týden DRUHÝ

LOVÍME MANDARINKY

Den 8 | 25. 1. 2024

Ráno na tomhle místě bylo jako z pohádky. V celým okolí nikde nikdo a zase jsme to měli celý jen pro sebe.

Po menší procházce u moře jsme si šli udělat naší skvělou kávu z manuálního presovače. Musel jsem těch káv udělat fakt hodně, abych vychytal správnou jemnost namletý kávy, teplotu vody a tlaku, kterej je nutný vytvořit pro dokonalý espresso s cremou.

Teď už to jde levou zadní a to nás taky pořád vede k myšlence, vyhodit ceduli s espressem za 2€ z okna a zkusit nějakou prodat. Každopádně to není ještě na pořadu dne a v týhle pustině bychom to asi stejně nikomu nenabídli.

S odpolednem začali chodit místní se psama okolo pláže. Při chvilce nepozornosti se náš přivázanej Kraken ukousal z vodítka a šel se za nima proběhnout. Naštěstí to byly fenky, s klukama se od svý špatný štěněčí zkušenosti bohužel nesnese.

Mezitím kousek od nás zaparkovali Němci, zahodili hadry a nahatý se tam svalili mezi ty venčící lidi na písek. Po chvíli pak odjeli a nám se to jejich místo vlastně líbilo o něco víc, tak jsme tam přejeli.

Nic jsme neuklízeli, Marťa šla pěšky, Kraken běžel vedle auta a když už jsem na tom místě skoro byl, tak vzal Kraken zase čáru za nějakým psem, kterej se vynořil za dunou. Naštěstí zase fenka. Tohle je s naším pejskem občas fakt náročný. Když se s ním jde na procházku, tak člověk musí myslet o jeden krok napřed a ještě koukat za roh. Jinak pořád na vodítku, na kterým ještě tahá, ale to už je zase naše chyba, kterou se snažíme trénovat.

Den 9 | 26. 1. 2024

Po pár dnech strávených za dunou u moře jsme už neměli co jíst a taky jsme měli plný odpady. Cestou na výlevku jsme se ještě zastavili u místa, kde se přímo Ebro vlejvá do moře. Opět hezký místo bez lidí, jen pár rybářů a místních na procházce. Na konci cesty byla malá vyhlídka, na kterou jsme vylezli a kochali se výhledama.

Jeli jsme zařídit poslední věc. Natankovat vodu k malý vesničce jménem Balada. S tou vodou je to tady fakt loterie. Často bývá hrozně chlorovaná a člověk má pocit, že pije nějakej chemickej sajrajt. Takhle trochu víc mimo města, nebo nejlíp v horách, je to daleko lepší.

Na konci Balady měli krásný parkoviště hned u vody, kde jsme to na noc kempli. Při večerní procházce jsme si u cesty natrhali první mandarinky. V tenhle čas jsou tu akorát tak zralý.

Den 10 a 11 | 27. – 28. 1. 2024

Při ranním prozkoumávání okolí jsme se nestačili divit, kolik tu jezdí cyklistů. U cesty jsme si natrhali do zásoby další mandarinky a já pak vyrazil na ryby na druhou stranu řeky. Nic jsem nechytil, ale ta pohoda u vody je víc než tisíc ryb.

Nedalo se nevšimnout ryby, která v pravidelných intervalech vyskakovala nad hladinu a doslova lítala.

Po rybaření jsme vyrazili pryč z týhle placky. Míříme trochu dál od popřeží, konkrétně do Parc Natural De La Serra D´irta.

Začala nám trochu chybět divočina a samota. V kopcích jsme si přes appku p4n našli krásný místo a po zaparkování jsme se kochali nádhernejma výhledama.

Jak je snadný najít tohle místo pro nás, tak je to snadný i pro ostatní cestovatele. Neužili jsme si ani 5 minut toho krásnýho soukromí, protože k nám přijela bílá dodávka a zastavila 3 metry od nás. Snažíme se, ale nedokážeme pochopit, že lidi nedokážou respektovat soukromí v takový pustině.

Zalezli jsme si do dodávky a na zvednutí nálady jsme si udělali první dodávkový palačinky. Byly skvělý a vychutnávali jsme si je s jediným výhledem, který nám do přírody zbyl.

Palačinek bylo dost, takže jsme je šli na nejvyšší kopec v okolí vychodit. Všude okolo, ale i v celým Španělsku je akorát sezóna zabijáckejch housenek, který si dělaj kokony na borovicích. Nebezpečný jsou zejména pro malý děti, psi a kočky. Mají na sobě malý štětinky, ve kterých je jed a každej místňák nás varuje, abychom si na ně fakt dávali bacha.

Kopeček byl větší, než jsme čekali a nám po dlouhý cestě zase vyhládlo. Byl čas vyzkoušet malou troubu Omnia. Nakrájeli jsme cibule, rajčata a brambory a celý to i se sýrem vyskládali do trouby.

Po dvou hodinách bylo vše krom brambor hotový, ale měli jsme už takovej hlad, že to v nás zmizelo brambory nebrambory. Příště tam musíme dát i pečící papír, protože ten připečenej sýr budem z hliníku drhnout ještě rok. Dali jsme to teda vše ven, ať přes noc pracuje rosa.

Den 12 | 29. 1. 2024

Vstali jsme a bílá dodávka vedle nás pořád stála. Máme rádi kontakt s lidma, ale po tom všem jsme si trochu potřebovali odpočinout o samotě.

Šel jsem zvídavě zkontrolovat tu Omnii a rosa přes noc opravdu zapracovala. Seškrábal jsem vše rozmočený pryč a byla připravená na další pečení. Jestli se nám teda bude chtít.

Ani se sousedkou jsme se nerozloučili a jeli jsme z divočiny pryč. Být tam samy, tak tam určitě pobudeme, ale nakonec to nějak ztratilo kouzlo.

Prádelna je tu na každým rohu. Máme pocit, že ani Španělé nemají doma pračky a vyplatí se jim prát a sušit tady. Zhruba za 7€ vyperete 16kg prádla a za další 3€ je vysušíte.

Ten den jsme prali dvě 16kg pračky. Jedna nám to blbě vyprala a když jsme to dali do dvou sušiček, tak nám ta jedna po půl hodině sušení předala prádlo úplně mokrý.

Každopádně reklamace na dálku proběhla skvěle. Na dálku shodili pojistky, nacvakali tam dalších 30 minut a řekli, abychom to tam dali znovu. Opravu se to zresetovalo. Starý vypnout a zapnout opět zachránilo svět. Teda naše mokrý prádlo.

Den 13 | 30. 1. 2024

Včera jsme nechtěli zůstávat ve městě, tak jsme popojeli kousek za město k pláži, kde byly opuštěný, vlastně nepronajatý domky na sezónu a pár domorodců.

Moře bylo rozbouřený a u pláže byly skoro dvoumetrový vlny. Kdybychom surfovali, tak si jich určitě jdeme pár sjet. Říká se to tak?

Kraken si sám běhal po pobřeží a ze vší radosti ho přepadl amok. Běhal a běhal a zrovna v tu chvíli, kdy moře ustoupí, aby mohla přijít další vlna, tak se chudák ocitl po tou dvoumetrovou a zmizel v bílý pěně.

Ani nevím, jak se podává první pomoc psovi. Naštěstí to ten náš nezmar přežil a celej mokrej se vrátil s pohledem, že si od toho moře dá chvíli pauzu.

Takhle jsme přišli za Marťou do dodávky, kde dostal úctyhodný politování a teplou deku. Když uschl, vypadal, že na další procházku nechce, tak byl asi čas oprášit naše kola, který si celou dobu vezeme s sebou.

Utáhnul jsem je fakt dobře, aby nespadly. Sůl z dálnic cestou do Španělska na nich nechala taky hezký šrámy. Řetěz byl za tu chvíli úplně zrezlej a vše co se mělo hýbat se nehýbalo. Nic s čím by si WDčko neporadilo.

Když jsme nasedli a pár metrů ujeli, uvědomili jsme si, že vlastně poprvý sedíme na kole v zahraničí a jdeme se jen tak někam projet. Jeli jsme opuštěnejma silničkama a cestou si natrhali zase pár pomerančů a dva citrony. Košík na kole se začíná vyplácet.

Byla skoro tma, když jsme dorazili zpět. Kraken vydržel necelou hoďku sám v autě. Na to nechat psa samotnýho v autě taky musí být počasí a dnešní zamračeno nám hrálo do karet.

K večeru jsme dali druhou šanci Omnii. Těsto na croissanty jsme po pár lekcích na youtube nějak zakroutili a dali péct. Já chytrák jsem tam zase nedal pečící papír a i když se krásně povedly, tak jsem to zase drhnul jako idiot. Tak snad to vyjde napotřetí.

Den 14 | 31. 1. 2024

Kraken ráno zamířil na procházku svým směrem. Dovedl nás do velkýho sadu s mandarinkama. To je ale náhodička, že nám zrovna docházejí. Vrátili jsme se pro tašku a udělali si zásoby na další dny. Skvěle se hodili i ke snídaňovejm lívancům.

Dnešní den byl trochu pohodovější. Měli jsme čas na povídání a trochu i na práci. Ke konci dne jsem byl zkusit rybaření na moři. I když zase bez ryb, tak to taky mělo svoje krásný kouzlo. O kamenitý molo jsem se dělil s místním rybářem, kterej taky za celou dobu chytil úplný hovno. Asi by nebylo špatný si trochu nastudovat jak se na tom moři vlastně chytá.