Jsme kousek od většího města Teruel na asi největším volně přístupným hřišti, kde jsme kdy byli. A přitom se tu aut za celý den vystřídá tak do desítky. To je velká pecka. V létě tu funguje i koupaliště a snad i zadarmo.

Vedle hřiště je navíc les na krásné procházky, je teda postaráno i o Krakena. Jedinej problém je, že já jsem furt rozložená ze setkání s lidmi, kteří byli hodně zatěžující a já mám energii i náladu v mínusovejch hodnotách.

Člověk si říká, že nějakej den a nějakou návštěvu přetrpí, ať to není blbý. Ale ono to nekončí se zavřením dveří za návštěvou. Hodit se do pohody a dojet zpátky na své běžné baterky může trvat. Stojí to teda za to? Podle mě určitě ne. Jen se to naučit. Stát si za sebou.

Dneska večer navíc trochu přituhuje, po setmění už to padá k 10 stupňům, my ale nemůžeme topit, protože jsme v tomhle městě nesehnali plyn. Respektive sehnali, ale nedovolili nám ho natankovat, je jen do aut na plyn. Většinou to ve Španělsku jde v pohodě, ale může se stát i tohle.

Takže šetříme. Žádné topení nebude, a to i když to v noci spadne na 0,7 stupňů venku, v autě to ukazuje 4 stupně. Ráno se probudíme, trochu si zachraptíme a jsme dobrý. Neuvěřitelný, co lidský tělo dokáže. Snad i to pejskový, kterej je sice odolnější, ale zas peřinu si na sebe nechat nedá, že jo.

Odpoledne vyrážíme do města Teruel. Chceme tu zkusit dumpsterdiving. V překladu to znamená potápění se do popelnic. Jde o to, že supermarkety kvůli přísným pravidlům vyhazují věci ještě před jejich spotřebou. A tyhle potraviny, na který bylo použito spousta materiálů, se jen tak vyhodí. I když jsou ještě dobré.

A tak vznikl dumpsterdiving. Koukání se do popelnic u obchodů. Stačí pak umýt a můžete jíst. Známe lidi, co jedí jídlo pouze z toho. Nám se podařilo najít spoustu skvělýho pečiva, zeleniny nebo třeba nádhernou papáju.