Nějak se nám sešla práce a je fajn, že jsme na fleku, kde je asfalt i signál. Když nám dojde voda, nebo jídlo, tak máme vše kousek. Krom soukromí a přírody je tady vše. Práci kombinujeme s tvorbou našeho blogu a taky šmajdáním po betonový džungli.

Ve městě jsme našli ping-pongovej stůl a nemohli jsme mu odolat. Vrátili jsme se do auta pro pálky a dali si tři velký sety. Taky jsme při prozkoumávání nudných částí města našli v bordelu u cesty ceduli s názvem ulice. Vždycky jsem chtěl takovouhle výzdobu, takže jsem si ji nenápadně přitisknul k boku a donesli jsme ji do auta. Krásně nám pasuje do držáku na venkovní stůl. Takže kdykoli otevřeme šoupačky, vzpomeneme si na pošťáka, kterej neví, v jaký je ulici.

Při nočním chillování k nám přijeli dva lidé na kole s měkkýma gumama a ptali se po pumpičce. Náhodou jednu máme, protože jsme ji taky potřebovali na ty naše. Jak jim ty kola nafukuju, protože je ta pumpička taková nějaká, tak Santiago prozrazuje, že je z Texasu, ale že mámu má ze Španělska, a tak žije se svojí přítelkyní tady.

Prý taky zkouší cestovat dodávkou a zeptali se mě na nějakej tip. Říkám, že Buňol je celkem fajn místo. On mi na to odpověděl, že nemyslí tip na místo, ale na žití v dodávce. I když se mi strašně moc myšlenek líbí, tak jsem si na žádnou nedokázal vzpomenout. Řekl jsem jim něco v tom smyslu, že si myslím, že pokud člověk bude dávat a pomáhat druhým, tak se mu to zase od jinejch lidí vrátí.