začalo stmívat, tak se z křovin vyrojilo obrovský množství světlušek. Bylo to jak kdybychom stáli uprostřed ohňostroje, ale jediný co tu znělo byla řeka a houkající sova v lese. Stáli jsme tam a měli jsme husinu po celým těle. Do toho nám nad hlavama začalo lítat hejno netopýrů a ještě celej ten moment umocnili. Na ruce mám zrovna vedle sebe světlušku a netopýra vytetovanýho, takže to vypadalo jak jedno velký znamení, že jsme zase na správným místě a že nás příroda vítá s otevřenou náručí. Vydrželi jsme tam až do úplný tmy, dokud nám nezačala být zima. Krakenovi už se asi chtělo jít spát, takže jsme šli jsme na kutě.

Den 101 | 27. 4. 2024

Ráno jsme se tradičně chystali na procházku s Krakenem, tak jsme ho venku na chvíli připnul na dlouhý vodítko a začal si balit věci uvnitř auta. Ani né za minutu slyším vrčení a štěkot. Vyběhl jsem ven a na Krakenovi tam leželi tři velký psi a rvali se s nim. Vběhl jsem do chumlu, vytáhl našeho šediváka a odkopal jsem hafany pryč. Nejhorší bylo to, že celou sitauci vyhrotil agresivní pes Němce, kterej parkoval opodál a ostatní pouliční psi se k němu jen přidali. Šel se teda omluvit, ale moc jsem mu to nevěřil. Naštěstí pak odjeli, takže tu byl klid. Je tu dost divokejch psů, ale jsou opatrný a do konfliktu samy od sebe nejdou.

Na tu ranní procházku se k nám přidala i jedna fenka, která vypadala, že nám to tu jde celý ukázat. Vedla nás proti proudu řeky krásnou cestou až na její konec, kde ze země vyvěral jeden z velkejch pramenů, který tady jsou. Byli jsme tam jen takhle ve čtyřech a moc si užívali tu samotu. Z toho obřího pramenu šlo rovnou pít, ale nebyla sranda se udržet v tom proudu, kterej z něj šel. Po užitý chvilce jsme vyrazili zpátky do auta a jelikož už začalo být teplo, tak jsme si šli sednou k vodě na místečko, který jsme si už včera vyhlídli.

Voda tu je fakt ledová, ale to se není čemu divit, když tu ani né kilometr od nás vyvěrá ze země. Myslím, že nemá daleko od 7 stupňů. Proud je taky pořádnej, protože už jen pár metrů od břehu máme co dělat, aby nás řeka neodnesla dál. Plaveme si teda jen tak po okrajích, kde se proud stačí zpátky. Vypadá to, že jsme zase našli malej kousek ráje.

Po koupačce jsme si udělali salát z těstovin, řeckýho sýru a zeleniny. Jak jsme ho dojedli, tak šli okolo Francouzi i s pejskem, kterýho si adoptovali přímo tady v Řecku. Šli akorát na malou procházku a taky zkusit, zda něco nechytí na řece. Dlouho jsme se zakecali a nakonec nás na zítra pozvali na víno, tak už se těšíme jak to dopadne.

Den 102 | 28. 4. 2024

Procházku k pramenu nakonec cesty jsme si oblíbili, takže nechyběla ani dnešní ráno. Po ní jsme si dali snídani a vyrazili jsme se kouknout do města. Cesta vedla přes řeku, kterou jsme museli přebrodit a Kraken to měl jen tak tak, aby nám neuplaval s proudem. Dál už pak vedla hezká cesta, na který jsme potkali ještě zralý citróny, pomeranče a taky začínající fíky. Ve vysoký trávě u silnice jsme potkali i paní želvu. To se ve vás pere takovej pocit, jestli ji neodnýst do trávy k vodě, ale co když od tý vody šla až sem a celou tu cestu bychom ji vrátili. Rozhodli jsme si přírody nevšímat, protože se o sebe nejlíp postará sama.

V kavárně jsme si dali po dlouhý době fakt skvělý kafe a i obsluha byla moc milá. Začínají se nám tu ty lidi líbit víc a víc. Nebo to je možná normální, ale jsme ještě rozhození z Itálie. Okružní cestu jsme zakončili zpátky u řeky v Piškotovi. K večeru jsem se rozhodl jít ještě sám na ryby. I když jsem opět nic nechytil, tak jsem si tu chvíli v nádherný přírodě uprostřed azurový řeky jen s prutem v ruce náramně užil.

Ještě než zapadlo sluníčko, tak jsme využili posledních paprsků a skočili jsme do studený řeky místo sprchy. Na večerní vínečko s Francouzema jsme už pak neměli sílu ani náladu, tak jsem za nima skočil a řekl jim, ať se za námi ráno zastaví spíš na kafe.

Den 103 | 29. 4. 2024

Opět je na čase rozloučit se s krásným místem. Odpočali jsme si tady přesně tak, jak jsme po dlouhý cestě Itálií potřebovali. Ráno jsme si ještě dali kávu s Francouzema a povídali si o cestování. Přišli i s malou fenkou, jejíž jméno nedokážeme vyslovit a ani si zapamatovat, ale důležitý je, že si ji tady adoptovali po tom, co ji našli na ulici. Taky nám ukazují nafukovací člun, kterej se dá složit do rozměru malýho batohu a dá se na něm sjet klidnější řeka. Dost nad ním tedy uvažujeme, ale první Decathlon je až v Korintu a to je až za několik stovek kilometrů dál.

Kvůli pokecu jsme vyjeli o trochu dýl, než jsme chtěli a tak jedeme rozpáleným Řeckem v tu nejhorší dobu. Zastavili jsme u zálivu na takový polní cestě mezi mořem a jezerem. Najít stín po polední v přírodě takřka bez stromů je umění, ale nějak jsme se s tím poprali. Když slunce poskočilo o trochu níž a začalo dělat stín, tak jsme zkoušeli chytat kraby do hůlek na špagety. A dokonce úspěšně! Všechny jsme je ale pustili na svobodu. K večeru jsme si udělali špagety se sušenýma rajčatama, v písku jsme si rozdělali oheň a Marťa nám k tomu všemu hrála na kytaru. Nádhernej moment, kterej se nám z paměti asi jen tak nesmaže.

Když nás v noci zahnali dovnitř komáři, kterejch bylo fakt milion, tak jsme si už bez světla povídali v autě o všem možným. Například o tom, jak používáme strašně malý procento mozku a co by se stalo, kdybychom jej využívali na 100%, nebo o tom, jak je to tu celý simulace a žití na planetě je jen hra někoho jinýho a my se ji snažíme zahrát co nejlíp a užít si ji.

Den 104 | 30. 4. 2024

Dneska jsme se po včerejším horkým dni rozhodli vyjet trochu dřív, než začne slunce pálit. Kraken se proběhal po pláži a vystrašil pár místních rybářů. Koukali jsme, že chodí ve vodě a snaží se chytit na bodák kraby, jako včera my do plastovejch kleští. Moc jim to nešlo, až jsem si říkal, jestli jim to nepůjdu ukázat.

Vyrazili jsme směrem na jih, protože cílíme do Olympie, kde vznikly Olympijské hry už ve starověku. Jak si o tom tak čteme, tak nemůžeme přestat hltat plno zajímavejch informací o Řecku. Za cesty si čteme o historii, kultuře, jídlu, zvycích a všem ostatním. Historie týhle země je opravdu úchvatná.

Zastavujeme na chvíli, abychom se protáhli a nabrali vodu. U kohoutků s vodou se každou chvíli střídají místní obyvatelé a čepují si vodu do barelů nebo skleněnejch demižónů. Zatímco jsem dělal kafe, tak šla Marťa s dvouma barelama a pánové ji s čepováním gentlemansky pomohli. V mezičase jsme ještě nakrmili čtyři pouliční kočky mlíkem.

Na Peloponés dneska už asi nedojedeme, tak jsme si našli hezký místo u jezera, kde jsou vysoký stromy, který nabízejí dost stínu. Asi dvě hodiny jsme tam byli úplně sami, než nám naši idylku překazil francouzskej karavan. U vody je pár laviček a u tří je dokonce stín. Myslíte, že nám nechali alespoň jeden stůl, abychom si mohli taky sednout do stínu, nebo se s dítětem po třech rozdělili na všechny dostupný? Zůstali jsme teda u Piškota a pomalu se přesouvali pod stínem stromu podle toho, jak se posouvalo slunce. Do toho jsme si pořád četli o historii a zajímavostech Řecka. Čtení nám zpestřilo stádo oveček, který se vůbec nebáli našeho psovlka a skoro až se předbíhaly, která k němu dojde blíž.

K večeru jsme si dali ještě menší prochajdu do olivovýho sadu, kde jsme pozorovali fakt obrovský mravence, který měli díry v zemi. Zkusili jsme jim tam hodit klacíček a ve třech ho čapli do kusadel a odnesli pryč. V noci se nám zase ukázaly světlušky a my je opět pozorovali s nadšením, jak kdybychom je viděli poprvé v životě.

Den 105 | 1. 5. 2024

Na dnešek máme plán dostat se na Peloponés. Na polostrov (respektive ostrov) se dá dostat jen přes jedinej most, když počítám tuhle západní stranu a za přejetí chtějí něco přes 20 eur. Naštěstí je tu i lodní doprava místňáků, který vás převezou za polovic. Po cestě mezi krásnejma horama nám přes cestu přecházela želva. Šla jakoby tu chodila celej život. Zastavili jsme si u cesty a koupili si jahody, který jak jsme po tom zjistili, byly skoro z poloviny prohnilý. A já, že je ten pán tak hodnej, jak nám je sám vybral a dal do sáčku. Na dvanáctou jsme zastavili v restauraci na kraji vesnice s tím, že si zajdeme na řeckej salát. Za barem nás přivítali a nějakej pán, kterej tam seděl nám pomohl s překladem v angličtině. Objednali jsme si dva saláty a k tomu ještě nějaký věci, který nám pán doporučil. Řekli jsme si, že si dopřejeme a nebudeme moc koukat na cenu. Jídlo bylo super, ale když nám donesli účtenku na 28 eur za dva saláty, dvoje hranolky a jedno pito, tak jsme se trochu nasrali, protože to je takový to klasický ojebávaní turistů. Nevím jestli si nás spletli s bohatejma Němcema, ale tohle se prostě nedělá. Když jsem se zeptal na menu, tak samozřejmě žádný nemaj a úplně s náma přestali komunikovat. Rádi podporujeme místní tím, že si od nich něco koupíme, ale proč mají potřebu nás natahovat, fakt netušíme. Dojeli jsme do přístavu, kde je Peloponés na dohled přes moře. Čekáme na trajekt, který má jezdit každých dvacet minut. Po hodině čekání nám to začíná být nějaký divný a usuzujeme, že na dnešní svátek mají volno i kapitáni převozu. Našli jsme si proto parkoviště kousek od přístavu u malýho hřiště, na kterým jsme si vyzkoušeli místní pinpongovej stůl. Bohužel foukal vítr, takže jsme si moc kvalitně nezahráli. Na večeři dáváme poslední šanci místnímu bistru a fakt doufáme, že nás zase neojebou. Dali jsme si dva gyrosy v pita chlebu, jeden s nějakou spešl omáčkou a kuřecím masem a druhej s vepřovým a tzatziki. Bylo to dokonalý jídlo a za oba jsme zaplatili jen 7 eur. Tak to nakonec dobře dopadlo a Řekové si zachránili reputaci. Snad už ráno budou jezdit i s tím trajektem.