týden první
opouštíme domov
Den 1 | 18. 1. 2024
Konečně přišel ten den, na kterej jsme se tak moc těšili. Den, kdy sedneme do naší dodávky a pojedeme tam, kam nás bude táhnout srdce.
Den 2 | 19. 1. 2024
Do rána jsme teda přežili a první noc v novém bytě byla super. Do růžova vyspaní jsme zůstali, i když jsme vylezli ven, protože se teplota motala kolem nuly.
Dnes plánujeme ujet 700 km, ale o hodně delších. Jedeme přes Francii, zemi kruhových objezdů. Čeká nás jen jedna dálnice přes hory, na který zjistíme, jestli nemáme moc těžkou a línou dodávku.
Na dlouhou cestu jsme si nakoupili čerstvý bagety, dobrej sýr a taky něco na zub ke kávě. Netušíme, co do těch baget dávaj, ale dali nám tolik energie, že jsme úspěšně přejeli hory po dálnici A75 a namotivovaní jsme dojeli až do města Fitou. Naše oblíbený místo, kde jsme měli zastávku minulej rok, když jsme opouštěli Španělsko. Prodávají tu skvělý víno a každá ulička je jak obrázek. Na spacím fleku je navíc i pitná voda a oddělený toalety. Co víc si přát, když bydlíte na čtyřech kolech!
Den 3 | 20. 1. 2024
Třetí den cesty nás čekal přejezd Pyrenejí, ale po včerejších horách to bylo úplný nic.
Horší bylo zjištění, že nám někde v dodávce běhá myš. Když jsme dolejvali vodu, tak jsme měli okolo víčka myší bobky. Jako bychom si jich dost neužili na baráku. Malou návštěvnici budeme muset vyřešit dřív, než ji začnou chutnat kabely nebo hadice uvnitř vestavby.
Asi nám tam mrška vlezla, když jsme si v zimě balili dodávku. V posledním větším obchoďáku ve Francii jsme si krom skvělejch croissantů koupili i set pastiček. Jsou až nějaký moc pěkný, tak snad budou fungovat na naší venkovskou myš.
Jih Francie a konkrétně ten kousek na jihu je už dost podobnej Španělsku. Začínají se objevovat ty malý cihlový domečky, palmy, kaktusy a taky začíná horko. V krátkým triku zdoláváme pár prvních kopců Pyrenejí a projíždíme hranici do Španělska. Tak jsme tady prosím!
Je to teprve začátek všeho. Nevíme, jestli tady prožijeme celou zimu, ale z minulého roku víme, že je to pro náš život v dodávce v zimě země zaslíbená.
Je to skoro na den přesně, co jsme rok zpět jeli na tři měsíce do Španělska trávit zimu. V ten čas jsme se rozhodli, že otočíme náš život o 180 stupňů.
Znělo by asi líp o 360, ale to bychom asi zůstali u hypotéky, nekonečný práci na domě, v práci s klientama, která nás sere a v kolotoči, který skoro až nešel zastavit.
Aby to neznělo, že si jen stěžuju, ani nevíte, jak nám bude chybět rodina, těch pár přátel, střecha nad hlavou, velký místnosti, vlastní pračka nebo kuchyň a všechny jistoty každodenního života.
Kraken je spokojenej tam, kde je s náma. Každopádně mu bude chybět jeho psí princezna Justy.
Dnešní noc bude speciální, protože je to poprvé, kdy nemrzne. Zapnuli jsme bojler a rovnou jsme si dali první horkou sprchu. Taky jsme si dovolili začít používat záchod a odpadní nádrž pod autem. Prostě jako doma. Máme tu opravdu všechno.
Taky jsme si dali první pravidlo. Budeme se vždy sprchovat po sobě, protože nechceš uklízet dvakrát tu malou koupelnu, která je spojená i se záchodem.
Abychom se neradovali dlouho, tak nám došel plyn. A protože jsme s tím počítali, tak máme připravenou legálně plnitelnou bombu. Jestli ji ale zvládneme naplnit je otázkou zítřka, tak uvidíme.
Do naší oblíbený Mercadony jsme si zašli nakoupit španělský jídlo a vyrazili jsme na spací flek. Dorazili jsme ke starýmu kostelíku a našli si soukromí v rohu štěrkovýho parkoviště. Po šestý hodině už tu nikdo nebyl, takže jsme si užívali samotu.
Začínáme si taky zvykat na málo místa v dodávce. Přes noc už je skoro deset stupňů a přes den by to mohlo vyšplhat až k dvaceti.
A myš jsme ještě nechytili!
Den 4 | 21. 1. 2024
Dnešek byl ve znamení hledání plynu. V Česku jsme si to bohužel nemohli vyzkoušet, protože je to nelegální. Tady je trochu těžší najít benzínku s plynem, ale naopak vám ho ještě pomůžou naplnit. Na první měli moc malej tlak, ale na druhý už to vyšlo. Sice jsem si myslel, že to každou chvíli exploduje, ale po zapojení hořelo vše na správnejch místech.
Celej den jsme vlastně jen jezdili po dálnicích, abychom se dostali trochu jižněji, kde bude teplo.
Když si šla Marťa natočit vodu z kohoutku, tak žádná voda netekla. V hlavě jsem si hned řekl "A je to tady, myš se dostala k hadicím někde uvnitř vestavby a máme po prdeli."
Po rozebrání jsem ale zjistil, že myš se do pastí nechytila. Závada nakonec nebyla prohryzaná hadice, ale špatně dotáhnutý svorky u nádrže.
Jeli jsme až dlouho do noci a přijeli jsme na parkoviště plný olivovníků. Olivy jsou všude po zemi a trochu se lepí na boty. Unavení jízdou usínáme a nad hlavou máme temný nebe s milionem hvězd.
Den 5 | 22. 1. 2024
První ranní paprsky se nám pokouší dostat do auta přes samodomo vyrobenej závěs. Kraken se už těšil ven, asi se mu nelíbil ani jeden ze tří pelechů - gauč, deka pod stolem a spojený přední sedačky.
Jdeme poprvé v tomhle roce přivítat moře. Míjíme pole, kde pěstujou jarní cibulku, citronovej i pomerančovej sad a taky plantáž s palmama. Přicházíme až k bílýmu písku, kterej končí ve vodě.
Kraken běhá na volno po pláži a my chytáme energii ze slunce, kterou jsme tak moc potřebovali. Jenom koukáme do nekonečna a užíváme si tý svobody.
Cestou k autu jsme si natrhali nať z cibulky, která se perfektně hodila do tvarohu.
Po ranních rituálech jedeme ještě trochu víc na jih ke starý železniční trati v Cabrils.
Koleje odvezli a zůstala po nich dlouhatánská cesta okolo pobřeží, vedoucí i přes vykutaný hory. Ještě než jsme to šli prozkoumat, tak jsme se vydali na západ slunce nejbližší cestou k pláži.
Byla to obří nádherná písčitá pláž. Jak jsme zjistili později, tak nudistická. Cedule bez plavek splňoval jen Kraken, ale i místní se tam mimo sezónu procházeli v oblečení. Nebe se zbarvilo do oranžovo-růžový parády a zapadající slunko nám přichystalo krásnou scenérii na dobrou noc.
Den 6 | 23. 1. 2024
Využili jsme dochozí vzdálenosti k pláži a šli jsme si na ni dát vysněnou snídani. I když foukal vítr a písek jsme křoupali společně s banánem, tak to stálo za to. Po jídle jsme udělali ještě pár provozních věcí a hned jsme vyrazili prozkoumat, kde až ty starý koleje končej. I když tam už koleje nejsou, tak tu jsou stále k vidění stožáry, kabely i kontrolní můstky. Cesta vedla i přes menší kopce, ale jakoby je někdo kouzelnou hůlkou vymazal.
Pokud bychom si měli vybrat nějakou hezkou pláž, tak to bude určitě tahle těžko přístupná hluboko pod kolejema. Cesta dolů je celkem strmá, ale čím méně přístupná, tím míň lidí žejo. Dolů jsme nešli, ale házeli jsme tam ze shora šutráky. Házeli jsme, dokud jsem si skoro nevyhodil rameno. Marťa si splnila svůj cíl a dohodila alespoň na písek.
Pokračujem dál po nekolejích a cestou na zpět jsme to stočili dolů k pláži. Vynořili jsme se u malýho útesu, kde až na jednoho rybáře vůbec nikdo nebyl. Opět to tu máme celý pro sebe. Takhle mimo sezonu a na severu je to skoro pravidlem.
Den 7 | 24. 1. 2024
Myšlenka zůstat na jednom místě víc nocí se nám hodně líbila. Nakoupili jsme si teda trochu víc jídla, načepovali vodu a na výlevce vysypali bobky i odpady. Těhlech výlevek je po Španělsku fakt hodně a jsou zdarma.
S Piškotem, ano, náš Peugeot má už jméno, jsme přijeli do města Deltebre. Jak název napovídá, je tu delta řeky Ebro. Okolí je jen velká placka obklopená horami. Díky záporný nadmořský výšce se tu pěstuje i rýže. Taky je tu velký množství ptactva i včetně plameňáků, který jsme ale neviděli.
Našli jsme si jedno místo kousek od pláže. Do poslední chvíle jsme si nebyli jistí, že tam dojedeme, protože cesta vedla přes mokrej písek. Docela risk, ale dojeli jsme a byli jsme odměněni krásným místem na samotě.
S přicházející tmou přišli i komáři, ale k našemu štěstí neměli sosáky! Asi jim byla moc zima a měli je ještě zalezlý. S nadcházející nocí se objevil i měsíc v kompletní velikosti. Tu noc bylo moře tak klidný, že se o vlnách ani nedalo mluvit a Kraken si za úplňkovýho světla běhal po pláži jak ve dne.
