týden DEVÁTÝ

OBŘÍ SOCHY Z PAPÍRU

Den 57 | 14. 3. 2024

Při ranní procházce s Krakenem, na který si opět neodpustil prohledat pár zaječích nor, jsem se nějak naučil poslouchat ranní komentáře ze světa financí a s tím dnešním usuzuju, že je na čase odprodat kousek Bitcoinu na ceně 71500 USD. To si píšu spíš pro sebe, až bude na pětinásobku. Vše jsme zvládli ještě před odjezdem z Villeny.

Na mapách jsme našli takovej rybníček u městečka Mogente, tak se těšíme, jak to tam bude vypadat. Cesta nás vedla úzkejma cestičkama mezi skalama a to bývá jeden z indikátorů, že na konci moc lidí nebude. Bylo tam jedno auto, který za chvíli odjelo a my měli opět takový krásný místo pro sebe. Nemiluj to tady. Šli jsme to tady lehce projít jen okolo rybníka. Na oběd jsem vykouzlil skvělej caesar salát, kterej měl takovej úspěch, že mě Marťa přemluvila, abych ho udělal i k večeři. Když jsem dělal ten druhej, tak Marťa našla na procházce žlutýho hada. Vypadal celkem mírumilovně, tak jsme ho nechali tam kde je. Po západu sluníčka nás přivítali netopýři, kteří šustili svýma koženejma křídlama do černočerný tmy.

Den 58 | 15. 3. 2024

Kraken měl zase celou noc průjem, asi mu nesedlo to maso, který prodávají v obchodě pro lidi. Dopoledne jsme šli prozkoumat širší okolí. Potkali jsme pár hezkejch “chatiček”, za který bychom se asi nezlobili. Možná tohle místo zařadíme na náš watchlist. Po cestě zpátky potkáváme dvě holky rybařit na tom polovyschnutým rybníku a ta jedna říkala, že chytla jednu rybu a dokonce jednoho hada.

Jelikož tu není signál, jakože vůbec, tak jsme další den offline a plánujeme jak bude vypadat logo Wildside. Sluníčko dneska pálí poctivě, na teploměru se to točí okolo třicítky a tak se nezapomene taky trochu spálit. Až do večera si jen povídáme a chillujeme na sluníčku.

K západu slunce se jdu ještě proletět dronem, abych okouknul, jak to vypadá z ptačí perspektivy. Jsou tu celkem zajímavý políčka a jak kdyby useknutej kopec. Zemědělci měli asi smysl pro humor a nebo neměli moc místa, kdo ví. Zítra nás už čeká Fallas ve Valencii, jeden z největších svátků, který slaví. Rádi bychom se podívali na sochy, který kvůli Fallas staví a taky mrkli na město a pár ohňostrojů. Minulý rok jsme to nějak přeskočili, tak to musíme napravit.

Den 59 | 16. 3. 2024

Tak hurá do Valencie, už se nemůžeme dočkat. Každopádně tohle místo si ukládáme do map a určitě ho někdy navštívíme znovu!

Cesta do Valencie vypadala tak, jakoby tu nikdo skoro vůbec nežil. Silnice prázdný a celý předměstí taky. A když jsme vjeli do bližšího centra, tak jsme pochopili proč. Všichni lidi jsou tady! Prý sem na Fallas přijede až 3 miliony lidí. Měli jsme naplánovaných pár míst, kde by se dalo zaparkovat, ale bylo to absolutně bez šance. Když někde bylo místo, tak u něj stál černoch a chtěl zaplatit. Přes hodinu jsme jen projížděli ucpanou Valencíí, až jsme si nakonec řekli, že na to kašlem a jedeme rovnou do Buňolu. Že my se nikdy nepoučíme a ty velký města nevynecháme rovnou. Do toho všeho bylo přes 30 stupňů a to několika hodinový toulání po Valencii začalo být dost únavný.

Je to necelá hodina do Buňolu, tak si ji zkracujeme na benzínce a osvěžujeme se nanukem. Po dni plným ježdění jsme konečně tam, kde nám je nejlíp. V přírodě a skoro bez lidí.

Den 60 | 17. 3. 2024

Mysleli jsme si, jak tu nikdo nebude, ale jelikož jsou Fallas i v Buňolu a je dneska krásně a taky stále víkend, bude tu asi rušno. Utíkáme se ukrýt před lidma k vodě.

Nejprve jdeme k již nám známé soukromé pláži na řece, kde prozkoumáváme i jeskyni vedle vodopádu, ale po chvíli čachtání jsme usoudili, že se spíš půjdeme válet po proudu dolů. Přicházíme na kouzelný místo, kde řeka vtéká do malý tůňky, ve který plavou rybky a dá se tam hezky plavat. Poprvý zkouším i šnorchlovat, ale pro moje štěstí jsem si zapomněl šnorchl, tak jen se zadrženým dechem a brýlema pozoruju rybí svět pode mnou. Člověk by tu dokázal být dlouhý hodiny, ale jelikož jsme tu byli přes to nejhorší sluníčko, jsme už celkem vyčerpaný a s polovičním úpalem se vracíme k dodávce a zbytek dne už trávíme jen ve stínu.

Jak zapadlo sluníčko, tak jsme si konečně oddechli. Koukáme na předpověď a další dny se to má motat okolo třicítky. To znamená, že v reálu bude ještě tak o 7 stupňů víc. Přejíždíme proto pod strom, kde bychom mohli být ukrytí ve stínu po celej den. No uvidíme zítra.

Den 61 | 18. 3. 2024

Vypadá to, že jsme si náš strom vybrali dobře, protože nám bude vrhat stín na naši dodávku celej den. Když se po probuzení tetelíme uvnitř Piškota, tak si všimneme staříka, kterej přijel na skůtru, vybavenej chráničema kolen, srpem a pytlema. Začal si klekat pod stromy, odhrnovat uschlou trávu srpem a vybíral nějaký tmavý věci z trávy a házel je do pytle. Poskakoval takhle asi hodinu a s plnejma pytlema odjel pryč. Vůbec jsme nechápali, co tam hledal. Nějaký hlízky, nebo kořeny? Proč pod stromama?

Naše zvídavost nás nenechala na místě a tak jsme to šli prozkoumat. Našli jsme takový hnědý dlouhý lusky a začali googlit co to je. Začnu číst nahlas, že je to asi karob ze stromu rohovník. Marťa mi říká “Cože? Karob? Vždyť se to používá jako náhrada kakaa a prodává se to ve zdravý výživě jako prášek.” To nás donutilo googlit si o týhle superpotravině víc a víc. Kromě svých účinků na tělo má i hodně bílkovin a přírodního cukru. Když člověk chroupe ten lusk, tak to chutná jak suchý datle. Uvnitř lusků jsou i semínka, ze který se vytváří klovatina a želírka. A taky to má úžasnou minulost! Všechny semínka totiž váží stejně, přesně 0,2g a historicky se používala jako protizávaží na vážení drahokamů. Vznikla tak měrná jednotka karát, která má dodnes 0,2g. Více si o týhle rostlině můžete přečíst v článku od Marti.

Když jsme se probrali z euforie, co jsme to našli, tak jsme šli něco málo popracovat a vyrazili jsme zase k vodě. Dneska jsme koupačku nedali, ale i tak jsme si alespoň smočili nohy a nechali si je okusovat od rybek. Marťa to vyhodnotila tak, že asi mají hlad a tak jim v puse nadrtila jablko na kaši a postupně všechny krmila. Budete se divit, ale nezbyl ani drobek, celý jablko zmizelo v malejch rybkách.

K závěru dne jsem si ještě zalítal dronem a snažil jsem se zachytit, jak vypadá tohle krásný údolí z výšky.

Den 62 | 19. 3. 2024

Opět se nám potvrzuje, že když na něčem nelpíme, tak se to stane. Nelpíme zní trochu srandovně v podání naší cesty do Valencie kvůli Fallas, ale ráno jsem se podíval na Facebook města Buňol a tam byl program na Fallas na celý týden! A dnes byl poslední den, kdy se měly pálit sochy a pořádat ohňostroje.

Rozhodujeme se jestli máme jít tam a zpátky pěšky, protože cesta je celkem náročná. Do toho nám trochu dochází voda a jídlo, takže jsme se rozhodli, že pojedeme autem a vše si zařídíme. Dorazili jsme do města, dali si sprchu, doplnili všechny zásoby a vyrazili jsme do horní části Buňolu, kde měl proběhnout ohňostroj.

Měl začít ve 14 hodin, ale jak je tu zvykem, začalo se asi o 30 minut později. Po hlavní ulici šel průvod krásně oblečených dětí, asi ve stylu starých princů a princezen. A jak prošly děti, tak se střídali s tradičně oblečenýma hudebníkama a staršíma oblečených do stejného stylu princezen. Bylo to kouzelný. Celý to mělo takovej španělskej vibe. Všichni lidi okolo byli strašně milý a dokonce se zajímali o Krakena. Občas nám někdo řekl, že to bude hodně bouchat, až ten průvod skončí, ale my si byli jistí, že to Kraken vydrží, protože s náma klasicky chodil na půlnoční ohňostroj a koukal se na světýlka do nebe. Dokonce kousek od nás byl taky jeden pes a nevypadalo to, že by byli nějak vystrašení.

Skončil průvod a vyletěla první rachejtle, která byla celkem hlasitá. Za chvilku vyletěla druhá. Bylo slyšet, jak místní netrpělivě říkají “dos!” a jak vyletěla třetí, tak začal opravdovej hukot. Trvalo to asi pět minut. Skoro žádný záblesky a barvy, jen co největší hluk. Nikdy jsme asi neslyšeli hlasitější ohňostroj. Každopádně co se Krakena týče, byl většinu času v pohodě, až ke konci chtěl jít pryč, ale ukázalo se, že se mu chtělo kadit. Přes tu největší show jsem mu zakrejval ouška, aby neměl výmluvu, že nás neposlouchá. Mimo tyhle hlavní ohňostroje tu každý dítě, který umí chodit a držet v ruce doutnák, hází petardy. Dokonce má na ně dřevěnou krabičku pomalovanou obrázkama s vlastním jménem. Když je dítě moc malý a nedokáže manipulovat s ohněm, tak je vybavený bouchacíma kuličkama. Vůbec se toho nebojej a je to na jednu stranu strašně sympatický.

Po všem tom bordelu jsme se šli projít po městě, abychom mrkli na sochy, který tu na Fallas staví a na konci oslav, právě dneska, je všechny spálí na popel. Krásný povídání a zajímavosti o Fallas shrnula Marťa článku na webu. Sochy to jsou neskutečný, vypadaj jak z animáků a taky se za ně dostávají zasloužený ceny. Cestou na další sochy jsme se stavili na kafe a něco málo k jídlu na místním náměstí. Na večer je ještě naplánovaný pálení těch soch, takže si jdeme odpočinout do auta. Okolo auta nacházíme hodně nevybuchlejch petard, takže se jich zmocňuju a užívám si radost z hluku, kterej dělám jenom já!

Padla noc, takže jsme se opět přesunuli k první soše, která měla být spálená. Začíná se nejmenší, doslova dětskou sochou. Všude ve tmě běhaj děti, který kolem sebe házej petardy. Opět došel hrající průvod, odfotil se se sochou a začala další show. Zhasli světla, všichni se shromáždili co nejblíž k sochám a nám začala prskat zápalná šňůra u hlavy, která se dopálila až k soše a ta se celá pomocí světlic a všeho možnýho zapálila v jeden velkej oheň. Vše to bylo doprovázený i velkým ohňostrojem. Když to dohořelo, lidi tleskali a pravděpodobně se přesunuli na další sochu. Bylo jich celkem 6. My už toho dnes měli plný kecky, takže jsme došli do auta a jeli zpátky na naše místo v přírodě. I tak to byl skvělej zážitek.

Na místě u řeky na nás čekal Karol, se kterým jsme prohodili pár slov a šli si unavení lehnout.

Den 63 | 20. 3. 2024

Ráno vaříme kávu a rovnou ji jdeme nabídnout u Karolovi, vedle kterého parkujeme. Myslíme si, že by o něm měl někdo natočit dobrodružnej film. Povídali jsme si několik hodin, ale většinu času mluvil on. Až jsme se skoro zapomněli najíst.

Karolovi je 60 a vyprávěl nám o tom, jak se před 40 lety učil IT a jako mezi prvními pracoval na sálovým počítači a následně i na těch osobních. Za dob komunismu procestoval díky práci USA od celýho jihu k Utahu a přes Californii zpátky. Pár let na to znovu jen jiným směrem. Taky o tom jak se potápěl v různých částech světa a nebo jak obeplul na různých lodích Evropu.

Takovýhle příběhy by se daly poslouchat dlouhý hodiny, ale vyprávění nám přerušuje příjezd Švýcarů v obytným Hiluxu. Vyskakuje i jejich fenka a díky psům se dáváme do řeči. Ten náš Kraken je mimochodem skvělej icebreaker. Krátce si pokecáme a odděleně pak vycházíme na krátkej výlet.

Po návratu se opět všichni scházíme ve středobodu mezi našimi auty a abychom neměli žízeň, tak nám Anthony přinesl bílý víno a pár papírovejch kelímků. Všichni dohromady si tam takhle asi půl hodiny povídáme. Pak nás trochu přestane bavit stát a postupně si přinášíme stolek, židličky a další občerstvení. Jelikož víno došlo během chvilky, donesli další, my pak domácí pálenku a medovinu. Bylo to takový mezinárodní setkání.

Anthonyho žena uměla českou větu “běž domů” a taky slovo “kunda”. Prý ji to naučil kamarád z Česka. Donutila nás říct jazykolam “třistatřicettři stříbrných stříkaček” ale za odměnu nás naučili pár slov francouzsky. Povídali jsme si několik hodin, ale k první ranní hodině jsme toho už všichni měli až až. Já měl nakoupeno tolik, že jak jsem vstal, tak jsem svůj obsah žaludku šel předat olivovníkům v okolí. Asi pětkrát. Byl jsem rád, když jsem konečně usnul. Kraken byl mimochodem celej večer bez vodítka a běhal si i ve tmě úplně na volno. Asi na něj měla dobrej vliv malá Haidy.