týden sedmý

NAŠLI JSME POKLAD!

Den 43 | 29. 2. 2024

Pořád ještě přemýšlíme kudy pojedeme dál, ale začínáme se utvrzovat v tom, že pojedeme do Sardinie, z ní do Itálie a z ní do Řecka. Dál už jsme radši neplánovali, protože už tak je to na nás moc plánů dopředu. Bůh ví, jestli se to ještě nějak nezmění.

U toho plánování jsme trochu zapomněli, kde zrovna jsme a tak jsme to šli napravit. S Krakenem jsme blbnuli na pláži a pozorovali jak se zvedá moře vlivem přílivu. Během hodiny se moře zvedlo víc, než je zvykem a s větrem začali obrovský vlny. Celá pláž se zahalila do oparu z vody, která narážela do útesů okolo. I tak nás to ale neodradilo hecovat se, kdo doběhne do moře dál, nebo si zvolit kámen, kterej musíš oběhnout, nebo na něm 10s tancovat a doufat, že tě nesmete vlna. Po dopoledni plný zábavy jsme si dopřáli posezení na novejch židličkách a normálně jsme se opalovali! Slunce pálilo a my se koukali jen do těch obrovskejch vln a i když nesurfujeme, vybírali jsme si, jakou bychom si na sjezd vybrali.

Jelikož jsme se rozhodli, že pojedeme trajektem do Sardinie, tak to pro nás znamenalo, že se musíme otočit a jet do Barcelony, ze který loď vyplouvá - mimochodem v 1:00 ráno a plavba trvá asi 14 hodin s tím, že psi nesmějí dovnitř lodi. To bude asi mňamka. Nicméně jsme tedy pomalu vyrazili a jeli zpátky podobnou cestou. Dorazili jsme k Almerii, kde nám zrovna dneska otevřeli Popeyes, tak jsme ho šli rovnou pokřtít. Nic moc, asi ještě nebyli tak zajetý. Na noc stavíme u pláže mezi luxusníma resortama a pětihvězdama na malým parkovišti. I v noci tu chodí lidi běhat v písku po pláži, ale na spaní je tu celkem klid.

ef89e2d4-a4c8-4614-bd3e-76d6d32bb6cd

Den 44 | 1. 3. 2024

Docela jsme si pospali. Noc byla rušnější, než jsem si myslel. Šel jsem s Krakenem na procházku okolo pláže po takový menší promenádě a vypadalo to tady jak v metaversu. Takovej ten dokonalej vesmír, kde je krásná zelená tráva, klidný moře, sluníčko, jemnej letní větřík, a lidi, který cvičej, venčej, běhaj nebo jezděj na kole a všichni jsou strašně veselý. Jak jsem je viděl všechny sportovat, tak jsem dostal chuť na churros. Pokud nevíte co to je, rychle vás zasvětím. Představte si koblihový těsto, natlačený tubou do horkýho oleje a smotaný do spirály. Pak nůžkama rozstříhaný na zhruba 30 cm kousky podávaný s horkou čokoládou. K tomu kafé con leche a snídaně šampionů jak z pohádky. Marťa mi to zkazila bagetkou s rajčaty a sýrem se silným espressem, ale dalo se na to koukat.

Na severu Almerie jsme zašli ještě do Primarku pro pár hadrů, který jsme už nutně potřebovali a taky pro dvoje žabky, který jsme nechali v popelnici v Kouřimi. I když se nám Almerie líbí, rozhodli jsme se ji opustit a jet zase kousek dál.

Náhodně jsem po cestě na mapě našel Crater del Hoyazo a tak jsme k němu vyrazili přespat. Cesta byla horší, taková ta z ostrejch kamenů u kterých si každou chvílí myslíte, že vám proříznout pneu. Po kilometru a kousek jsme dojeli na malý svažitý parkoviště u kráteru, kde parkovali ještě další dvě obytky. Něco jsem si o tom kráteru zkusil číst a dozvěděl jsem se, že je to miliony starej vulkanickej kráter, kterej byl před dááávnou dobou pod mořem a na jeho horních hranách jsou korálový útesy. Už teď to zní jako skvělý místo k prozkoumání, ale je tu ještě jedna zajímavost. Všude uvnitř kráteru a po jeho stěnách jsou rozesetý pár milimetrů velký, červený drahokamy jménem granáty. Jsou jich tu doslova miliony. Pravděpodobně nejsou nijak vzácný, ale když se člověk ohne a začně chvíli rejpat v zemi, tak je pravděpodobnost, že najde větší. Dřív se tu prej i těžilo, ale bylo to náročný a tak se na to za pár let vykašlali. Dnes už tu jen chodí nadšenci a dlouhý hodiny tu hledají větší kousky po celým kráteru. Vypadá to, jak když tu chodí na houby. Mladý nebo starý, věk nehraje roli. Nám se ještě ten den podařilo pár kousků najít, ale se zapadajícím sluncem nás vyhnala zima s větrem a taky trochu hlad.

Když Marťa vařila, tak jsem šel ještě udělat fotku s dronem a jelikož tam byl všude blbej terén na vzlet, chtěl jsem ho pustit z ruky. To byla ovšem chyba, protože se neroztočili přední vrtulky a ty zadní mi rozsekly nehet u palce skoro do poloviny. Začala týct tmavě červená krev, ale zavázal jsem to kapesníkem a fotky hrdinsky dodělal. Po souboji s dronem jsem ještě pokecal se sousedem z Dánska. Dal mi pár tipů na ostrovy okolo jeho země, ukázal kde bydlí, a nezapomněl zmínit, že jim patří i Grónsko. U večeře jsme si s Marťou plácli, že půjdeme zítra ráno hledat znovu a pokusíme se najít větší poklady.

Když Marťa vařila, tak jsem šel ještě udělat fotku s dronem a jelikož tam byl všude blbej terén na vzlet, chtěl jsem ho pustit z ruky. To byla ovšem chyba, protože se neroztočili přední vrtulky a ty zadní mi rozsekly nehet u palce skoro do poloviny. Začala týct tmavě červená krev, ale zavázal jsem to kapesníkem a fotky hrdinsky dodělal. Po souboji s dronem jsem ještě pokecal se sousedem z Dánska. Dal mi pár tipů na ostrovy okolo jeho země, ukázal kde bydlí, a nezapomněl zmínit, že jim patří i Grónsko. U večeře jsme si s Marťou plácli, že půjdeme zítra ráno hledat znovu a pokusíme se najít větší poklady.

Den 45 | 2. 3. 2024

Když jsem ráno otevřel dveře, tak mě překvapil složenej stan přímo před našima dveřma, ve kterým nikdo nebyl. Jelikož to pořád bylo parkoviště, tak jsem ho i s pár poházenejma flaškama od piv odnesl vedle. V tu stejnou chvíli přijeli kluci ve starým mercedesu a tak nějak vzájemně jsme se omluvili, že nám tu nechali stan a já jim, že jsem ho odnesl. Chvíli si tam povídali, načali si pivko a zmizeii do kráteru hledat granáty.

Vyrazili jsme chvíli po nich a na protější straně jsme po stěnách bejvalý sopky hledali malý kamínky. Byli jsme tam asi dvě hodiny a našli spoustu různě velkejch granátů, nějaký rozbitý křišťály a taky zkamenělou mušli. Vrátili jsme se zpátky k autu a koukali na to všechno, co jsme našli. Byla to vlastně velká zábava, nikdy jsme nic podobnýho nedělali.

Už bylo na čase z tohohle skvostu odjet, protože jsme museli vyřešit vodu, plyn, bobky a jídlo. Jak tohle vše vždy řešíme skoro celej den, dneska to mělo krásnej průběh. Vše krom vody a jídla jsme vyřešili na jediný benzínce a vodu jsme nabrali kousek od obchodu, kde jsme udělali menší sobotní nákup, jelikož je tu v neděli vše zavřený. Zbývalo nám jen najít místo ke spaní a to jsme našli taky celkem rychle.

Ani né za čtvrt hodiny od obchodu jsme přijeli na poloopuštěný útesy u moře, kde jsme na kraji jednoho zaparkovali. Trochu teda s mírným strachem na duši, tak jsme radši pod všechny kola z obou stran dali velký šutry. Nechci se ráno neprobudit dole. Šli jsme využít poslední chvíle světla a prošli jsme se pod útesy, kde jsem učil Marťu házet žabky placákama, kterejch bylo na mini plážích plno. Za tmy jsme se vrátili a udělali si tapas po našem. Na stůl jsme rozložili čerstvou bagetu se sýrem a okurkou, chorrizo, jamón, tvrdej curado sýr a picos k zakousnutí.

Den 46 | 3. 3. 2024

Noc byla dost větrná a vítr vydržel i celej dnešní den. Očkem jsme pokukovali po místě za útesem, kde včera stála jedna dodávka. Když se tam šla Marťa projít, tak se vrátila se zprávou, že tam je úplně jiný počasí. Nakopli jsme Piškota a z kopce sjeli dolů na místo bez větru. Vítr se rozbil o útesy okolo a my tam měli teplo jako prase.

Pořád si pohrávám s myšlenkou, že bych šel zkusit šnorchlovat, jelikož tu jsou krásný azurový místa okolo útesů. Jen teda na moři pořád fouká, jsou velký vlny a s mojí fobií z hloubek to asi nebude nic ideálního. Počkám na zítra, to má být bezvětří a ještě tepleji.

Dali jsme si oběd na kamenitý pláži, kterou jsme měli jen pro sebe. Marťa tam nasbírala placatý kamínky a házeli jsme zase žabky. Taky jsme soutěžili, kdo kolikrát trefí šutry ve vodě. Při prozkoumávání pláže jsem si všiml cherry rajčat v prasklinách útesu. Do teď nevím co to bylo, ale asi nějaký mořský houby, nebo tak něco. Na omak slizký a měkký. A protože byla neděle, dopřáli jsme si odpočinek na tomhle úžasným místě bez lidí. To s tou nedělí sice nedává smysl, ale myslím to tak, že se nic nedělá.

V noci jsme si udělali naše oblíbený palačinky s jablkem, ořechama, skořící a medem a až do půlnoci jsme se bavili o tom, jak pojmenujeme tenhle blog, na kterým to čtete. Měli jsme na název požadavky jako aby to bylo cestovatelský, česky a srozumitelný. Nakonec jsme po celý popsaný ápětce vybrali to jediný škrtnutý, co jsme při brainstormingu rovnou vyškrtli. Slovo "wildside" v nás probouzí úplně vše, co si dokážeme ve svobodným životě představit. A možná se to jednou bude hodit i na naší kavárnu "wildside coffee". Ještě to necháme do zítra uležet, ale jelikož nás tenhle název napadl už před půlrokem v Kouřimi, tak to bude asi to pravý ořechový.

Den 47 | 4. 3. 2024

Další krásnej den na krásným místě nás nutí trochu vypnout. Okolo poledne jdu s Krakenem prozkoumat levou část pobřeží, kde potkávám zaparkovanej karavan, kterej jsem potkal včera. Musel si vyjet na kopec, aby se rozjel do toho, kterej ho čekal. Byla v něm rodinka Angličanů s dvouma dětma a dvouma psama. Holka říkala, že oba cestovali samostatně asi 5 let a když se potkali v Portugalsku, tak založili rodinku a koupili větší auto. Vypadalo, že jim nic nechybí, ale zmínila i to, že jim to za chvíli končí, protože začíná škola. Myslím si ale, že takovýhle lidi se k podobnýmu lifestylu hodně brzo vrátí.

Šli jsme s Krakoušem dokud se nedalo jít dál. Sedl jsem si na útes a s podcastem v uších jsem pozoroval vlny. I vlkouš si to náramně užíval. Stál na kraji útesu a nechal si šplouchat vodu až po kolena. Zatím co jsme byli objevovat útesy, tak šla Marťa zjistit, jak vypadá nejbližší městečko. Procházka to byla asi na 9km a bohužel to šla jen v žabkách, ale prej to stálo za to. Jen o den jsme se netrefili do místního trhu. My ho snad nikdy nepotkáme. Ale jak se nám už ukázalo, když na něčem nelpíme, tak se to vždy stane. Ve městě potkala jedinej malej obchůdek, kterej měl pár limonád, jednu včerejší bagetu a dvě čokolády. A taky plněný taštičky, který se hodily k podvečernímu kafíčku. Večer jsme si povídali a plánovali další dny.

Den 48 | 5. 3. 2024

Je na čase opustit jeden z našich rájů na zemi. Bez přemýšlení si ho připisujeme k dalším pár, který jsme na cestách našli. Když jsme poklidili dodávku a byli připravený, že odjedeme, tak přichází osoba v červeným triku, kouká se na spztku a ptá se "czech plate?". Odpovídám, že ano a on "ahoj susedia".

Karol ze Slovenska, který byl zaparkovaný za pár kopcema od nás. Nabídli jsme mu kafe, sedli jsme si s ním za dodávku do stínu a dali se do řeči. Vyprávěl nám o spoustě zajímavých věcí. Třeba jak ještě před revolucí pracoval jako programátor na prvních počítačích, jak lítal na paraglidu, než si ošklivě zlomil stehenní kost, kvůli který kulhá do teď, nebo jak obeplul Evropu na lodích a katamaranu. Prostě dobrodruh tělem i duší. Mohli bychom si s ním povídat do nekonečna, ale jelikož už musíme jet, tak si předáváme kontakt a obdarováváme ho předposledním Bažantem, který mu udělal nesmírnou radost.

Loučíme se s Cuevas del Almanzora a jedeme do Mazarrónu. Děláme menší nákup a už za tmy přijíždíme na spací místo kousek od pláže. Jsme zvědaví, jak to ráno bude vypadat.

Den 49 | 6. 3. 2024

Ráno pláž vypadala moc dobře. Bílej písek a azuro okolo útesů. Ideální na to šnorchlování, který se mi ještě nepodařilo uskutečnit. Je celkem pěkně, ale fouká zase vítr. Taky nám došla voda, takže jsme jeli do města, kde jsme natankovali snad nejlepší vodu. Ironie, že to bylo ze sprchy na oplach nohou, ale bylo to hned vedle pítka, takže trubka s pitnou vodou asi stejná.

Dál jsme jeli vyprat prádlo a zatímco jsme na něj čekali uprostřed britskýho městečka, tak jsme šli i do britskýho obchůdku nakoupit. Bylo to něco jako Iceland, jen se to jmenovalo Food Co. Vlastně jsme tam nakoupili jen sladkosti, ale jednou za čas si to není špatný dopřát.

Když jsme konečně doprali a dosušili oblečení, tak jsme zamířili zpátky k pláži. Slunilo se tam pár lidí, pár nahatejch důchodců a tak jsme šli kousek dál od nich do soukromí. Já šel rovnou do plavek, abych chytil pár paprsků a ohřál se před plaváním v moři. Foukal pořád vítr a ten donutil Marťu, aby se zabalila do deky. Bylo to celkem komický, ale začala být taková zima, že to Marťa vzdala a šla zpátky do auta. Já to vzdávat nechtěl, tak jsem si pustil podcast a po doposlechnutí jsem to vzdal nakonec taky. Zmrzlej jsem se vrátil do auta a zbytek dne, až na pár povinnejch procházek se psem, jsme strávili uvnitř. Alespoň byl čas na povídaní a plánování.