Po včerejším posezení (a popití) jsme spali dlouho. Bohužel jen jsem vstal, uzjsem zase běžel k olivovníkům. Ráno jen třikrát, a pak byl naštěstí klid. Vzal jsem si růžovej manažerskej prášek a trochu se mi ulevilo. Všichni ostatní na tom byli líp, asi jsem to včera fakt přehnal.
Švýcaři se s náma loučej, mají poslední týden volna, tak si ho jedou užít, než bude konec. Taky nás upozornili na mrtvýho kamzíka v řece kousek od nás. Prej ho asi někdo střelil a leží tam chudák nafouknutej ve vodě. Takže jestli koupačky, tak nahoru proti proudu. Vyměnujeme si kontakty a mizí nám za horizontem.
Celej den spíš jen tak odpočíváme. Uděláme si krátkou procházku k free kempu za lesem, kde si v umyvadle pereme nějaký prádlo. Když dojdeme zpět k autu, stojí tam Němka s šedivou čubou, se kterou se Kraken náramně vyblbnul. Že má na ty fenky kliku poslední dobou. Němka se trochu vyptává na místo, kde jsme, jestli se jí vyplatí sem dojet se skoro 8 metrovým karavanem. Prozrazuje, že žije sama se svojí malou dcerou a cestují takhle už sedmým rokem.
Den 65 | 22. 3. 2024
Je na čase se s Buňolem zase na nějakou dobu rozloučit. Loučíme se i s Karolem, kterej nám dává pár tipů na spaní po naší trase. On prý pojede až zítra, ale už se pomalu vrací na Slovensko, aby stihl druhý kolo prezidentskejch voleb.
Marťa si jde nasbírat ještě plnou tašku karobů, aby měla zásoby na naši dlouhou cestu. Když odjíždíme, tak cestou vidíme parkovat tu Němku ze včera kousek pod kopcem, který asi nemohla vyjet. Pár chvilek před tím jsme viděli i tu její dceru pravděpodobně - jako by ji z oka vypadla.
Jedeme dál na sever a okolo Valencie se zacpáváme na dálnici na několik hodin. Alespoň je čas najít nějaký místo na spaní. Vůbec by nebylo špatný najít i výlevku a pitnou vodu. A jelikož jedeme po stejný trase, jako jsme jeli v lednu sem, tak zastavujeme v městečku Moncafa, kde už jsme byli a míříme přímo k výlevce a pro vodu.
Už cestou se na nás lepil nějakej bílej karavan ve snaze nás předjet a bejt asi první a když přijedeme na místo, kde se vylejvaj hovna, tak do nás div nenarazí. Nějaká nedočkavá Francouzka nás asi chtěla předběhnout a když se jí to nepodařilo, tak nám šla alespoň obsadit vodu. Nechápavě kýveme hlavou, ale necháváme ji, ať se tou vodou třeba utopí. A počkáme si. Pak už jen přejíždíme na náš oblíbenej flek, vaříme večeři a pomalu jdeme spát.
Den 66 a 67 | 23. – 24. 3. 2024
Nějak se nám sešla práce a je fajn, že jsme na fleku, kde je asfalt i signál. Když nám dojde voda, nebo jídlo, tak máme vše kousek. Krom soukromí a přírody je tady vše. Práci kombinujeme s tvorbou našeho blogu a taky šmajdáním po betonový džungli.
Ve městě jsme našli ping-pongovej stůl a nemohli jsme mu odolat. Vrátili jsme se do auta pro pálky a dali si tři velký sety. Taky jsme při prozkoumávání nudných částí města našli v bordelu u cesty ceduli s názvem ulice. Vždycky jsem chtěl takovouhle výzdobu, takže jsem si ji nenápadně přitisknul k boku a donesli jsme ji do auta. Krásně nám pasuje do držáku na venkovní stůl. Takže kdykoli otevřeme šoupačky, vzpomeneme si na pošťáka, kterej neví, v jaký je ulici.
Při nočním chillování k nám přijeli dva lidé na kole s měkkýma gumama a ptali se po pumpičce. Náhodou jednu máme, protože jsme ji taky potřebovali na ty naše. Jak jim ty kola nafukuju, protože je ta pumpička taková nějaká, tak Santiago prozrazuje, že je z Texasu, ale že mámu má ze Španělska, a tak žije se svojí přítelkyní tady.
Prý taky zkouší cestovat dodávkou a zeptali se mě na nějakej tip. Říkám, že Buňol je celkem fajn místo. On mi na to odpověděl, že nemyslí tip na místo, ale na žití v dodávce. I když se mi strašně moc myšlenek líbí, tak jsem si na žádnou nedokázal vzpomenout. Řekl jsem jim něco v tom smyslu, že si myslím, že pokud člověk bude dávat a pomáhat druhým, tak se mu to zase od jinejch lidí vrátí.
Den 68 | 25. 3. 2024
Celou noc dost pršelo a ráno to vypadalo, že ani nemá v plánu přestat. Předpověď hlásila, že má asi jednu hodinu odpoledne nepršet. Potřebovali jsme zase trochu dál popojet, tak jsme vyjeli na dálnici a asi po 100 km jsme sjeli k obchodnímu centru.
Bylo pod mrakem a pršelo, tak to Kraken zvládal sám v autě a my jsme měli čas dozařídit věci uvnitř obchodu. Nakoupili jsme si nějaký kusy oblečení, který jsme postrádali. Dokonce jsme našli malej obchůdek, kde nám slečna vyměnila prasknutý ochranný skla na obou telefonech a Marťa si vybrala i novej zadní kryt, protože ten starej už se doslova rozpadal.
Koupili jsme i trochu jídla a jelikož fakt celej den chcalo, tak jsme jen zajeli za obchoďák a tam jsme pracovali a přespali do druhýho dne.
Den 69 | 26. 3. 2024
Další den a zase prší a prší. Ráno jsem si skočil do obchodu ještě pro kraťasy a jeli jsme dál. Stavíme ve městě Amposta, kde jsme vylili odpady a načepovali pitnou vodu.
Pak jsme si popojeli k Ebru a našli si hezký místo na večer. A protože nepřestalo pršet, tak trávíme veškerej čas v autě - až na pár procházek v dešti. Alespoň jsme něco málo udělali na blogu.
Taky začínáme trochu hledat místa po Sardinii, který by bylo škoda minout. Vlastně přesně za týden se tam vylodíme. Čteme si o jídlech a tradicích. Říká se, že člověk má stejný pocity při plánování výletu, jako když na něm už je. A plánovat výlet už na výletu má sakra něco do sebe!
Den 70 | 27. 3. 2024
Nemůžeme tomu věřit, ale ráno vidíme paprsky slunce. Využíváme toho a dáváme sušit všechny mokrý věci. Taky si dáváme horkou sprchu u nás v autě.
Marťa už dlouho mluví o tom, zda bych ji trochu nezkrátil její dlouhý vlasy, tak se odhodlávám a pár centimetrů konečků zkracuju kancelářskýma nůžkama. Výsledek předčil naše očekávání a pocit z novýho účesu je prý skvělej. Pět minut práce a člověk by za to platil, říká Marťa s nechápavým výrazem.
Vyrážíme na místo v Ametile, který jsme jako tip dostali od Karola. Prý tam často zastavuje, protože jezdí trávit zimu do Španělska už přes deset let. Když jsme dojeli na souřadnice, tak se nám odkrylo krásný písčitý parkoviště s pár stolama a lavičkama.
Kousek od nás máme takovou malou soukromou pláž a všude okolo jsou obrovský vily, které mají výhled na moře, nad kterým každý ráno vychází slunce. Jak to tu s Marťou procházíme, tak si jen představujeme, kdo tady asi bydlí, protože to pravděpodobně nebude za malý prachy.
Ale co nás nakonec potěšilo, je to, že sice nemáme velkou haciendu, ale výhled na východ slunce máme úplně stejnej. A kafe si ráno uděláme ještě lepší, beztak!