NC – VLCI DÁVAJÍ DOBROU NOC – Wildside

týden DVACÁTÝ

VLCI DÁVAJÍ DOBROU NOC

Den 133 | 29. 5. 2024

Pokračujeme okolo černohorského pobřeží a dáváme si pauzu u pevnosti v Budvě. Kocháme se výhledama na krásný záliv i ostrov. Nejde si nevšimnout mini ostrůvku zvaného Svatý Stefan, na kterém je nějaký extra spešl hotel.

Lidí máme dneska už dost, takže přejíždíme na poloostrov Luštica. Okolo pobřeží je hodně bunkrů, ale dáme přednost kostelíku na vrcholku, kde nikdo není.

Je těžký tu sehnat maso pro Krakena, takže kupujeme zase celý kuře. Tentokrát jsme mu ale ukradli prsa a udělali jsme si z nich skvělý steaky s bramborovou kaší.

Na chvíli se tu zastavilo auto, ve kterým byli opět Rusové, kteří utekli od jejich režimu. Byli strašně přátelští. Krakenovi dali sýr, nám nabízeli grapefruity a taky pitnou vodu. Prý sem kdysi jezdili na dovolenou, ale teď je to jejich útočiště.

Při nádherným západu slunce jsme hráli fotbálek se šiškou na vrchním náměstíčku u kostela. Marťa neodhadla sílu a skoro mi tou šiškou zlomila kotník.

Pak už jsme tam jen tak seděli a koukali do místa, kam zapadlo slunce. Do toho jsme viděli, jak k nám parkuje dodávka. Páreček z Německa vystoupil a šel si stoupnout přímo vedle nás.

Mysleli jsme si, že si dělaj prdel. Měl jsem chuť se jich zeptat, jestli si nám nechtějí sednout na klín. Tolik k respektování soukromí v totálně opuštěný krajině.

Den 134 | 30. 5. 2024

Na dnešek jsem se těšil jak malej kluk. Měli jsme se totiž sejít s Filipem a jeho rodinkou, kteří nám vezou packraft z Čech.

Měli jsme se sejít v Kotoru, ale ani jeden z nás netušil, jak moc lidí tam bude. Místo setkání jsme teda změnili na benzínku za městem.

Filip, Míša i malá Klárka byli strašně fajn. Seděli jsme na trávě, pili kávu a koukali jak nám přistávají letadla nad hlavou. Samozřejmě nechyběla dlouhá konverzace o cestování. Za packraft i skvělý setkání moc děkujeme!

Věděli jsme, že v Kotoru ani zastavovat nebudeme, ale aniž bychom chtěli, tak jsme tam stejně dvě hodiny strávili. V koloně. Jednu hodinu v tunelu, ve kterým jsme se skoro udusili splodinama a druhou v přervaným městě. Marťa vystoupila a šla venčit Krakena. Šli prostě vedle auta. V květnu. Úplně nemůžeme teda návštěvu doporučit.

Objeli jsme celej záliv a jeli se na Kotor mrknout ze shora. Nejprve jsme bloudili rozbitejma horskejma cestama, ale nakonec jsme našli to pravý místo. Dělili jsme se o něj se Simonem a Irenou z Německa. Vyprávěli nám o jejich cestě Amerikou a povídali jsme si o radostech, ale i úskalích života v dodávce.

Když padla tma, tak jsme poslouchali vlčí vytí z hor naproti nám, které jsme v divoké přírodě slyšeli poprvé. Bylo to dokonalý a měli jsme husí kůži po celým těle.

Den 135 | 31. 5. 2024

Už v noci bylo vidět, že se blíží bouře, ale největší sílu měla okolo šestý ráno. Vítr houpal s celou dodávkou a silnej déšť bubnoval do plechový střechy.

Když jsem otevřel rolety a kouknul do mlhy, viděl jsem jak blesky práskaj do vrcholků hor naproti. Nebylo to moc komfortní takhle na hraně útesu a ještě vysoko v mracích.

Ráno na pár minut přestalo pršet, tak jsme se rozloučili se sousedy a vyrazili do města Nikšič. Našli jsme obchod, kde jsme doplnili zásoby a dokonce objevili řeznictví pro Krakena. Celej den intenzivně prší, proto zastavujeme v podhradí na parkovišti a jsme celej den v autě.

Den 136 | 1. 6. 2024

Nepřestává pršet ani dneska, ale vyrážíme do města na prohlídku.

Procházíme doslova betonovou džunglí, která tady zůstala po komárech. Nějaký budovy jsou krásný, ale především ty bytový jsou ve špatným stavu. Překvapilo nás, že je u každýho paneláku obrovská kupa dřeva. Pravděpodobně zásoby do kotelny v podzemí na zimu.

Nakonec nás ze sídliště vyhnala smečka psů. Zahnala nás zpátky na hlavní silnici, kde jsme si v pekárně koupili boží sýrovej burek.

K večeru ještě prozkoumáváme hrad, u kterýho parkujeme. Je opravdu obří, takže nám to chvíli dá, než ho celej prošmejdíme. Na konci se pak potkáváme se Sašou, kterej bydlí v podhradí. Povídá nám zajímavosti o Černý Hoře a i o tom, jak studoval v Rusku a v různých koutech Evropy. Prý byl i v Česku a nezapomněl zmínit i Bedřicha Smetanu nebo Emila Zátopka.

Den 137 | 2. 6. 2024

Konečně nás budí slunce! Máme plný auto mokrýho oblečení a konečně ho můžeme dát uschnout ven. Je to tady z extrému do extrému, takže místo studenýho deště je teď asi třicet stupňů a stín je pro nás darem.

U Nikšiče jsou dvě velký jezera. Nejprve jedeme ke Slanému jezeru, ale je tam spousta hoven a Brit nám na parkovišti vypráví, jak včera viděl hada, kterej skoro zabil ovci. Kdyby prý nebylo pastevce, kterej kousnutí vysál, bylo by po ní.

Naštěstí je tu ještě Sladký jezero, u kterýho jsme našli boží flek na spaní. Kromě toho tu byl i skvělej přístup do vody a tak jsme vyzkoušeli packraft. Nafouklej byl během pár minut, tak jsme dali testovací jízdu okolo břehů jezera. Vítr dělal na hladině celkem velký vlny, takže větší výlet po vodě necháváme na zítra.

U auta máme ohniště, takže jsme udělali oheň. Ve žhavém se nám dělaly brambory a na pánvi zase vejce. Přizvali jsme i Němce, který tu s náma parkoval. Dokonce nám přinesl i pivo, na který jsem měl už pár dní chuť.

S nocí přestal foukat vítr a hladina jezera byla jak zrcadlo. Kéž by to vydrželo až do zítra.

Den 138 | 3. 6. 2024

Asi nám dlouho nepršelo, protože se opět budíme do deště. Předpověď říká, že by mělo chcát jen dopoledne. Musíme zajet do prádelny a zařídit jídlo pro nás i pro Krakena, takže nám to počasí vlastně moc nevadí.

Prádelny tu nemají samoobslužný, jak jsme zvyklí z ostatních států. Místo toho jim přinesete prádlo, oni ho vyperou a další den si ho vyzvednete čistý, suchý a složený. Celá tahle služba nás vyjde na sedm euro a jsou to tak dvě pračky. Takže cena nižší a ještě s více službami.

Když jsme vše zařídili, tak jsme se vrátili na naše krásný místečko. Během tří hodin se tu sjeli ještě tři německý auta. Trochu váháme, jestli nepojedeme pryč, protože nám jedni parkují metr od auta a na druhý koukáme ze dveří. Samozřejmě kouří, takže když sedí venku před autem, jde plná palba do našeho auta. Snažíme se pochopit, z jakého důvodu nemůžou parkovat o pár metrů dál, ale marně.

Zdrhli jsme do přírody. Objeli jsme na packraftu velkou část jezera a krásně si ho užili bez vln.

Den 139 | 4. 6. 2024

Dnešní ráno místo toho, abychom se v klidu sbalili a odjeli, jsme museli čistit prokousnutý uši, dásně a oční víčka našeho Krakena. Nevěděli jsme, že se nám pod autem zabydleli dva psi a bohužel si to šel Kraken s jedním vyříkat.

Snažíme se druhého pejska ještě najít, abychom ho prohlédli a případně mu rány vyčistili. Bohužel ho ale nenajdeme. Necháváme na nás kontakt sousedům, aby se ozvali, kdyby zjistili, jak na tom pejsek je. Už to ale bohužel nezjistíme.

I tak se ale loučíme s krásným jezerem a vyrážíme do slavného pohoří Durmitor. Měli jsme trochu obavy z převýšení, protože už Piškot není nejmladší, ale poradil si s tím skvěle jako vždy. Až do Žabljaku vedla krásná asfaltka, ale my měli ještě trochu vyšší cíl cesty.

Pokračovali jsme dál do hor a k našemu překvapení dokonce opět po asfaltu. Kvalita už nebyla tak skvělá, ale být to třeba v Albánii, tak jsou tu jen vyjetý koleje v blátě.

Dojeli jsme až do 1750 metrů nad mořem a našli si krásnej flek s výhledem na celej Durmitor včetně Černýho jezera. Trochu jsme bojovali s bahnem na posledním kopečku, ale zimáky nás podržely.

Na vrcholcích hor je stále sníh, tak si říkáme, jestli nám nebude večer trochu zima. Okolo 22. hodiny bylo pět stupňů, tak jsme po 4 měsících opět zatopili.

Buďte s námi na cestách!