týden sedmý

NAŠLI JSME POKLAD!

Den 43 | 29. 2. 2024

Pořád ještě přemýšlíme, kudy pojedeme dál, ale začínáme se utvrzovat v tom, že pojedeme do Sardinie, z ní do Itálie a pak do Řecka. Dál už jsme radši neplánovali, protože už tak je to na nás moc plánů dopředu. Bůh ví, jestli se to ještě nějak nezmění.

U toho plánování jsme trochu zapomněli, kde zrovna jsme a tak jsme to šli napravit. S Krakenem jsme blbnuli na pláži a pozorovali, jak se s přílivem zvedá moře.

Během hodiny se moře zvedlo víc, než je zvykem a za doprovodu větru začalo burácet. Celá pláž se zahalila do oparu z vody, která narážela do útesů. I tak nás to ale neodradilo hecovat se, kdo doběhne do moře dál, nebo si zvolit kámen, kterej musíš oběhnout, nebo na něm 10s tancovat a doufat, že tě nesmete vlna.

Rozhodli jsme, že pojedeme trajektem do Sardinie. To pro nás znamená, že se musíme otočit a jet do Barcelony, ze který loď vyplouvá. Plavba trvá asi 14 hodin a psi nesmějí dovnitř lodi. To bude asi mňamka.

Tak jsme vyrazili hledat další místo na spaní, ať se té Barceloně trochu přiblížíme. Parkujeme za tmy, dáme ještě krátkou procházku a zalezeme si dovnitř domů pracovat.

ef89e2d4-a4c8-4614-bd3e-76d6d32bb6cd

Den 44 | 1. 3. 2024

Docela jsme si pospali. Šel jsem s Krakenem na procházku okolo pláže po takový menší promenádě a vypadalo to tady jak v metaversu. Takovej ten dokonalej vesmír, kde je krásná zelená tráva, klidný moře, sluníčko, jemnej letní větřík, a lidi, který cvičej, venčej, běhaj nebo jezděj na kole a všichni jsou strašně veselí.

Jak jsem je viděl všechny sportovat, tak jsem dostal chuť na churros. Pokud nevíte, co to je, rychle vás zasvětím. Představte si koblihový těsto, natlačený tubou do horkýho oleje a smotaný do spirály. Pak nůžkama rozstříhaný na zhruba 30 cm kousky podávaný s horkou čokoládou. K tomu kafé con leche a snídaně šampionů jak z pohádky. Marťa mi to zkazila bagetkou s rajčaty a sýrem a espressem, ale dalo se na to koukat.

Úplnou náhodou jsme po cestě našli Crater del Hoyazo, kde jsme chtěli přespat. Cesta byla horší, taková ta z ostrejch kamenů, u kterých si každou chvílí myslíte, že vám proříznou pneu. Po kilometru a kousek jsme dojeli na malý svažitý parkoviště u kráteru, kde parkovali ještě další dvě obytky.

Kráter to je zajímavější, než jsme předpokládali. Je to miliony starej vulkanickej kráter, kterej byl před dááávnou dobou pod mořem a na jeho horních hranách jsou starý korálový útesy. Už teď to zní jako skvělý místo k prozkoumání, ale je tu ještě jedna zajímavost.

Všude uvnitř kráteru a po jeho stěnách jsou rozesetý pár milimetrů velký, červený drahokamy. Ano, granáty. Je jich tu doslova miliony. Pravděpodobně nejsou nijak vzácný, ale když se člověk ohne a začne chvíli rejpat v zemi, tak se zvyšuje pravděpodobnost na nějakej větší.

Dřív se tu prej i těžilo, ale bylo to náročný, a tak se na to za pár let vykašlali. Dnes už tu jen chodí nadšenci a dlouhý hodiny tu hledají větší kousky po celým kráteru. Vypadá to, jak když tu chodí na houby. Mladý nebo starý, věk nehraje roli. Nám se ještě ten den podařilo pár kousků najít, ale se zapadajícím sluncem nás vyhnala zima s větrem a taky trochu hlad.

Když Marťa vařila, tak jsem šel udělat fotku s dronem a jelikož tam byl všude blbej terén na vzlet, chtěl jsem ho pustit z ruky. To byla ovšem chyba, protože se neroztočili přední vrtulky a ty zadní mi rozsekly nehet u palce skoro do poloviny. Začala týct tmavě červená krev, ale zavázal jsem to kapesníkem a fotky hrdinsky dodělal.

Po souboji s dronem jsem ještě pokecal se sousedem z Dánska. Dal mi pár tipů na ostrovy okolo jeho země, ukázal kde bydlí, a nezapomněl zmínit, že jim patří i Grónsko. U večeře jsme si s Marťou plácli, že půjdeme zítra ráno hledat znovu a pokusíme se najít větší poklady.

Den 45 | 2. 3. 2024

Brzo ráno se tu sjelo pár kluků, kteří zmizeli v kráteru hledat granáty. Vyrazili jsme chvíli po nich a na protější straně jsme po stěnách bejvalý sopky hledali taky. Byli jsme tam asi dvě hodiny a našli spoustu různě velkejch granátů, nějaký rozbitý křišťály a taky zkamenělou mušli.

Vrátili jsme se zpátky k autu a koukali na to všechno, co jsme našli. Byla to vlastně velká zábava, nikdy jsme nic podobnýho nedělali.

Už bylo na čase z tohohle skvostu odjet, protože jsme museli vyřešit vodu, plyn, bobky a jídlo. Po všem zařizování jsme přijeli na opuštěný útesy u moře, kde jsme na kraji jednoho zaparkovali.

Trochu teda s mírným strachem na duši, tak jsme radši pod všechny kola z obou stran dali velký šutry. Nechceme se ráno neprobudit dole.

Šli jsme využít poslední chvíle světla a prošli jsme se pod útesy, kde jsem učil Marťu házet žabky placákama, kterejch bylo na mini plážích plno.

Den 46 | 3. 3. 2024

Noc byla dost větrná a vítr vydržel i celej dnešní den. Očkem jsme pokukovali po místě za útesem, kde včera stála jedna dodávka. Když se tam šla Marťa projít, tak se vrátila se zprávou, že tam je úplně jiný počasí. Nakopli jsme Piškota a z kopce sjeli dolů na místo bez větru. Vítr se rozbil o útesy okolo a my tam měli teplo jako prase.

Pořád si pohrávám s myšlenkou, že bych šel zkusit šnorchlovat, jelikož tu jsou krásný azurový místa okolo útesů. Jen na moři pořád fouká, jsou velký vlny a s mojí fobií z hloubek to asi nebude nic ideálního.

Dali jsme si oběd na kamenitý pláži, kterou jsme měli jen pro sebe. Marťa tam nasbírala placatý kamínky a házeli jsme zase žabky. A protože byla neděle, dopřáli jsme si odpočinek na tomhle úžasným místě bez lidí.

V noci jsme si udělali naše oblíbený palačinky a až do půlnoci jsme se bavili o tom, jak pojmenujeme tenhle blog, na kterým to čtete.

Měli jsme na název požadavky, aby to bylo cestovatelský, česky a srozumitelný. Nakonec jsme po celý popsaný ápětce vybrali to jediný škrtnutý, co jsme při brainstormingu rovnou vyškrtli.

Název "wildside" v nás probouzí úplně vše, co si dokážeme ve svobodným životě představit. A možná se to jednou bude hodit i na naší kavárnu "wildside coffee". Ještě to necháme do zítra uležet, ale jelikož nás tenhle název napadl už před půlrokem v Kouřimi, tak to bude asi ono.

Den 47 | 4. 3. 2024

Další krásnej den na krásným místě nás nutí trochu vypnout. Okolo poledne jdu s Krakenem prozkoumat levou část pobřeží, kde potkávám zaparkovanej karavan. Byla v něm rodinka Angličanů s dvěma dětma a dvouma psama. Holka říkala, že oba cestovali samostatně asi 5 let a když se potkali v Portugalsku, tak založili rodinku a koupili větší auto. Vypadalo, že jim nic nechybí, ale zmínila i to, že jim to za chvíli končí, protože děti půjdou do školy.

Šli jsme s Krakoušem, dokud se nedalo jít dál. Sedl jsem si na útes a s podcastem v uších jsem pozoroval vlny. I vlkouš si to náramně užíval. Stál na kraji útesu a nechal si šplouchat vodu až po kolena.

Zatímco jsme byli objevovat útesy, tak Marťa šla zjistit, jak vypadá nejbližší městečko. Procházka to byla asi na 9 km a bohužel to šla jen v žabkách. Jen o den jsme se netrefili do místního trhu. My ho snad nikdy nepotkáme.

Ale jak se nám už ukázalo, když na něčem nelpíme, tak se to vždy stane. Ve městě potkala jedinej malej obchůdek, kterej měl pár limonád, jednu včerejší bagetu a dvě čokolády. A taky plněný taštičky, který se hodily k podvečernímu kafíčku.

Den 48 | 5. 3. 2024

Zase opouštíme místo, který jsme si zamilovali. Bez přemýšlení si ho připisujeme k dalším pár, který jsme na cestách našli.

Když jsme poklidili dodávku a byli připravení, že odjedeme, tak přichází osoba v červeným triku, kouká se na SPZku a ptá se "czech plate?". Odpovídám, že ano a on "ahoj susedia".

Karol ze Slovenska, který byl zaparkovaný za pár kopcema od nás. Nabídli jsme mu kafe, sedli jsme si s ním za dodávku do stínu a dali se do řeči.

Vyprávěl nám o spoustě zajímavých věcí. Třeba jak ještě před revolucí pracoval jako programátor na prvních počítačích, jak lítal na paraglidu, než si ošklivě zlomil stehenní kost, nebo jak obeplul Evropu na lodích a katamaranu. Prostě dobrodruh tělem i duší.

Mohli bychom si s ním povídat do nekonečna, ale jelikož už musíme jet, tak si předáváme kontakt a obdarováváme ho předposledním Bažantem, který mu udělal nesmírnou radost.

Loučíme se s Cuevas del Almanzora a jedeme do Mazarrónu.

Den 49 | 6. 3. 2024

Pláž, u který jsme zaparkovali v noci, vypadala moc dobře. Bílej písek a azuro okolo útesů. Ideální na to šnorchlování, který se mi ještě nepodařilo uskutečnit.

Je celkem pěkně, ale fouká zase vítr. Taky nám došla voda, takže jsme jeli do města, kde jsme natankovali snad nejlepší vodu. Ironie, že to bylo ze sprchy na oplach nohou.

Zvládli jsme i vyprat, a tak se jako nový vracíme zpátky k pláži. Slunilo se tam pár lidí i pár nahatejch důchodců, takže jsme šli kousek dál od nich do soukromí.

Já šel rovnou do plavek, abych chytil pár paprsků a ohřál se před plaváním v moři. Foukal pořád vítr, kterej donutil Marťu, aby se zabalila do deky. Bylo to celkem komický, ale začala být taková zima, že to Marťa vzdala a šla zpátky do auta. Já to vzdávat nechtěl, ale po půl hodině přemlouvání od větru jsem šel taky domů.