týden ČTVRTÝ

NA SKOK DO HOR

Den 22 a 23 | 8. – 9. 2. 2024

Další dny jsou zase trochu provoznější. K tomu ještě vyprat prádlo a najít benzínku, kde budou mít plyn. To ukrojí taky pěknou část dne. V mezičase objevujeme část města Alcoi. Ta hlavní část byla plná lidí a vypadalo to úplně jak v Žitný ulici, akorát tam bylo tak 100x víc lidí. Prošli jsme se pak trochu klidnější částí města, kde byla zrušená železnice a bývalý tunely pro vlak nyní propojují celý město. Je to trochu strašidelný procházet tunely, který na dohled ani nekončí, ale prošli jsme je všechny. Místo na spaní jsme si zvolili u místního sportoviště, kde jsme našli i sprchy s teplou vodou. Byl to trochu adrenalin, protože byly otevřený asi jen pro ty běžce, co tam od rána běhali dokola, ale stihli jsme to. V okolí sportoviště jsou i malý procházky lesama, ve kterých se občas objeví zase ten tunel na vlak. Zajímalo by mě kde to vše končí, ale nějak není chuť a počasí na prozkoumávání. Vlastně skoro dva dny pršelo, tak jsme byli víc v autě, než venku.

Den 24 | 10. 2. 2024

Je na čase zmizet z ruchu města a rozloučit se s lidma. Máme zásoby a můžeme se zase na pár dní někam zašít. Máme v plánu chodit po horách a jako výchozí bod si volíme městečko Castell de Castells. Cesta byla výživná, tolik zatáček a úzkejch cest jsem dlouho nekroutil. Užívali si to i cestující, který byli rádi, když jsme v podvečer dojeli na místo, kde pár dní budeme. Je to vlastně kemp, ale opět zdarma, postavený a provozavaný městem. O víkendech tu jsou otevřený záchody a jsou v nich i teplý sprchy. V areálu se nedá moc parkovat, ale místo jsme si našli. Kousek od auta máme i pitnou vodu a kamenný umyvadlo třeba na mytí nádobí. Večer ještě zkoušíme teplou sprchu a usuzujeme, že na trek půjdeme zítra, ať si ji dáme ještě za odměnu. Bíla tečka na obrázku je náš domov na kolech.

Den 25 | 11. 2. 2024

Ráno bylo celkem chladno, kolem 10 stupňů a do toho foukal ještě studenej vítr okolo 50km/h. Váhali jsme trochu, jestli nejít až další den, ale to jsme nevěděli jistě, že budou otevřený teplý sprchy. Vlastně jsme ani nikam nespěchali, udělali jsme si pohodovou snídani, pár věcí zařídili, pobalili věci a vyrazili jsme. Nejsme zatím moc zvyklí chodit po horách, ale strašně nás to baví. Trasa mělo něco okolo 11km, ale stoupání přes 800m. Od chvíle, co jsmě vyšli od auta, tak jsme šli jen do kopce. Ale krásnýho kopce, samý zatáčky, aby stoupání tolik nepálilo a hezký výhledy na okolní krajinu.

Vyšli jsme první úsek a cesta se na chvíli narovnala. Potkávali jsme růžový rozkvetlý stromy a sledovali kopec, co nás čekal. My se do posledního kopce trochu zadýchali, protože to vypadalo, že jdeme po rovný zdi, ale Kraken vždy uběhl pár desítek metrů napřed a znuděně na nás čekal.

Došli jsme nahoru k El Castell a fantazírovali jsme nad tím, jak to musel být nedobytnej hrad. Na kopci bylo ještě několik trosek, zbytky kamenných zdí, pár jam a ve svahu se daly rozpoznat starý sady. Dál cesta pokračuje konečně z kopce, ale hned jak se sejde, tak pokračuje zase nahoru.

Jak jsme sešli, tak si dáváme první sváču a pokračujeme na asi poslední kopec výpravy. Je z něj vidět scenérie okolních hor a přehrady z azurovou vodou, která leží pod horama.

Cesta dál už pokračovala směrem dolů po kamenitých serpentinách a občas se i narovnala. Poslední kilometry byly stejný jako na začátku, jen dolů kamenitýma cestičkama. A máme to za sebou, ale teď honem využít tu sprchu, než nám ji zavřou. Na večeři si děláme zasloužený palačinky a znaveni jdeme regenerovat do říše snů.

Den 26 | 12. 2. 2024

Dnešní den byl jak dělanej pro odpočinek po včerejšku. Bohužel jsme zjistili, že nám zamkli záchodky, ale naštěstí máme ten svůj i s tou teplou sprchou. Vidím pána, kterýho jsme zahlédli i včera a usuzuju, že je od města a jdu mu děkovně dát dvě plechovky piva. Divil se celkem, že mu je dávám, ale měl radost. Když jsem se vrátil do auta a trochu jsem nad tím začal přemýšlet, tak mi došlo, že to asi nebyl člověk od města, ale někdo ze správy lesů. Ale tak co, to udělaní radosti se nám určitě vrátí. Jinak jsme dohnali i nějakou práci, povídali si, skočili na krátkou procházku a užili si zbytek dne.

Den 27 | 13. 2. 2024

Když jsme se probudili a vylezli z auta, tak jsme si za městem všimli celkem velkýho bílýho dýmu. Nevěděl jsem jestli někdo něco pálí na zahradě, nebo jestli někde hoří les. Šel jsem si pro foťák, kterej slouží i jako dalekohled a v zápětí jsem zjistil, že za kopcem šlehaj plameny. Když jsem tak koukal do hledáčku, tak jsem uslyšel vrtulník, kterej si šel omrknout, jak moc to hoří, připravil si vak na vodu a letěl do hor pro vodu. Mimochodem okolo tý nádrže jsme včera šli a říkali jsme si, že je určitě na to. Co 5 minut přilítavá s nově naplněným vakem vody a hasí lesní požár.

V mezipauze co je pryč se objevilo žlutý letadýlko a ze spodního prostoru vypouští vodu na oheň taky. Ten se vrací co deset minut, pravděpodobně nabírá vodu na tý azurový přehradě. Asi za dvě hodiny mají hotovo a my si s Marťou říkáme, jak to musí být skvělá, ač nebezpečná práce. Ze země jim děkujeme a dojídáme poslední lívance, který jsem vždy na skok obracel, když jsem si to z dálky fotil a točil.

Dnešní cíl cesty byl vlastně ten, proč jsme sem do hor jeli. Je to skalní útvar Els Arcs, kterej se 30 milionů let vlivem všech přírodních sil tvořil v to, co je teď. Obří brána do španělský panenský přírody. Když tam tam člověk sedí a kouká, co příroda může vytvořit a jak dlouho ji to trvalo, zůstava rozum stát. Vdyť kdybych se dožil 95 let, tak by mi trvalo 315 789 životů, než by se z obyčejný skály stalo něco podobnýho. To si člověk uvědomí, jak moc je malej a jak je důležitý ten život naplno žít. Trasou, po který jsme přišli se vracíme k Piškotovi a dáváme přírodě dobrou noc.

Den 28 | 14. 2. 2024

Jak ráno krásně zpívali ptáci, když jsme se probudili. Krátce jsme se prošli a jeli jsme do La Nucia vyprat, nakoupit a něco popracovat. Přes den klasická zařizovačka a večer krásnej západ slunce. Celý nebe se zbarvilo do oranžova a palmy s budovama okolo navodili atmosféru jak v GTAčku. Valentýna jsme ani moc neslavili, to si necháme až na zítra, ale i tak jsme si pro sebe nakoupili trochu dobrýho jídla, který jsme si dali za úkol koupit tak, aby to tomu druhýmu udělalo co největší radost.