NC – TAK AHOJ OSTROVE – Wildside

týden ČTRNÁCTÝ

TAK AHOJ OSTROVE

Den 92 | 18. 4. 2024

Marťa stihla včera večer při venčení s Krakenem navštívit jednu krásnou pláž. Nechtělo se mi na ranní venčící procházku vymýšlet nic novýho, tak jsme šli úplně stejným směrem. Říkala mi, že to tam je fakt hezký, ale až takovou krásu jsem nečekal.

Ještě než se k pláži dojde, tak se prochází po mole mezi lagunama, ve kterejch se procházejí plameňáci. Když jsme došli k pláži, tak se nám za azurovou vodou ukázal ostrov Tavolara v plný kráse. Jak kdyby tam spadnul z vesmíru a zůstal tam trčet. Kraken se proběhl po bílým písku a pak jsme společně zamířili zpátky za Marťou do dodávky.

Dnešek jsme věnovali trochu práci a dodělali jsme i daně. Dopřáli jsme si pár kulinářských specialit, jako boccacciu s rajčatama a sýrem piave ke snídani, linguine se sušenými rajčaty a granou padano k obědu nebo španělský tortilly k véče. Všechno jednoduchý, ale krásný jídla. Přesně jak to máme na jihu rádi.

Den jsme zakončili společnou procházkou okolo stejný pláže, kterou jsme měli každej sám prozkoumanou. Cestou zpátky se Krakouš vyválel v nějakejch hovnech, takže jsme od něj měli zbytek dne už krásně naplánovanej. Směr mytí.

Den 93 | 19. 4. 2024

Dáváme pápá azurovejm vodám i bílejm plážím a pomalinku se přibližujeme k Porto Torres, ze kterýho nám jede trajekt do Itálie. Celý den nikam nespěcháme, a tak si dopřáváme pauzu s kávou z naší polní kuchyně.

Odpolko si v Portu stihneme vyprat v prádelně všechno oblečení, nabrat vodu, zařídit odpady a dát si i sprchu. Ze všeho nám lehce vyhládne, takže se stavujeme i pro pořádnou italskou pizzu, která tu je okolo 20. hodiny už k sehnání.

S teplým nákladem v bílejch krabicích jedeme ke stejný pláži, na kterou jsme přijeli i první den na Sardinii. Marťa zápasila s pizzou fresco a já s gigante margharitou, která nám zbyla i na další den.

Den 94 | 20. 4. 2024

Zbývá den do odjezdu a my se rozhodli, že dneska nebudeme dělat vůbec nic. Celej den jsme si jen povídali a koukali na obzor do toho nekonečnýho azura. Dali jsme sice pár procházek, ale na tomhle místě můžete jít maximálně doleva nebo doprava a to jsme prozkoumali celkem rychle.

Sundal jsem i kolo, ale na něm se taky moc daleko dojet nedalo. V písku po pláži se jezdit nedá, na to tam jsou moc silniční pneu. Ach, jak by se tu teď hodila KTMka.

Stejně jsem fakt rád, že si s Marťou můžeme povídat do nekonečna úplně o všem. S nikým jiným jsem v životě neměl takhle upřímnej vztah. A to jsme spolu už desátým rokem.

Okolí pláže bylo víc rozkvetlý než před třemi týdny. Je tu víc barevnejch květů než zelený trávy. S kombinací moře je to fakt krásná podívaná.

Zkusili jsme tu na Sardinii tolik sýrů jako nikdy v životě, ale stejně si nás získala klasika, jako je Grana Padano, takže jsme si koupili pořádnej kus na cestu na pevninu.

Den 95 | 21. 4. 2024

Tak poslední capuccino před dvanáctou na Sardinii. Ostrov se nám svým způsobem líbil. Příroda je tu fakt krásná a dává dost najevo, že by se tu obešla i bez lidí, na který jsme tu bohužel, až na Denise, měli trochu smůlu.

Převládlo v nás češství a nakoupili jsme si asi 30 sklenic rajčatový omáčky s ricottou, protože je za prvé skvělá a vaříme si ji často a za druhé byla taky za fajn cenu. Za třetí se vlastně moc mimo Itálii nedá sehnat, takže vlastně nevím, proč si to tady obhajuju.

Do fronty na trajekt přijíždíme s doporučeným dvouhodinovým předstihem a kupodivu jsme skoro první. Během pár minut se řada začala hejbat a celej štrůdl přejel k doku v přístavu.

Měli jsme asi hodinu, než přijede loď. Jak to vím? Protože jsem ji lišácky sledoval na ship radaru. Stihli jsme si pohodlně dát sprchu, uvařit večeři a taky zabalit jídlo a věci na trajekt.

Nalodili jsme se stejně jako minule, ale teď už jsem věděl, že si mám počkat, až se uvolní rampa do horního patra garáže, abych se nemusel rozjíždět v obrovským kopci s Italem nalepeným na prdeli.

Naše cesta do Civitavechi měla trvat od 18:00 do 2:00, ale nabrali jsme ještě hodinový zpoždění. Spánek jsme po minulé zkušenosti, ze které jsme se dostávali ještě asi týden, raději bojkotovali a snažili se co nejlíp zabavit. Ukrývali jsme se na málo frekventovaných místech a jedním z nich byla překvapivě restaurace, kde jsme hráli piškvorky nebo soutěžili, kdo dřív sní banán. Teda spíš jsem soutěžil já se sebou, jestli ho sním ještě rychleji.

Nechci říct, že nám trasa utekla, ale nebylo to tak hrozný jako minule. Dokonce jsme si užili krásnej západ slunce na zádi lodi.

Při výjezdu se před nás snažili narvat netrpěliví Italové, až nám skoro nabourali do auta. Jsme připravení na to, že to takhle bude vypadat i na silnicích, ale i tak nás dokážou překvapit poměrně rychle.

Okolo čtvrtý ráno zastavujeme na parkovišti kousek od přístavu, na kterým parkuje taky pár obytek, takže šance, že nám někdo vymlátí okna a pokusí se vykrást dodávku, je o něco menší.

Den 96 | 22. 4. 2024

Čeká nás jezdící den. Chceme urvat co nejvíc kilometrů, abychom se mohli nalodit na trajekt a začít cestovat po Řecku.

Vůbec nic ve zlým proti Itálii, ale jezdit tady po silnicích je čistej hazard. Ani nespočítám, kolikrát nás dneska ohrozili na silnicích. Nalepený telefony u hlavy, předjíždění zprava, nebo i zleva, klidně v jednosměrce, kde prostě není místo. Nikde jsme snad neviděli horší a víc bezohlednější řidiče, a to jsme toho neprojeli málo.

Úplně jsem si vybavil moment, jak mě na Sicílii srazila bába, když jsme projížděli Katánii na koloběžkách. Odlepila oči od telefonu a ani se neobtěžovala omluvit.

Třešnička na dortu bylo jen to, když jsme natankovali plyn a ten, co nám ho tankoval, nám dal na terminálu úplně jinou částku, než bylo na pumpě. Všiml jsem si toho, až když to píplo a chtěl jsem naše prachy zpátky. Neměl se moc k vracení, a dokonce se nám i s dalším chlapem, co přijel tankovat, vysmíval. I když mluvil jen italsky, tak asi moc dobře pochopil, že se ve mně po celým dni vaří krev a klidně mu to tady obrátím vzhůru nohama. Nakonec zašmátral v peněžence a peníze nám vrátil.

Zbytek cesty po tmě byl ještě horší než přes den. Nechyběli ani střelci, který jezděj bez rozsvícenejch světel.

Přijeli jsme přespat na jediný parkoviště široko daleko, který nemělo v aplikaci P4N recenze, že jim někdo vykradl auto.

Den 97 | 23. 4. 2024

Probouzíme se do trochu deštivýho dne. Po včerejším divokým dni máme ještě větší chuť ujet co největší kus jižní Itálie.

Provoz je zase úplně šílenej. Ještě horší než včera a to je co říct. Snad čím víc na jih, tím tu jezdí řidiči s dutější hlavou. Když se nám deset minut nestane žádná skoro havárie, tak si říkáme, že tomu dáme další a další šanci, ale pak nás stejně překvapí výkonama, který jsme nikdy nezažili.

Nejlepší byla situace v tunelu, kde se začalo brzdit a kdo jedinej to neposlal do auta před sebou? Samozřejmě, že bílá dodávka, která si držela bezpečnej odstup. Ani jsme nemohli uvěřit tomu, že jsme projeli další část Itálie a nemáme na autě ani škrábanec. Vymotáme se z tunelu s několika potlučenejma autama čekající na policajty, popřejeme jim v duchu, ať dobře dojedou a jedeme dál.

Abych jen nehejtil, tak jsme jeli i okolo krásný a stále činný sopky Vesuv, pod kterou jsou slavný Pompeje. Možná bychom se tam i rádi podívali, ale místní nám vzali jakoukoli chuť si tu užívat. Jsme teď spíš v módu přežít a vymotat se z tohohle šílenství.

Příroda a nevídaný kopce, který se rozprostírají od Beneventa po Barlettu jsou taky nádherný. V týhle oblasti už je dost znát zemědělství. Všude, kam člověk dohlédne, jsou buď pastviny nebo pole, na kterých jsou zejména olivovníky nebo vinná réva. Taky je tu bohužel vidět dost migrantů, který tu asi nebudou makat moc v lidskejch podmínkách za fér mzdu, ale asi pořád lepší než u nich doma.

Na noc zastavujeme v Barlettě na parkovišti skoro uprostřed města. Už je to jen necelejch 200 km do přístavu v Brindisi, ale nějaká zábava musí zůstat i na zítra.

Den 98 | 24. 4. 2024

Na to, že jsme spali uprostřed města v jižní Itálii, tak byl budíček docela dobrej. Celej den máme na to, abychom ukrojili posledních 200 km.

Dojedeme rovnou do přístavu v Brindisi a asi po tří hodinovým čekání zkoušíme koupit jízdenky na zítřejší trajekt přímo na přepážce. Stává se prý, že na další den to bývá levnější. Ale my bohužel to štěstí neměli, dokonce to bylo dražší než na netu.

Jedeme pár kilometrů do města na ošklivej parking, kde je alespoň výlevka a pitná voda. Kupujeme lístky na zítra, jdeme do města na menší nákup a poslední italskou pizzu.